21 C 157/2021-28 — Městský soud v Brně

1. Žalobou z 26.3.2021 domáhala se žalobkyně úhrady částky 2.000,00 Kč jako jistiny nesplaceného úvěru, částky 2.600,00 Kč jako poplatků za upomínku (1.100,00 Kč) a za předání pohledávky k inkasnímu řízení (1.500,00 Kč), 600,00 Kč jako smluvní pokuty a 2.136,00 Kč jako poplatku za poskytnutí úvěru. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Dle § 115a zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.) bylo ve věci rozhodováno bez nařízení jednání. 2. Z předsmluvní informace a ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vzal soud za prokázáno, že elektronickou formou uzavřeli účastníci dne 12.11.2020 (žalovaný smlouvu podepsal 3.11.2020) smlouvu, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 2.000,00 Kč, kterou se žalovaný včetně poplatku za poskytnutí zápůjčky ve výši 496,00 Kč v případě včasného splacení, resp. 2.136,00 Kč, zavázal vrátit do 30 dnů. Úvěr byl úročen 39 % ročně, a pro případ prodlení byla ve smlouvě (bod 7.1., písm. c) sjednána smluvní pokuta 0,1 % denně z dlužné částky a poplatek 450,00 Kč za první, 650,00 Kč za druhou upomínku a 1.500,00 Kč za náklady, spojené s předáním pohledávky k vymáhání. Z potvrzení o provedené platbě vzal soud za prokázáno, že žalovaný zaslal žalobkyni ověřovací platbu již 9.3.2018, žalobkyně pak žalovanému na shodný účet poukázala částku 2.000,00 Kč dne 12.11.2020. Následně žalobkyně upomínkami z 23.12.2020, 51.2021 a 18.2.2021 urgovala úhradu dluhu. 3. K výzvě soudu sdělila žalobkyně, že pokud jde o prověřování schopnosti žalovaného úvěr splatit, tuto ověřovala z veřejně dostupných zdrojů, kdy doložila výpis z centrální evidence exekucí. Dále doložila listinu, nazvanou Posouzení úvěruschopnosti žadatele, kde je uvedena výše příjmu žalovaného 35.000,00 Kč, však i přes výzvu soudu nepředložila jakékoliv doklady, kterými žalovaný své majetkové poměry prokazoval. 4. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je pouze zčásti důvodná. Výše uvedený závazkový vztah posoudil soud podle § 2395 an. zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.), ve vztahu k nárokované smluvní pokutě § 2048 o.z., a dle dle zákona 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). Účastníci uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta na jeho účet částka 2.000,00 Kč. 5. Soud v prvé řadě posuzoval, zda žalobkyně splnila povinnost, vyplývající z ust. § 86 an. ZSÚ, zejména zda jí požadované informace o žalovaném a jeho majetkových poměrech byly spolehlivé, dostatečné a přiměřené, a zda postupovala čestně, transparentně a se zohledněním práv a zájmů spotřebitele (§ 76 odst. 1 ZSÚ), a s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ), kterou definuje § 2, odst. 1, písm. p) zákona 634/1992 Sb. Soud má s ohledem na výše uvedené závěry dokazování, kdy žalobkyně nedoložila jedinou listinu, kterou by žalovaný předkládal k posouzení své úvěruschopnosti, zato, že tomu tak nebylo. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní, a to bez ohledu na výši úvěru, tj. i pro případ, že se jedná o úvěr v nepatrné výši. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele úvěr splatit. 6. Shodná povinnost byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. 7. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji uzavírat, stejně jako nelze tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel postup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3.4.2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. 8. Zákon [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, že by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlen