21 C 200/2021-31 — Městský soud v Brně

1. Žalobou z 18.11.2020 domáhala se žalobkyně úhrady žalované částky jako nesplaceného úvěru, poskytnutého žalovanému společností [právnická osoba], kdy banka následně pohledávku za žalovaným postoupila společnosti [právnická osoba], a ta další smlouvou postoupila pohledávku žalobkyni. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Dle § 115a zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále o.s.ř.) bylo ve věci rozhodováno bez nařízení jednání. 2. Ze Standardní informace o spotřebitelském úvěru a úvěrové smlouvy vzal soud zaprokázáno, že [právnická osoba] (dále banka) a žalovaný uzavřeli elektronickou formou dne 15.1.2019 smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které měl žalovaný možnost čerpat finanční prostředky do výše sjednaného úvěrového rámce, tj. 50.000,00 Kč. Úvěr byl úročen 8,5 % měsíčně, tj. 102 % ročně a za každé čerpání úvěru byl žalovaný povinen uhradit poplatek ve výši 12,5 % z čerpané částky. Žalovaný byl povinen úvěr splácet minimální měsíční splátkou, stanovenou na 12,5 % nesplaceného úvěru nebo 1.000,00 Kč, podle toho, která částka je vyšší. V případě prodlení s úhradou jakékoliv částky byl povinen uhradit náhradu účelně vynaložených nákladů 250,00 Kč. Z potvrzení o úhradě vzal soud za prokázáno, že banka v den uzavření smlouvy, tj. 15.1.2019, poukázala na účet žalovaného částku 10.000,00 Kč. Z upomínek vzal soud za prokázáno, že žalovaný na splátky neuhradil ničeho. Přípisem z 4.11.2020 bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky žalobkyni a byl současně vyzván k úhradě dluhu. 3. Žalobkyně byla vyzvána, aby doložila proces prověřování úvěruschopnosti žalovaného a současně aby doložila doklady, kterými žalovaný ve vztahu k bance prokazoval své majetkové poměry. Žalobkyně podáním z 25.10.2021 sdělila, že se nedochovaly jiné doklady k ověřování úvěruschopnosti žalovaného než ty, které byly dosud soudu předloženy – soudu však nebyly předloženy žádné doklady, což bylo ostatně důvodem výzvy. 4. Soud si vyžádal výpisy z účtu žalovaného, na který byla poukázána úvěrová jistina, a zjistil, že účet žalovaného vykazoval v říjnu 2018 záporný zůstatek - 27.299,11 Kč, v listopadu - 28.072,11 Kč a v prosinci - 28.960,13 Kč, přičemž žalovaný v uvedených dvou posledních měsících překročil i bankou poskytnutý debetní limit 28.000,00 Kč. 5. Z úvěrových smluv vzal soud za prokázáno, že pohledávka za žalovaným byla postupně postoupena až žalobkyni, přičemž žalovanému byla tato skutečnost oznámena přípisem z 4.11.2020, odeslaným téhož dne. 6. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. Výše uvedený závazkový vztah posoudil soud podle § 2395 an. zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.) a dle dle zákona 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). Banka a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které banka žalovanému převedla na jeho účet úvěrovou jistinu 10.000,00 Kč. 7. Soud v prvé řadě posuzoval, zda banka splnila povinnost, vyplývající z ust. § 86 an. ZSÚ, zejména zda jí požadované informace o žalovaném a jeho majetkových poměrech byly spolehlivé, dostatečné a přiměřené, a zda postupovala čestně, transparentně a se zohledněním práv a zájmů spotřebitele (§ 76 odst. 1 ZSÚ), a s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ), kterou definuje § 2, odst. 1, písm. p) zákona 634/1992 Sb. Soud má s ohledem na výše uvedené zato, že žalobkyně ani netvrdila ani neprokázala, že by vůbec jakékoliv prověřování úvěruschopnosti žalovaného kdy proběhlo. Z výpisů z účtu žalovaného navíc vyplývá, že jeho majetkové poměry byly tristní, na účtu měl trvale záporný zůstatek, který dva měsíce před uzavřením úvěrové smlouvy dokonce překračoval povolený debetní limit. Pokud za této situace banka s žalovaným úvěrovou smlouvu uzavřela, je soud nucen konstatovat, že nelze mít za splněnou povinnost řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele úvěr splatit. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti obou uzavřených úvěrových smluv, když tuto neplatnost konstatuje jako neplatnost absolutní, k níž přihlíží z úřední povinnosti. 8. Pokud jde o posouzení neplatnosti smlouvy jako neplatnosti absolutní, uvádí soud, že shodná povinnost prověřovat úvěruschopnost dlužníka byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. 9. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji uzavírat, stejně jako nelze tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel postup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3.4.2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. 10. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstat