21 C 230/2021-40 — Městský soud v Brně

1. Žalobou z 31.7.2021 domáhala se žalobkyně úhrady částky 39.557,00 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru, který společnost [právnická osoba] uzavřela s žalovaným, kdy úvěr byl v důsledku nehrazení sjednaných splátek zesplatněn. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Dle § 115a zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále o.s.ř.) bylo ve věci rozhodováno bez nařízení jednání. 2. Z karty zákazníka, výplatních pátek, pracovní smlouvy, potvrzení o příjmu, výpisů z účtu a ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vzal soud za prokázáno, že žalovaný uzavřel s [právnická osoba] (dále věřitel) smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které se věřitel zavázal poskytnout žalovanému převodem na jeho účet, uvedený ve smlouvě, úvěrovou jistinu 40.000,00 Kč, a žalovaný se zavázal uhradit mimo tuto částku administrativní poplatek za poskytnutí úvěru 18.000,00 Kč a úrok v částce 43.952,00 Kč, celkem 101.952,00 Kč (tj. 254,88 % úvěrové jistiny), a to ve 36 splátkách po 2.832,00 Kč. Pro případ nesplácení úvěru byla v bodě 5 smlouvy sjednána možnost nárokovat úhradu celé dosud nesplacené jistiny. 3. V kartě zákazníka žalované o sobě uvedl, že nemá vzdělání (příp. má pouze základní vzdělání), žije s rodiči, pracuje jako kuchař s příjmem 29.000,00 Kč, přičemž na jiné úvěry splácí měsíčně 5.500,00 Kč. Věřitel údajně ověřoval jeho úvěruschopnost bankovními výpisy, výplatními páskami, potvrzením o příjmu a pracovní smlouvou. K výzvě soudu žalobkyně výpisy z účtu nepředložila s tím, že je nemá k dispozici. Z předložených výplatních pásek vyplývá, že žalovaný měl v červnu 2017 příjem 31.005,00 Kč, v července 29.630,00 Kč a v srpnu 29.630,00 Kč, přičemž dle potvrzení zaměstnavatele činil průměrný příjem 29.373,00 Kč. Pracovní smlouvu měl uzavřenou od 2.1.2017 na dobu neurčitou. Dle výpisu z účtu věřitele tento dne 19.10.2017 poukázal na účet žalovaného částku 40.000,00 Kč. Soud si vyžádal výpisy z tohoto účtu žalovaného a zjistil, že od července do září 2017 žalovaný na tomto účtu neměl na konci žádného měsíce kladný zůstatek, přičemž prakticky každý měsíc čerpal další úvěr od nebankovních subjektů ([příjmení] [anonymizováno], [právnická osoba], [právnická osoba]). 4. Mimo výše uvedené další úvěry si žalovaný nechával další částky, které čerpal formou úvěrů, poukazovat na jiný účet, kdy další pohledávka, tentokrát firmy [právnická osoba], byla předmětem řízení 2119 C 42/2018 (zde žalovaný čerpal úvěr 58.000,00 Kč). 5. Dle tvrzení žalobkyně, které žalovaný nerozporoval, žalovaný uhradil pouze částku 2.000,00 Kč. Upomínkou z 11.4.2019 byl žalovaný urgován o úhradu dluhu s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru, k němuž následně došlo oznámením z 5.6.2019 (ani k jedné listině nebyl doložen doklad o odeslání). Oznámením z 26.8.2020 bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky žalobkyni, přičemž byl vyzván k úhradě dluhu, který však byl v přípise konstatován částkou 80.717,00 Kč bez bližšího zdůvodnění jakýchkoliv položek závazku. Přípisem z 20.12.2020 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu do 4.1.2021; v uvedeném přípise byl závazek žalovaného řádně zdůvodněn co do jednotlivých položek i právního titulu pohledávky za ním. 6. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je pouze zčásti důvodná. Výše uvedený závazkový vztah posoudil soud podle § 2395 an. zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.) a dle dle zákona 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). Věřitel a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které věřitel poskytnul žalovanému převodem na jeho účet úvěrovou jistinu 40.000,00 Kč. 7. Soud v prvé řadě posuzoval, zda věřitel splnil povinnost, vyplývající z ust. § 86 an. ZSÚ, zejména zda jím požadované informace o žalovaném a jeho majetkových poměrech byly spolehlivé, dostatečné a přiměřené, a zda postupoval čestně, transparentně a se zohledněním práv a zájmů spotřebitele (§ 76 odst. 1 ZSÚ), a s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ), kterou definuje § 2, odst. 1, písm. p) zákona 634/1992 Sb. Soud má s ohledem na výše uvedené závěry dokazování zato, že tomu tak nebylo. Věřitel si sice řádně ověřil příjmy žalovaného, které byly nepochybně dostatečné k úhradě jednotlivých splátek, pokud by ovšem neměl četné jiné závazky. Prověřování úvěruchopnosti totiž nemůže spočívat pouze v ověřování příjmové stránky dlužníka, ale ve zhodnocení jeho celkových majetkových poměrů, tj. příjmové i výdajové stránky, za účelem zjištění, zda nikoliv formálně (matematickým výpočtem, odvozeným z příjmu), ale i fakticky bude dlužník schopen svým závazkům dostát. 8. V daném případě byl tento požadavek o to naléhavější, že žalovaný byl čerstvě zletilý (necelých 19 let), ve stávajícím zaměstnání, z něhož dokládal příjmy, nebyl ani celý rok. Žalobkyně nedoložila výpisy z účtu, které měl údajně žalovaný věřiteli předložit, přičemž soud má zásadní pochybnosti o tom, že se tak skutečně stalo. Jednak v případě, že žalovaný by předložil výpisy z účtu, není důvodu tyto nemít k dispozici, zatímco jiné předložené doklady věřitel k dispozici měl. Navíc pokud by žalovaný předložil výpisy z účtu, na který byla poukázána úvěrová jistina, věřitel by nepochybně při vynaložení odborné péče a řádného prověřování úvěruschopnosti musel mít pochybnost o způsobu nakládání žalovaného s finančními prostředky, neboť – jak bylo uvedeno výše – za tři měsíce před poskytnutím úvěru neměl žalovaný na konci žádného měsíce na tomto účtu kladný zůstatek, zato čerpal tři další úvěry. Pokud by pak žalovaný předložil výpis z účtu, na který poukazovala úvěrovou jistinu v září 2017 firma [právnická osoba], i zde by s ohledem na výši úvěru měl věřitel vykázat zvýšenou obezřetnost (i vzhledem k věku žalovaného v době poskytnutí úvěru), neboť by nutně dospěl (či dospět měl) k závěru, že souhrnná výše obou úvěrů (téměř 100 tis. Kč) není úplně zanedbatelná. 9. S ohledem na to dospěl soud k závěru, že u věřitele nelze mít za splněnou povinnost řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele úvěr splatit. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy. 10. Pokud jde o posouzení neplatnosti smlouvy jako neplatnosti absolutní, uvádí soud, že shodná povinnost prověřovat úvěryschopnost dlužníka byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192 2017 – 20 aj.). Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. 11. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji uzavírat, stejně jako nelze tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že