21 C 241/2021-46 — Městský soud v Brně

1. Žalobou z 26.4.2021 domáhala se žalobkyně úhrady celkové částky 15.805,82 Kč jako nesplaceného zůstatku úvěru a smluvní pokuty s tím, že úvěr na základě smlouvy z 17.8.2018 s žalovaným uzavřela společnost [právnická osoba], která žalovanému plnila jistinu úvěru. Následně žalovaný uhradil pouze částku 7.499,99 Kč, úvěr však zesplatněn nebyl a věřitel následně pohledávku postoupil žalobkyni. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Dle § 115a zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále o.s.ř.) bylo ve věci rozhodováno bez nařízení jednání. 2. Z žádosti o úvěr vzal soud za prokázáno, že žalovaný dne 17.8.2018 vyplnil písenou formou žádost o úvěr ve výši 15.000,00 Kč, přičemž ke svým osobním a majetkovým poměrům uvedl, že je rozvedený, bydlí v nájmu, má dvě vyživovací povinnosti, pracuje s příjmem 18.716,00 Kč, za bydlení dává částku 1.800,00 Kč a na splátky jiných půjček 2.200,00 Kč Tyto skutečnosti doložil listinami, z nichž však vyplývaly zcela jiné údaje. Pomine-li soud pracovní smlouvu, žalovaný doložil výplatní pásky, avšak nikoliv za období předcházející sjednání smlouvy, jak by se dalo očekávat, ale za prosinec 2017 až únor 2018 (smlouva byla uzavřena v srpnu 2018). Z těch vyplývá, že mu byly prováděny srážky ze mzdy, převyšující 4.000,00 Kč Čistá mzda k výplatě za toto období činila 18.585,00 Kč. Soud si však od stejného zaměstnavatele vyžádal přehled mzdy za tři měsíce předcházející sjednání smlouvy, tj. květen až červenec 2018, a zjistil, že žalovanému skutečně byly prováděny ze mzdy exekuční srážky 4.000,00 Kč a že čistý příjem k výplatě činil v uvedeném období v průměru 15.889,00 Kč. Žalovaný ve formuláři uvedl náklady na bydlení 1.800,00 Kč, přičemž však poskytovateli úvěru předložil poukázku SIPO za březen 2018, z níž vyplývají náklady na bydlení 5.991,00 Kč a navíc z ní vyplývá (kromě toho, že nebyla uhrazena na poště a není tak zřejmé, zda byla uhrazena vůbec – poskytovatel úvěru toto zjevně neřešil), že žalovaný řádně nehradil tyto platby minimálně v měsíci předcházejícím, protože mu byly za předchozí měsíc předepsány platby poplatků za rozhlas a televizi, tj. postup, který se realizuje v případě neuhrazení SIPO. 3. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a z vlastní úvěrové smlouvy vzal soud za prokázáno, že téhož dne, tj. 17.8.2018, uzavřel věřitel s žalovaným úvěrovou smlouvu, na základě které se zavázal poskytnout žalovanému úvěrovou jistinu 15.000,00 Kč. Žalovaný se zavázal kromě této jistiny uhradit úrok 1.444,00 Kč, platbu za poskytnutí úvěru 7.350,00 Kč, náklady na vyhodnocení úvěrového případu 1.394,00 Kč a platbu za inkaso v hotovosti 2.700,00 Kč, celkem 27.888,00 Kč, tj. 185,92 % úvěrové jistiny. Tuto částku se žalovaný zavázal uhradit ve 14 měsíčních splátkách po 1.992,00 Kč. Žalovaný dle tvrzení žalobkyně na dluh uhradil 7.499,99 Kč, přičemž toto tvrzení žalovaný nerozporoval. 4. Smlouvou o postoupení pohledávek byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobkyni a žalovanému byla tato skutečnost oznámena přípisem z 18.1.2021, odeslaným 19.1.2021, v němž byl současně vyzván k úhradě dluhu. 5. Soud si s ohledem na rozpory v žádosti o úvěr a v žalovaným předložených dokladech věřiteli vyžádal výpisy z účtu žalovaného tři měsíce předcházející uzavření úvěrové smlouvy, a z těchto zjistil jednak, že žalovaný v květnu 2018 uzavřel další úvěrovou smlouvu, na základě které mu byla poskytnuta částka 18.000,00 Kč, hlavně však, že účet žalované je od června 2018 přečerpán do nepovoleného debetního zůstatku, kdy žalovaný měl debetní limit 28.000,00 Kč a tento překračoval. 6. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Výše uvedený závazkový vztah posoudil soud podle § 2395 an. zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.), ve vztahu k nárokované smluvní pokutě § 2048 o.z., a dle dle zákona 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). Věřitel a žalovaný uzavřeli dne 17.8.2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které žalovaný převzal v hotovosti úvěrovou jistinu 15.000,00 Kč Smlouvou se zavázal vrátit věřiteli celkovou částku 27.888,00 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 1.992,00 Kč, přičemž celkově uhradil částku 7.499,99 Kč, resp. nerozporoval tvrzení žalobkyně o výši úhrad. 7. Soud v prvé řadě posuzoval, zda společnost věřitele splnila povinnost, vyplývající z ust. § 86 an. ZSÚ, zejména zda jí požadované informace o žalovaném a jeho majetkových poměrech byly spolehlivé, dostatečné a přiměřené, a zda postupovala čestně, transparentně a se zohledněním práv a zájmů spotřebitele (§ 76 odst. 1 ZSÚ), a s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ), kterou definuje § 2, odst. 1, písm. p) zákona 634/1992 Sb. Soud má s ohledem na výše uvedené závěry dokazování zato, že tomu tak nebylo. Z výše uvedeného vyplývá, že věřitel se formálně spokojil s předložením pracovní smlouvy, výplatních pásek – navíc nikoliv za období předcházející uzavření smlouvy, ale výrazně starší – a dokladu SIPO, a žádným způsobem neporovnával tyto doklady s údaji, které o sobě žalovaný uvedl. První rozpor se týká výše příjmu, kdy i z výplatních pásek bylo možné dovodit, že žalovaný má výrazné srážky z platu a výše fakticky vyplácené mzdy, tj. částky, kterou má k dispozici, je výrazně menší než deklaroval (15.889,00 Kč oproti 18.116,00 Kč). Žalovaný dále uváděl, že jeho výdaje na bydlení jsou 1.800,00 Kč, přičemž předložil doklad SIPO, z něhož vyplývají náklady 5.991,00 Kč. Věřitel navíc vůbec nezkoumal výši závazků žalovaného, kdy již ze samotných výplatních pásek vyplývají srážky ze mzdy 4.000,00 Kč, a žalovaný uváděl, že má dvě vyživovací povinnosti a na další závazky splácí 2.200,00 Kč. Za situace, kdy žalovanému po úhradě na bydlení zůstávala k dispozici částka cca 10.000,00 Kč, bylo přezkoumávání výdajové stránky více než na místě. Celou situaci pak již jen dokreslují výpisy z účtu žalovaného, z nichž vyplývá, že měl setrvale záporný stav účtu a dokonce překračoval povolený debet, navíc krátce před uzavřením smlouvy čerpal další úvěr u jiného poskytovatele. Pokud věřitel i za této situace poskytnul žalovanému úvěr, stalo se tak bez toho, že by splnil povinnost řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele úvěr splatit. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti obou uzavřených úvěrových smluv, když tuto neplatnost konstatuje jako neplatnost absolutní, k níž přihlíží z úřední povinnosti. 8. Pokud jde o posouzení neplatnosti smlouvy jako neplatnosti absolutní, uvádí soud, že shodná povinnost prověřovat úvěruschopnost dlužníka byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192 2017 – 20 aj.). Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. 9. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatněn