21 C 86/2021-47 — Městský soud v Brně

1. Žalobou z 10.12.2020 domáhala se žalobkyně úhrady částky 26.891,32 Kč jako nesplaceného úvěru ze smlouvy, kterou s žalovaným jako dlužníkem uzavřela společnost [právnická osoba] dne 21.9.2015, která následně pohledávku za žalovaným postoupila žalobkyni. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Dle § 115a zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále o.s.ř.) bylo ve věci rozhodováno bez nařízení jednání, a to i z důvodu, že zamítavá část výroku je odůvodněna závěrem soudu o platnosti uzavřené úvěrové smlouvy, nikoliv neunesením břemen tvrzení či důkazního břemene. 2. Z listinných důkazů, a to z žádosti o úvěr, úvěrové smlouvy, přehledu splátek, smlouvy o postoupení pohledávek včetně dodatku k ní a z oznámení o postoupení pohledávky, a dále z níže uvedených listin ze spisu Krajského soudu v Brně čj. [insolvenční spisová značka] vzal soud za prokázán následující skutkový stav: 3. Dne 21.9.2015 vyplnil žalovaný v písemné formě žádost o úvěr u společnosti [právnická osoba] (dále věřitel), kdy požadoval úvěr ve výši 20.000,00 Kč, splatný ve 14 splátkách po 2.598,00 Kč, přičemž v žádosti uvedl, že je OSVČ, má příjem 35.000,00 Kč a měsíční výdaje 7.000,00 Kč, je ženatý a nemá děti; za věřitele stvrdila [jméno] [příjmení], že žalovaný svůj příjem doložil živnostenským listem a daňovým přiznáním. Téhož dne, tj. 21.9.2015, sepsali věřitel, zastupovaný [jméno] [příjmení], a žalovaný úvěrovou smlouvu [číslo] to ve formě formulářové smlouvy, do níž se vepisovaly pouze údaje o osobě žalovaného a výši dlužných částek a splátek. Dle smlouvy se věřitel zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 20.000,00 Kč, a žalovaný se zavázal uhradit ve 14 splátkách po 2.598,00 Kč celkovou částku 36.372,00 Kč (tj. 181,86 % jistiny), sestávající z jistiny 20.000,00 Kč, úroku 1.925,00 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru 8.000,00 Kč, poplatku za vyhodnocení úvěru 1.447,00 Kč a poplatku za inkaso plateb v hotovosti 5.000,00 Kč. První splátka byla splatná do měsíce o podpisu smlouvy a každá další pak do měsíce po splatnosti předchozí splátky. V případě neuhrazení jakékoliv spátky nastala bez dalšího splatnost zůstatku dluhu. Žalovaný ve smlouvě stvrdil převzetí částky 20.000,00 Kč v hotovosti od věřitele. 4. Dle přehledu plateb uhradil žalovaný v hotovosti v den uzavření smlouvy 21.9.2015 částku 2.600,00 Kč, dále dne 4.11.2016 částku 149,70 Kč a v rámci níže uvedeného insolvenčního řízení inkasoval věřitel dle rozvrhového usnesení částku 6.730,97 Kč, tj. celkem 9.480,67 Kč. 5. Dne 8.3.2016 podal žalovaný u Krajského soudu v Brně návrh na povolení oddlužení, v němž uvedl celkových 14 závazků, z toho 15 z úvěrových smluv, kdy závazky byly v celkové výši 982.876,00 Kč. Ke svým majetkovým poměrům žalovaný doložil, že v roce 2013 a 2014 byl v pracovním poměru, kdy jeho příjem v roce 2014 činil průměrně 23.643,00 Kč měsíčně, dále byl dle potvrzení z úřadu práce od 1.9.2014 do 12.4.2015 v evidenci úřadu práce, kdy pobíral částku 8.254,00 Kč měsíčně v období od září do ledna 2015 včetně, následně pak nepobíral ničeho. Od dubna 2015 pak měl živnostenské oprávnění, kdy dle daňového přiznání za rok 2015 činily jeho celkové příjmy z podnikání 56.000,00 Kč, ze závislé činnosti 10.565,00 Kč, celkem 66.565,00 Kč a daňová povinnost 9.975,00 Kč, tedy čisté příjmy 56.590,00 Kč, což za období od poloviny dubna do prosince 2015 odpovídá průměrnému měsíčnímu příjmu 6.658,00 Kč. Aby žalovaný mohl pokrýt alespoň zákonnou část svých dluhu, doložil do insolvenčního řízení darovací smlouvu z 14.4.2016, dle které mu byl měsíčně poskytován dar ve výši 6.200,00 Kč. 6. Usnesením z 27.4.2016 bylo rozhodnuto o úpadku žalovaného a bylo povoleno oddlužení, přičemž věřitel přihlásil do insolvence pohledávku z titulu předmětné úvěrové smlouvy. Z dalších přihlášek pak vyplývá, že žalovaný uzavřel ještě před sjednáním předmětného úvěru další úvěrové smlouvy, a to dne 26.6.2013 na jistinu 283.000,00 Kč, splatnou v 96 měsíčních splátkách po 5.615,00 Kč, dne 13.4.2015 na jistinu 8.000,00 Kč, splatnou 9.5.2015, dne 30.6.2015 na jistinu 20.800,00 Kč, splatnou v měsíčních splátkách po 2.600,00 Kč dne 2.7.2015 na jistinu 4.000,00 Kč, splatnou 11.9.2015, dne 20.7.2015 na jistinu 14.000,00 Kč, splatnou v 58 týdenních splátkách po 429,00 Kč, dne 8.9.2015 na jistinu 372.295,00 Kč, splatnou v 96 splátkách po 7.591,00 Kč, dne 15.9.2015 dohodu o splátkovém kalendáři pro závazek ve výši 11.220,00 Kč, dne 19.9.2015 na jistinu 5.757,00 Kč, splatnou v 11 měsíčních splátkách po 575,00 Kč. 7. Dle rozvrhového usnesení z 13.5.2019, které nabylo právní moci 22.7.2019, byly pohledávky věřitelů žalovaného uspokojeny do výše 33,53 %, přičemž na předmětnou pohledávku připadla částka 6.730,97 Kč. Usnesením z 2.7.2019 byl konkurz zrušen po splnění rozvrhového usnesení. 8. Smlouvou z 18.6.2020 byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobkyni a tato skutečnost byla žalovanému oznámena přípisem z 24.7.2020. 9. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je pouze zčásti důvodná. Výše uvedený závazkový vztah posoudil soud podle § 2395 an. zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.) a dle dle zákona 257/ 2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). Věřitel a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, která byla uzavřena jako smlouva adhézní (§ 1798 an. o.z.). Na základě této smlouvy byla žalovanému poskytnuta úvěrová jistina 20.000,00 Kč, což žalovaný stvrdil podpisem smlouvy. 10. Soud v prvé řadě posuzoval, zda společnost [právnická osoba] (dále [anonymizováno]) splnila povinnost, vyplývající z ust. § 86 an. ZSÚ, zejména zda jí požadované informace o žalovaném a jeho majetkových poměrech byly spolehlivé, dostatečné a přiměřené, a zda postupovala čestně, transparentně a se zohledněním práv a zájmů spotřebitele (§ 76 odst. 1 ZSÚ), a s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ), kterou definuje § 2, odst. 1, písm. p) zákona 634/1992 Sb. Soud s ohledem na výše uvedené závěry dokazování dospěl k závěru, že tomu tak nebylo. Z dokazování vyplývá, že zástupkyně věřitele v žádosti o úvěr stvrdila informace, které nebyly a ani nemohly být pravdivé. V prvé řadě z dokladů o majetkových poměrech žalovaného, založených v insolvenčním spisu, vyplývá, že žalovaný podával daňové přiznání poprvé až za rok 2015, tj. podával jej v roce 2016, neboť až do 12.4.2015 byl jako nezaměstnaný v evidenci úřadu práce. Pokud tedy zástupkyně věřitele stvrdila, že jí bylo předloženo daňové přiznání žalovaného, z něhož vyplývá jeho příjem 35.000,00 Kč, dopustila se podvodného jednání, neboť tyto informace byly lživé. Žalovaný nikdy uvedeného příjmu nedosahoval – v době, kdy byl v roce 2014 naposledy zaměstnán, dosahoval příjmu ze zaměstnání 23.643,00 Kč měsíčně, přičemž dle svého vlastního vyjádření v návrhu na oddlužení živil manželku, která byla bez příjmu. Následně byl v evidenci úřadu práce, kde pouze do ledna 2015 pobíral částku 8.254,00 Kč, a teprve od dubna 2015 měl živnostenské oprávnění. I za rok 2015 dosazoval jeho průměrný příjem z podnikání a ze závislé činnosti 6.658,00 Kč měsíčně. Pokud tedy zástupkyně věřitele stvrdila svým podpisem, že jí bylo předloženo daňové přiznání žalovaného, z něhož vyplýval deklarovaný příjem 35.000,00 Kč, toto se nezakládalo na pravdě. Rozsah úvěrů, které žalovaný čerpal (viz výše uvedené) a jejichž nesplácení nakonec vyústilo v insolvenční řízení, pak již jen dokresluje tristní majetkové poměry žalovaného, které rozhodně neodpovídaly schopnosti splácen jakýkoliv další závazek. 11. Odhlédne-li soud od skutečnosti, že [anonymizováno] jako věřitel nemohla vědět o jiných závazcích žalovaného, které jí žalovaný zatajil, podstatné je, že zástupkyně věřitele stvrdila v žádosti o úvěr, že tvrzený příjem žalovaného byl doložen daňovým přiznáním, což bylo potvrzení lživé, neboť v uvedené době žalovaný žádné takové daňové přiznání nemohl doložit, když své živnostenské oprávnění měl od dubna 2015, tj. cca pět měsíců, a své první daňové přiznání podával v roce 2016. 12. Uvedené společnost tedy jednáním osoby, která ji zastupovala, lživě stvrdila nepravdivý údaj o příjmech žalovaného včetně nepravdivého zdroje, z něhož byl příjem ověřen, a na základě toho pak stejná zastupující osoba uzavřela s žalovaným úvěrovou smlouvu, kdy při řádném ověření příjmů žalovaného (do ledna 2015 v evidenci úřadu práce, živnostenské oprávnění až od dubna 2015, přičemž úvěrová smlouva byla uzavřena v září 2015) by bylo nutno dojít k závěru, že tento rozhodně nedosahuje příjmu, umožňujícího mu dostát svým závazkům z úvěrové smlouvy. S ohledem na to dospěl soud k závěru, že u úvěrující společnosti nelze mít za splněnou povinnost řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá