32 C 38/2021-75 — Městský soud v Brně

Žalobce se žalobou ze dne 9. 4. 2021 domáhal po žalované zaplacení částky 14 979, 96 Kč s příslušenstvím a částky 4 993,32 Kč coby smluvní pokuty. Uvedl, že jeho právní předchůdce uzavřel s žalovanou smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalované poskytl částku 10 000 Kč. Žalovaná však řádně a včas neplatila, a to ani po výzvě. V důsledku prodlení žalobci vzniklo též právo na zaplacení smluvní pokuty. Žalovaná se ve věci nevyjádřila, bylo jednáno v jeho nepřítomnosti dle §101 odst. 3 o. s. ř. Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce po informování žalované (formulář pro předsmluvní informace + vysvětlení předsmluvních informací + poučení spotřebitele) a zjišťování jejich poměrů (výpisy z účtu na jméno žalované + kopie OP Slovenské republiky žalované + kopie potvrzení o přechodném pobytu + pracovní smlouva) uzavřel s žalovanou dne 14. 1. 2019 smlouvu o úvěru (smlouva o spotřebitelském úvěru), na jejímž základě žalované vyplatil částku 10 000 Kč (potvrzení o provedené platbě). Pohledávka za žalovanou byla postoupena žalobci (dokumenty týkající se postoupení pohledávky + výpis z OR [příjmení] [příjmení]). Žalované bylo postoupení pohledávky na žalobce oznamováno dopisem ze dne 16. 4. 2020 (oznámení o postoupení pohledávky + kopie dodejky ze dne 23.4.2020). Žalované bylo oznamováno ukončení mimosoudního vymáhání dopisem ze dne 25. 9. 2020 (oznámení o ukončení mimosoudního vymáhání + kopie dodejky). Pokud jde o pravomoc českých soudů, tato vyplývá z ustanovení čl. 17 nařízení Brusel I bis, neboť žalovaná je sice slovenské státní příslušnosti, avšak zdržuje se na území Českeé republiky, když ostatně zde i uzavřela předmětnou smlouvu. Soud postupoval dle českého práva v souladu s ustanovením čl. 6 nařízení Řím I. Dle § 3028 odst.3 o. z. se vztah mezi účastníky řídí zákonem č. 89/2012 Sb. Podle ust. § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Po provedení všech důkazů, jejich zhodnocení a právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je toliko částečně důvodná. Mezi žalobcem a žalovanou sice byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. o. z., avšak tuto soud hodnotí z více důvodů jako absolutně neplatnou. Předchůdce žalobce porušil svou povinnost uloženou mu ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť schopnost žalované splácet byla zjišťována toliko formálně. Z předložených důkazů (výpisy z účtu a pracovní smlouva) nijak nevyplývá, že by předchůdce žalobce zjišťoval strukturu výdajů žalované, její náklady na bydlení, počet vyživovacích povinností apod. Pokud žalobce postupoval tak, že žalované částku 10 000 Kč odeslal na účet, počínal si zcela lehkomyslně a musel si být vědom vysokého rizika nesplnění závazku ze strany žalované. Úvěryschopnost soud zjišťuje z úřední povinnosti (srov. závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 3/20). Rezignací na ověřování úvěruschopnosti žalovaného navíc s ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro společnost obecně (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru v projednávané věci též zjevně narušuje veřejný pořádek, a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Lze též odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, v němž je naopak zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá žadatelem doložit, v opačném případě se dopouští správního deliktu. Protože však žalovaná čerpala částku 10 000 Kč, došlo u něj k bezdůvodnému obohacení podle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. a toto obohacení je povinna žalobci vydat podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. Žalobce žalovanou vyzval k zaplacení podáním ze dne 25. 9. 2020, které bylo uloženo u provozovatele poštovních služeb dne 2. 10. 2020 Je-li vycházeno ze zákonné domněnky dojití třetí pracovní den dle § 573 o. z., je žalovaná v prodlení se zaplacením částky 10 000 Kč od 6. 10. 2020. Výše úroku z prodlení byla stanovena dle § 1968 o. z., § 2 nař. vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývající části pak soud žalobu jako nedůvodnou z výše uvedených důvodů zamítl. Převážně úspěšný žalobce má právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Náklady ve věci úspěšného žalobce představují soudní poplatek ve výši 1 000 Kč, tři úkony právní pomoci po 300 Kč dle §14b odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., tři režijní paušály po 100 Kč dle §14b odst. 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. (příprava a převzetí, předžalobní výzva, podání soudu). Celkem tedy včetně 21% DPH dle § 137 o.s.ř. 2 452 Kč. Úspěch činí 56,25%, neúspěch 43,75%. Žalobci proto náleží 12,5 % nákladů řízení, tedy 306,50 Kč.