36 C 93/2003-632 — Městský soud v Brně

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 27. 3. 2003 domáhala vydání rozsudku, kterým by původně žalovaný č. 1 [celé jméno původního účastníka], [IČO] a žalovaný č. 2 [celé jméno žalovaného], [datum narození] byli zavázáni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 460.000 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení ročně od 1. 4. 2001 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že po žalovaných č. 1 a č. 2 požaduje nezaplacené nájemné, případně vydání bezdůvodného obohacení, případně náhrady škody za období od 1. 5. 1999 do 31. 3. 2001, tj. za období 23. měsíců po 20.000 Kč odvíjející se ze smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 4. 6. 1998 uzavřené mezi žalobkyní a původním žalovaným č. 1 a faktu, že žalovaný č. 2 měl v období od 1. 5. 1999 do 31. 3. 2001 ve své vlastnické dispozici [ulice] stadion, jehož součástí byly i předmětné nebytové prostory. 2. Rozsudkem zdejšího soudu č. j. 36 C 93/2003-231 ze dne 25. 2. 2009 soud žalobu vůči oběma žalovaným v plném rozsahu zamítl a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému č. 1 částku 47.213,25 Kč a žalovanému č. 2 částku 46.856,25 Kč. Tento rozsudek byl na základě odvolání žalobkyně usnesením odvolacího soudu č. j. [číslo jednací] ze dne 6. 2. 2013, zrušen a věc vrácena zdejšímu soudu k dalšímu řízení, přičemž odvolací soud dovodil, že smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným č. 1 je neplatná pro neurčitost ujednání v čl. VI, bodu VI.2 z důvodu neurčitého ujednání ohledně způsobu a splatnosti úhrady nájemného. Zdejšímu soudu odvolací soud uložil, aby se věcí znovu zabýval, posoudil, zda vztah účastníků má charakter občansko právní či obchodně právní a poskytl zákonné poučení vyplývající z ust. § 118a o. s. ř. a poté na základě doplněných tvrzení a označených důkazů tyto zhodnotil a ve věci znovu rozhodl. 3. Zdejší soud následně rozhodl rozsudkem č. j. 36 C 93/2003-390 ze dne 24. 9. 2014 tak, že žalovaného č. 1 zavázal povinností zaplatit žalobkyni částku 30.000 Kč s 2,00 % úrokem z prodlení od 22. 10. 2003, žalobu vůči žalovanému č. 1 do zbývající částky 430.000 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení od 1. 4. 2001 do zaplacení a do úroku z prodlení 8,5 % od 1. 4. 2001 do 21. 10. 2003 a do 6,5 % úroku z prodlení od 22. 10. 2003 do zaplacení z částky 30.000 Kč zamítl, ve výroku ad. III. zamítl žalobu v plném rozsahu vůči žalovanému č. 2 a ve vztahu k žalovanému č. 1 v rozsahu plnit společně a nerozdílně. Současně rozhodl o povinnosti neúspěšné žalobkyně zaplatit oběma žalovaným náhradu nákladů řízení a ve výroku ad. VI. o povinnosti žalobkyně zaplatit ČR náklady státu ve výši 7.856,25 Kč a žalovanému č. 1 náklady státu ve výši 893,75 Kč. Usnesením odvolacího soudu č. j. [číslo jednací] ze dne 20. 2. 2018 (přičemž žalovaný č. 1 zemřel již dne [datum]) k odvolání žalobkyně rozsudek v napadených výrocích II., III., IV., V., VI., VII. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil zdejšímu soudu k dalšímu řízení. V rámci odůvodnění uvedl, že soud I. stupně respektoval závazný právní názor odvolacího soudu a pokyny mu udělené, následně vydaný v pořadí 2. rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem zdejšího soudu, když správně vyhodnotil, že vztah mezi žalobkyní a žalovaným č. 1 má obchodně právní charakter, vztah mezi žalobkyní a žalovaným č. 2 má občansko právní charakter. Závěr zdejšího soudu o skutkovém stavu věci, že mezi účastníky je shoda v tom, že žalovaný č. 1 užíval nebytové prostory do října 1999, nemá oporu v provedeném dokazování, přičemž žalobkyně po celou dobu řízení setrvávala na tvrzení, k němuž též označuje důkazní návrhy, že v rozhodné době žalovaný č. 1 nebytové prostory nepředal a namítala, že žalovaný č. 1 a žalovaný č. 2 jednají ve shodě k tíži žalobkyně. Vyslovený právní názor o absolutní neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 4. 6. 1998 ještě kromě neurčitého ujednání ohledně způsobu a splatnosti úhrady nájemného odůvodnil tím, že smlouva je rovněž absolutně neplatná z toho důvodu, že byla uzavřena bez předchozího souhlasu Obecního úřadu, neboť ust. § 3 odst. 2 věta druhá zák. č. 116/1990 Sb. ve znění účinném před 3. 12. 1999 tento předchozí souhlas Obecního úřadu k platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor vyžadovalo právě pod sankcí její neplatnosti. Vzhledem neplatnosti nájemní smlouvy, žalovaný č. 1 získal na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení, neboť již samotné užívací právo představuje majetkovou hodnotu a ve věci je proto nerozhodné, zda žalovaný č. 1 předmětné nebytové prostory fakticky užíval, ale pro vznik bezdůvodného obohacení a existenci jeho pasívní věcné legitimace postačuje sama skutečnost, že nebytové prostory jejich vlastníku nepředal a neumožnil mu přístup do nich. Z tohoto pohledu se však zdejší soud doposud věcí nezabýval, byť tuto problematiku zvažoval již při zadávání znaleckého posudku ve věci (viz čl. 339 - 340 spisu). V bodě 14. odvolací soud ještě zdejšímu soudu vytkl, že nesprávně posoudil počátek běhu promlčecí lhůty pro vydání bezdůvodného obohacení žalovaného č. 1 vůči žalobkyni, kdy v právních vztazích mezi podnikateli se bezdůvodné obohacení v rozhodné době řídilo právní úpravou obsaženou v Obchodním zákoníku, který neobsahoval žádné ustanovení výslovně upravující počátek běhu promlčecí doby pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení a bylo proto nutno vyjít z obecné úpravy obsažené v ust. § 391 odst. 1 Obch. zák., podle něhož u práv vymahatelných u soudu, začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu a tímto dnem je zásadně den, kdy právo bylo možno poprvé odůvodněně vykonat nebo-li, kdy se právo stalo nárokem (actio nata). Tímto dnem je 1. 4. 2001, neboť teprve na základě rozsudku pro uznání zdejšího soudu č. j. [číslo jednací], který nabyl právní moci dne 31. 3. 2001, se obnovilo vlastnické právo žalobkyně k nemovitosti [ulice] stadion (dále jen ZS), v níž se sporné nebytové prostory nacházely. Ve vztahu mezi žalobkyní a původním 1. žalovaným je třeba pracovat se čtyřletou promlčecí lhůtou vyplývající z ust. § 397 Obch. zák., její běh začal dne 1. 4. 2001, tudíž nárok žalobkyně ve vztahu k žalovanému č. 1 promlčen není, neboť žaloba byla podána k soudu dne 27. 3. 2003. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným č. 2 zdejší soud správně dovodil, že se jedná o vztah občansko právního charakteru a žalobou uplatněný nárok žalobkyně - bezdůvodného obohacení event. náhradu škody se řídil právní úpravou obsaženou v Obč. zák. Pokud jde o bezdůvodné obohacení žalovaného č. 2, odvolací soud zdůraznil, že tehdy platná právní úprava u práva na vydání bezdůvodného obohacení stanovila dvojí (kombinovanou) promlčecí dobu, a to subjektivní a objektivní, které začínaly, běžely a končily nezávisle na sobě. Pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby byl rozhodný den, kdy se oprávněný skutečně dozvěděl o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal a nebylo rozhodné, že měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět již dříve. Běh dvouleté subjektivní promlčecí doby začal běžet dnem 1. 4. 2001, tj. den po právní moci rozsudku č. j. [číslo jednací]. Pro počátek tříleté popř. desetileté objektivní promlčecí doby byl rozhodný den, kdy k získání bezdůvodného obohacení skutečně (fakticky) došlo. Tento den však nebyl zdejším soudem doposud zjištěn, v tomto směru jsou skutková zjištění soudu zdejšího nedostatečná, neboť nebylo prokázáno, kdy žalovaný č. 1 měl žalovanému č. 2 částku 80.000 Kč předat. Obdobná právní úprava běhu subjektivní a objektivní promlčecí lhůty, jak u práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení existovala i u práva na náhradu škody dle Obč. zák. Ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další žalobkyní navržené důkazy, neboť ke stěžejním otázkám, které se týkají skutečností rozhodných pro právní posouzení věci, nebylo doposud ze strany zdejšího soudu provedeno dostatečné dokazování. Zdejšímu soudu pak bylo uloženo, aby skutkově vyjasnil, kdy žalovaný č. 1 umožnil žalobkyni opět disponovat s předmětnými nebytovými prostory, kdy žalovaný č. 1 uhradil žalovanému č. 2 jimi ve shodě tvrzenou částkou 80.000 Kč, neboť tato je podstatná pro začátek běhu objektivní promlčecí lhůty u žalovaného č. 2 pro vydání bezdůvodného obohacení, když subjektivní dvouletá promlčecí lhůta započatá dne 1. 4. 2001 ke dni podání žaloby ještě neuplynula. Zdejšímu soudu bylo ještě uloženo, aby s přihlédnutím ke stanovisku odvolacího soudu jednoznačně uvedl, k jakým pro věc zásadním skutkovým zjištěním a na základě jakých konkrétních důkazů ve věci dospěl a jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci, jak je po právní stránce hodnotil a aby se soustředil na podstatu věci tak, aby v případě teoreticky dalšího odvolacího řízení měl odvolací soud vytvořeny zákonné předpoklady pro meritorní rozhodnutí. Současně měl zdejší soud rozhodnout i o náhradě nákladů řízení. 4. Usnesením zdejšího soudu č. j. 36 C 93/2003-422 bylo řízení proti 1. žalovanému podle § 107 odst. 5 o. s. ř. zastaveno, neboť ž