47 C 36/2020-44 — Městský soud v Brně

1. Žalobou se žalobce domáhal vyklizení bytu specifikovaného v bodě I. tohoto rozsudku s tím, že žalovaný užívají byt bez právního důvodu od 1. 2. 2020, jelikož výpovědí doba z nájemní smlouvy uplynula k 31. 1. 2020. Žalovaní uvedli, že žalovaný 1. přišel o práci v době koronaviru, žalovaní neměli z čeho platit nájem, mají čtyři nezletilé děti, žalovaná 2. je sluchově postižená 1. stupně, pobírá invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně 6 350 Kč (viz č. l. 29), pobírá přídavky na děti ve výši 2 730 Kč a rodičovský příspěvek 10 000 Kč. 2. Soud dospěl na základě listinných důkazů, provedených na jednání, k následujícím skutkovým zjištěním. 3. Žalobce je vlastníkem bytu specifikovaného ve výroku I. tohoto rozsudku (důkaz: informativní výpis z LV pořízený ze sítě internet). Žalobce jako pronajímatel uzavřel s žalovanými jako nájemci dne 18. 6. 2018 nájemní smlouvu [číslo] jejímž předmětem byl nájem bytu specifikovaného ve výroku I. rozsudku. Nájem byl sjednán na dobu neurčitou a počínal dnem 1. 7. 2018. Žalovaní se na základě uvedené smlouvy zavázali k placení nájemného ve výši obvyklého nájemného v obecních bytech Městské části [obec] [obec], stanoveného každoročně žalobcem. V nájemní smlouvě bylo sjednáno, že nájemné jsou žalovaní povinni zaplatit nejpozději do posledního dne běžného měsíce, za který je hrazeno. Tyto skutečnosti soud zjistil z nájemní smlouvy. 4. Žalobce vyzval žalované k úhradě dluhu na nájemném a zálohách na služby za měsíce září 2018 a květen a červen 2019 dopisem z 3. 7. 2019, stanovil jim lhůtu do 37. 7. 2019 a poučil je, že v případě nesplnění jejich povinností má pronajímatel právo podle § 2229 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“) vypovědět nájem bytu. Žalobce výzvou z 6. 8. 2019 vyzval žalované výzvou z 6. 8. 2019 k zaplacení dluhu na nájemném za měsíce září 2018, květen, červen a červenec 2019 a opět je poučil že v případě nesplnění jejich povinností má pronajímatel právo podle § 2229 o. z. vypovědět nájem bytu. Žalovaní nezaplatili nájemné a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu déle než tři měsíce - za měsíce září 2018, květen až srpen 2019. Proto žalobce dne 1. 10. 2019 žalovaným doručil výpověď z nájmu bytu z důvodu neplacení nájemného s tříměsíční výpovědní dobou ve smyslu § 2228 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dne 1. 10. 2019 výpověď byla uložena na poště, a tím se dostala do dispoziční sféry žalovaných). Nájemní vztah zanikl ke dni 31. 1. 2020. Výpověď obsahovala i poučení o právu navrhnout přezkoumání výpovědi soudem do dvou měsíců ode dne, kdy mu byla dána výpověď. Tyto skutečnosti soud zjistil z důkazů uvedenými dvěma výpověďmi a dodejkami a kontem uživatele k 8. 1. 2020 a výzvami žalobce žalovaným z 3. 7. 2019 a z 6. 8. 2019 s dodejkami a kontem uživatele k 27. 1. 2021. 5. Dne 8. 1. 2020 odeslal žalobce žalovaným výzvu k předání bytu - žalovanému 1. byla tato výzva doručena dne 28. 1. 2020, žalované 2. dne 14. 1. 2020 (důkaz výzvami k předání bytu ze dne 8. 1. 2020, včetně dodejek). Žalobce vyzval žalované dopisem z 26. 2. 2020 k zaplacení 53 808 Kč za dluh na nájemném a úhradách za plnění spojené s užíváním bytu za měsíc září 2018, měsíce květen až prosinec 2019 a za měsíc leden 2020 (důkaz touto výzvou). Žalovaní dluží žalobci - ke dni 27. 1. 2021 - z titulu nájemného a záloh na služby (zčásti z titulu bezdůvodného obohacení, za užívání bytu) částku 104 765 Kč, a to za měsíc červen 2019 až prosinec 2020, když za tuto dobu žalovaní žalobci za užívání bytu nezaplatili ničeho (důkaz kontem uživatele). Z ISASu plyne, že žalovaní žalobu na přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu (viz § 2290 o. z.) nepodali. 6. Na základě provedeného dokazování soud přijal následující skutkový závěr. Žalobce uzavřel s žalovanými nájemní smlouvu k bytu, ale žalovaní žalobci neplatili nájemné a zálohy na služby, a proto žalobce nájem vypověděl - pro nezaplacení nájemného a záloh na služby za měsíce září 2018, květen až srpen 2019 - a proto žalovaní užívají byt od 1. 2. 2020 bez právního důvodu. Žalovaní nezaplatili žalobci ničeho za užívání bytu ani za dobu od srpna 2019 dosud a byt nevyklidili. Soud shora uvedený skutkový stav právně posoudil následovně. 7. Jestliže po uplynutí výpovědní doby, kdy již byl nájemní vztah k bytu mezi účastníky ukončen (viz § 2288 odst.. 1 písm. a) o. z.), nedošlo k odevzdání bytu žalovanými a žalobce nemá možnost byt užívat, pak platí, že ze strany žalovaných jde o neoprávněné zadržování věci, proti kterému je žalobce oprávněn se bránit podle ustanovení § 1040 odst. 1 o.z. („ Kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.“). Podle § 2292 o. z. je nájemce povinen odevzdat byt pronajímateli v den, kdy nájem končí. Žalovaní porušili svou povinnost vydat byt žalobci, proto soud rozhodl o vyklizení a vyklizený jej žalobci předat (odevzdat) žalobci s odkazem na § 1040 odst. 1 a § 2292 o. z. 8. Podle judikatury (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 30 Cdo 1501/2007) je zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy postupem výjimečným, neboť soud v takovém případě nepřiznává právo, které je jinak dáno právním předpisem, a tím podstatným způsobem zasahuje do principu právní jistoty. Proto musí být pro takového právní posouzení věc dány zcela mimořádné důvody. Takové soud v nynějším případě neshledal. 9. Podle § 2 odst. 3 o. z.„ Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.“. Dobré mravy mohou samy o sobě založit obranu proti žalobě na vyklizení toliko jen pro tentokrát, nikoli navždy, neboť jinak by jim musel být přisouzen potenciál nabývacího titulu věcného práva (vlastnického), a ten žalovaní nemají (srov. obdobně např. bod 55. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2766/18). Žalovanými uváděné skutečnosti - že mají čtyři nezletilé děti, pobírají přídavky na děti a rodičovský příspěvek, žalovaná 2. pobírá invalidní důchod 1. stupně, že je sluchově postižená v 1. stupni, že žalovaný 1. přišel o práci v koronaviru - nemohou založit právní důvod k užívání bytu, tedy opodstatnit bezdůvodné užívání bytu takovým bývalým nájemcem, navíc v podstatě neřešitelně, jelikož žalobce nechce s žalovanými uzavřít nájemní smlouvu a žalovaní zase byt nechtějí odevzdat, takže v budoucnu nelze vidět moment rozumného vyřešení situace tak, aby byl odstraněn protiprávní stav (užívání bytu bez právního důvodu). Proto by případné zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy v podstatě nebylo jen„ pro tentokrát“, nebylo by možné rozumně odkazovat žalobce na to, že mu nynější zamítnutí žaloby nebrání, aby se vyklizení bytu domáhal znovu, jelikož by nebylo možné rozumně předvídat, zda, proč a kdy nastane ten moment, že žaloba nebude zamítnuta pro rozpor s dobrými mravy. 10. Tam, kde je vlastníkem vyklizovaného bytu obec (zde [územní celek]), musí být přihlédnuto i k tomu, je-li spravedlivé žádat, aby zájmy osoby, která v bytě bydlí bez právního důvodu, byly upřednostněny na úkor zájmů těch osob, jejichž bytové potřeby obec postupně uspokojuje (z bytového fondu, jehož je sporný byt součástí) podle podaných žádostí o byt (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 86/96). Nelze spravedlivé žádat, aby zájmy žalovaných, kteří v bytě bydlí již od 1. 2. 2020 bez právního důvodu, byly upřednostněny na úkor zájmů těch osob, jejichž bytové potřeby obec postupně uspokojuje, tedy případných budoucích dalších nájemců bytu, kteří navíc chtějí plnit své povinnosti nájemce řádně již od počátku, tj. i řádně a včas hradit nájemné. Po žalobci nelze spravedlivě požadovat, aby se na něj v konečném důsledku přesouvalo řešení sociální situace žalovaných (viz i např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4564/2007). Nepříznivá sociální situace nájemce, jejímž důsledkem bylo neplacení nájemného, nemůže sama o sobě vést k závěru, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu daná právě pro neplacení nájemného, je v rozporu s dobrými mravy (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 5443/2008). Jak uvedl například Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 26 Cdo 1086/2006,„ Nepříznivá sociální situace však nemůže sama o sobě vést k závěru, že výpověď z nájmu bytu daná právě pro neplacení nájemného je v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, uveřejněný pod C 1702 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 23). Tak je tomu zejména v případě, kdy neplacení nájemného není ojedinělým excesem z jinak řádného plnění základní povinnosti nájemce, ale jde o její dlouhodobé a opakované porušování.“. Jako konstatoval i Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 524/03 (i Nejvyšší soud např. v usnesení sp. zn. 20 Cdo 2488/2005, 20 Cdo 875/2008, 20 Cdo 2074/2006, 20 Cdo 927/2007),„ nelze na pronajimatele přenášet sociální zátěž sociálně slabších osob, kterou by měl jinak nést stát. Způsob, jak vyřešit případnou finanční zátěž skupiny osob, pro kterou by uspokojování potřeby bydlení přinášelo nepřiměřené těžkost