47 C 58/2021-52 — Městský soud v Brně

1. Žalobou ze dne 9. 3. 2021 (podána téhož dne) se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit částku 91 915,23 Kč na jistině, 1 772,68 Kč na úrocích, 2 810,64 Kč smluvní pokuty, 1 000 Kč smluvní pokuty, zaplacení úroků 5,99 % p. a. z částky 91 915,23 Kč za dobu od 26. 11. 2020 do zaplacení a zákonných úroků z prodlení 8,25 % p. a. z částky 94 687,91 Kč za dobu od 26. 11. 2020 do zaplacení, to vše z titulu smlouvy o hotovostním úvěru ze dne 20. 6. 2018, č. sml. [číslo]. Na základě uvedené smlouvy žalobce poskytl žalovanému dne 22. 6. 2018 částku ve výši celkem 181 300 Kč, přičemž žalovaný byl povinen splácet úvěr ve splátkách 4 733 Kč měsíčně počínaje dnem 21. 7. 2018; celkem se jednalo o 47 splátek. Smlouvou byl sjednán úrok 5,99 %, poplatek 3 700 Kč a měsíční pojistné 305 Kč. 2. Žalovaný se v průběhu řízení k věci samé nevyjádřil, nereagoval na žádnou z výzev soudu. 3. Dne 3. 9. 2021 proběhlo jednání, na kterém soud provedl dokazování a zjistil následující skutkový stav. 4. Dne 20. 6. 2018 uzavřeli žalobce a žalovaný smlouvu o hotovostním úvěru (důkaz touto smlouvou). Ve smlouvě se žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 185 000 Kč, a to na dobu do 21. 5. 2022, kdy měla být zaplacena poslední splátka. Splátky činily 4 733 Kč a byly splatné k 21. dni v měsíci počínaje dnem 21. 7. 2018. Úvěr byl úročený sazbou 5,99 % ročně, poplatek za úvěr činil 3 700 Kč, žalovaný tedy přijal částku 181 300 Kč. Žalovaný uvedl ve smlouvě své bankovní spojení na č. účtu 5. Žalovaný při uzavírání smlouvy poskytl svůj občanský průkaz – důkaz fotokopiemi OP. 6. Při uzavírání smlouvy měl žalobce k dispozici tyto údaje o majetkových, osobních a výdělkových poměrech žalovaného: výpis z bankovního účtu žalovaného za duben 2018, květen 2018 a červen 2018 - důkaz těmito výpisy; prohlášení žalovaného o jeho vzdělání (magisterské/inženýrské), osobním stavu (ženatý), počtu dětí (1), formě bydlení (ve vlastní nemovitosti bez hypotéky), ověřený příjem (20 562 Kč), další příjem domácnosti (65 000 Kč), výdaje domácnosti (30 000 Kč, z toho na bydlení 7 000 Kč), splátky úvěrů (8 060 Kč) – důkaz výpisem z informačního systému žalobce; splátky již existujících úvěrů u žalobce (11 515 Kč) - důkaz výpisem z informačního systému žalobce; negativní lustrace v ISIR. 7. Z výpisu z účtu [příjmení] [příjmení] ze dne 22. 6. 2018 soud zjistil, že žalobce zaslal na účet žalovaného [číslo] [bankovní účet] částku 181 300 Kč, var. sym. [číslo]. 8. Z výpisu z interního informačního systému žalobce vyplynulo, že žalovaný zaplatil na svůj dluh částku celkem 121 410 Kč. Ve shodě s tím je tvrzení samotného žalobce na č.l. 12 verte. 9. Dopisem ze dne 25. 11. 2020 žalobce zesplatnil úvěr a vyzval žalovaného, aby zaplatil do 30 dnů. Výzva se dostala do sféry dispozice žalovaného dne 11. 1. 2021 (důkaz: dopis + historie zásilky). 10. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části, ve které se žalobce domáhal vrácení poskytnutých peněžních prostředků a zákonných úroků z prodlení. 11. Soud dospěl k závěru, že žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 2395 občanského zákoníku. V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 odst. 1 cit. zákona, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona) V řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 181 300 Kč. 12. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 23. 4. 2020 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) platí, že:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 13. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru platí:„ (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“. (3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.“. 14. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. 15. Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany věřitele z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 16. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen částečně. Soud se nejprve z úřední povinnosti zabýval tím, zda žalobce jakožto poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaný vystupoval coby spotřebitel - § 419 občanského zákoníku) splnil svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. 17. Soud dospěl k závěru, že žalovaný řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele - žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žalobce porušil svoji povinnost poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 18. Judikatura zastává názor, že vycházet při posouzení úvěruschopnosti jen z databáze dlužníků je nedostatečné pro řádné ověření úvěruschopnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1704/2019, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Na tomto místě soud může poukázat na úvahu Nejvyššího soudu vyjádřenou například v usnesení sp. zn. 20 Cdo 1704/2019:„ Jak uvedl i sám Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. března 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, klíčová je nepochybně i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace. Mezi tyto lze řadit rovněž soukromé databáze typu SOLUS, BRKI (bankovní registr klientských informací) a NRKI (nebankovní registr klientských informací), které by však neměly být využívány jako základní či dokonce jediný informační zdroj, neboť poskytují informace jen o těch spotřebitelích, kteří neplní své povinnosti vůči subjektu, jenž je zapojen do činnosti daného registru. Informace ze shora specifikovaných registrů (databází) tak nemusí být vždy kompletní. Použití informací z těchto