49 C 14/2016-74 — Městský soud v Brně

Žalobce se – žalobou částečně vzatou zpět (v rozsahu částečného zpětvzetí, tj. co do částky 930.30 Kč bylo řízení částečně zastaveno usnesením Městského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2021, č. j. 49 C 14/2016-32) - domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit žalobci 3.122,70 Kč s úroky z prodlení z částky 3.122,70 Kč ve výši 8,05 % ročně za dobu od 1. 9. 2014 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovanému podle smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 9. 5. 2014 poskytl (bezhotovostně, na účet sdělený žalovaným) částku 2.000 Kč, již se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem, který žalobce dále specifikoval. V rozporu s tímto ujednáním žalovaný částku 2.000 Kč nevrátil a žádné plnění žalobci neposkytl. Žalobce vyzval žalovaného před podáním žaloby k zaplacení dlužné částky, marně. Žalovaný se ve věci – ač k tomu byl soudem vyzván usnesením ze dne 16. 8. 2021, č. j. 49 C 14/2016-61 – nevyjádřil. K jednání soudu nařízenému na 18. 11. 2021 se nedostavil ani žalobce (který svou neúčast omluvil, současně svou absencí však znemožnil soudu, aby jej poučil a vyzval podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.), ani žalovaný, ač předvolán řádně a včas. Soud tedy za podmínek uvedených v ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti. Vzhledem k tomu, že v tomto řízení byly splněny podmínky uvedené v ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř., neboť rozsudkem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10.000 Kč, postupoval soud podle ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř., rozsudek obsahuje pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. Soud učinil tento závěr o skutkovém stavu věci (ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř.): Soud především nevzal za prokázané tvrzení žalobce o tom, že byla mezi účastníky uzavřena jakákoli smlouva o revolvingovém úvěru, případně že by měla obsah tvrzený žalobcem. Předložil-li žalobce soudu listinu označenou jako„ Smlouva o revolvingovém úvěru“, jde o formulář, na němž není připojen podpis žalovaného. Touto ani žádnou jinou listinou označenou žalobcem k důkazu soud nevzal za prokázané, že žalovaný uzavřel jakoukoli smlouvu. Soud vzal za prokázané, že žalovanému byla dne 9. 5. 2014 poskytnuta na jeho bankovní účet částka ve výši 2.000 Kč (o tom svědčí připojené výpisy z účtu). Jak shora uvedeno, soud nevzal za prokázané, že by účastníci spolu uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru, případně o žalobcem tvrzeném obsahu. I kdyby ji však uzavřeli, hodnotí ji soud jako absolutně neplatnou, neboť žalobce zjevně před uzavřením smlouvy o úvěru nijak, natož s odbornou péčí, neposoudil schopnost žalovaného úvěr splácet, když naprosto nezjišťoval majetkové poměry žalovaného, jeho příjmy, výdaje, počet vyživovacích povinností atp. Tím žalobce porušil svou povinnost uloženou mu ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro širší společnost (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru v projednávané věci též zjevně narušuje veřejný pořádek, a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18; k totožným závěrům dospěl též Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18). I kdyby tedy smlouva uzavřena byla, hodnotí ji soud jako absolutně neplatnou, tedy z ní právo nelze přiznat. Žalobci tak nevzniklo a nelze mu přiznat právo na zaplacení poplatků, smluvního úroku apod. Protože však žalovaný čerpal částku 2.000 Kč, došlo u něho k bezdůvodnému obohacení podle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. a toto obohacení je povinen žalobci vydat podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. Vzhledem k tomu, že dosud mu zaplatil (podle tvrzení žalobce, jež žalovaný nijak nezpochybňoval) částku 930,30 Kč, zbývá vydat 1.069,70 Kč. Žalobce žalovaného vyzval k zaplacení přípisem odeslaným dne 5. 3. 2015. Žalobce netvrdil a neprokazoval, kdy byl tento přípis žalovanému skutečně doručen (a s ohledem na jeho absenci při jednání ve věci dne 28. 5. 2019 jej soud v tomto směru nemohl poučit a vyzvat podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., k tomu srov. též shora). Soud tedy vycházel ze zákonné domněnky dojití třetí pracovní den (srov. ustanovení § 573 o. z.), tj. dne 10. 3. 2015. Dne 10. 3. 2015 bylo úterý, za dobu„ bez zbytečného odkladu“, v níž je dlužník povinen splnit (srov. ustanovení § 1958 odst. 2 o. z.) za této situace soud považuje následující čtvrtek, tj. 12. 3. 2015 (nelze předpokládat, že žalovaný hned v úterý 10. 3. 2015 reálně mohl stihnout zadat bankovní příkaz k úhradě; pokud jej zadal následující den, tj. 11. 3. 2015 a ve čtvrtek 12. 3. 2015 mohla být částka připsána na účet žalobce). Ke dni 12. 3. 2015 tedy podle názoru soudu nastala splatnost částky 2.000 Kč a od následujícího dne, tj. od 13. 3. 2015, je žalovaný v prodlení se zaplacením této částky. Soud proto shledal žalobu důvodnou v té části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 1.069,70 Kč s úroky z prodlení (k právu na zaplacení úroku z prodlení srov. ustanovení § 1970 o. z.) z této částky ode dne 13. 3. 2015 do zaplacení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. O pariční třídenní lhůtě soud rozhodl podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I.). Ve zbývající části pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.). O náhradě nákladů řízení soud rozhodl, jak ve výroku III. uvedeno, neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení, kdy byl neúspěšný v převažující části, na náhradu nákladů řízení nemá právo (srov. ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario) a žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly.