49 C 64/2021-51 — Městský soud v Brně

Žalobce se domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 6.000 Kč s úroky z prodlení ve výši, z částky a za dobu, jež rozvedl. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že podle smlouvy o úvěru ze dne 23. 10. 2018 společnost [právnická osoba] přenechala žalovanému částku ve výši 6.000 Kč, tuto částku se žalovaný zavázal vrátit nejpozději do 22. 11. 2018. V rozporu s ujednáním ve smlouvě žalovaný částku nevrátil. Pohledávka za žalovaným byla žalobci postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 5. 2020. Žalobce žalovaného před podáním žaloby vyzval k zaplacení dlužné částky, marně. Žalovaný se ve věci – ač k tomu byl soudem vyzván usnesením ze dne 19. 5. 2021, č. j. 49 C 64/2021-41 – nevyjádřil. K jednání soudu nařízenému na 21. 9. 2021 se nedostavil ani žalobce (který svou neúčast omluvil, současně svou absencí však znemožnil soudu, aby jej poučil a vyzval podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.), ani žalovaný, ač předvolán řádně a včas. Soud tedy za podmínek uvedených v ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti. Vzhledem k tomu, že v tomto řízení byly splněny podmínky uvedené v ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř., neboť rozsudkem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10.000 Kč, postupoval soud podle ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř., rozsudek obsahuje pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. Soud učinil tento závěr o skutkovém stavu věci: Dne 23. 10. 2018 společnost [právnická osoba] odeslala na účet žalovaného částku ve výši 6.000 Kč. Dne 12. 5. 2020 [právnická osoba] a žalobce uzavřeli smlouvu o postoupení pohledávky, na seznamu postoupených pohledávek je mj. pohledávka za žalovaným ve výši 6.000 Kč. Přípisem odeslaným 26. 5. 2020 žalobce informoval žalovaného po postoupení pohledávky a vyzval jej k zaplacení dlužné částky. 1. Soud nevzal za prokázané, že dne 23. 10. 2018 [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru o obsahu tvrzeném žalobcem. Součástí spisu není žádná listina, která by o něčem takovém svědčila. Pokud jde o listinu označenou jako„ Jednotlivá smlouva o úvěru [číslo]“, jde o formulář, k němuž není připojen podpis žalovaného, ani z ničeho jiného nelze dovodit projev vůle žalovaného být vázán obsahem této listiny. Soud tedy nevzal za prokázané uzavření této smlouvy (přičemž svou absencí u jednání dne 21. 9. 2021 žalobce zabránil soudu v postupu podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Nicméně nutno dodat, že i kdyby smlouva ve znění tvrzeném žalobcem uzavřena byla, nelze z ní právo přiznat, neboť ji soud hodnotí jako absolutně neplatnou, neboť poskytovatel úvěru zjevně před tvrzeným uzavřením smlouvy o úvěru nijak, natož s odbornou péčí, neposoudil schopnost žalovaného úvěr splácet, když naprosto nezjišťoval majetkové poměry žalovaného, jeho reálné výdaje, počet vyživovacích povinností atp. (již z toho, co je obsahem spisu, tj. ze mzdových lístků žalovaného, je navíc zřejmé, že příjem žalovaného byl v rozhodné době takový, že nebylo lze rozumně předpokládat, že by žalovaný ze mzdy ve výši cca 17.000 Kč po zaplacení nákladů na bydlení a pokrytí základních životních potřeb byl schopen splatit poskytovateli úvěru jednorázově částku 6.000 Kč ve lhůtě jednoho měsíce aj.). Tím poskytovatel úvěru porušil svou povinnost uloženou mu ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro širší společnost (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru v projednávané věci též zjevně narušuje veřejný pořádek, a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18; k totožným závěrům dospěl též Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18). Vzhledem k tomu, že však žalovaný částku 6.000 Kč přijal, aniž k tomu měl právní důvod, je povinen ji vydat zpět podle zásad o bezdůvodném obohacení (srov. ustanovení § 2991 an. o. z.). Žalobce doložil odeslání první výzvy k zaplacení dne 26. 5. 2020, netvrdil ani nedokládal, kdy bylo žalovanému doručeno, tedy soud vychází z domněnky dojití třetí pracovní den, tj. ke dni 29. 5. 2020 (srov. ustanovení § 573 o. z.), splatnost pak nastala k následujícímu pracovnímu dni (což soud v tomto případě i s přihlédnutím k výši částky považuje za dobu„ bez zbytečného odkladu“ podle ustanovení § 1958 odst. 2 o. z.), tj. ke dni 1. 6. 2020. Žalovaný je pak v prodlení se zaplacením počínaje dnem 2. 6. 2020. Žaloba je proto důvodná ve vztahu k jistině 6.000 Kč a úroku z prodlení za dobu od 2. 6. 2020 do zaplacení. Právo na zaplacení úroku z prodlení je dáno ustanovením § 1970 o. z., výše je dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (soud však úrok z prodlení přiznal pouze v žalované výši, neboť je žalobou vázán). O pariční třídenní lhůtě bylo rozhodnuto podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I.). Ve zbývající části, tj. ve vztahům v úrokům z prodlení za dobu, kdy podle skutkového zjištění soudu žalovaný nebyl v prodlení, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.). O náhradě nákladů řízení (výrok III.) bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že soud žalobci (který byl úspěšný v naprosto převažující části a který doložil, že ve smyslu ustanovení § 142a odst. 1 o. s. ř. žalovaného před podáním žaloby písemně vyzval k plnění) přiznal náhradu nákladů, které mu v řízení vznikly, sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400,00 Kč, odměny zástupce žalobce ve výši 500,00 Kč podle ustanovení § 14b odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 11 odst. 2 písm. h) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), a to za dva úkony právní služby po 200,00 Kč a jeden právní úkon po 100,00 Kč, dále paušální částky jako náhrady hotových výdajů po 100,00 Kč podle ustanovení § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, a to za tyto úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení, písemné podání soudu ve věci samé – žaloba, jednoduchá výzva k plnění, a náhrady za daň z přidané hodnoty z těchto částek ve výši 168,00 Kč podle ustanovení § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř. Žalovaný je povinen na náhradě nákladů řízení částku v celkové výši 1.368,00 Kč žalobci zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).