16 C 144/2022-28 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se svojí žalobou podanou k Městskému soudu v Brně domáhal vydání rozhodnutí, jímž by žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci částku 4.000 Kč s příslušenstvím, neboť původní věřitel uzavřel s žalovaným dne 8.6.2015 smlouvu o zápůjčce, na základě které byly žalovanému poskytnuty 4.000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit společně s poplatkem za zpracování a poskytnutí zápůjčky do 10.7.2015, k čemuž nedošlo. Jelikož však žalobce nedisponuje doklady o prověření úvěruschopnosti žalovaného, ponechává na zvážení soudu, zda tento nárok žalobce posoudí jako plnění ze smlouvy či bezdůvodné obohacení žalovaného, když žalobce požaduje toliko zaplacení neuhrazené jistiny a zákonného úroku z prodlení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Městský soud v Brně provedl důkaz prohlášením [číslo] ze dne 8.6.2015, fakturou [číslo] ze dne vystavení 8.6.2015 znějící na částku 5.320 Kč, potvrzení o provedené platbě ze dne 8.6.2015, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21.12.2017 včetně oznámení o postoupení pohledávky ze dne 19.1.2018 a výzvou k zaplacení dlužné částky ze dne 7.5.2020, ze kterých soud zjistil a vzal za prokázáno, že dne 8.6.2015 uzavřela společnosti [právnická osoba] s žalovaným smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta zápůjčka ve výši uvedené smlouvě, a to převodem na bankovní účet, jehož číslo dlužník, jakožto žadatel uvedl v žádosti o poskytnutí půjčky. Zápůjčka byla žalovanému poskytnuta v den schválení poskytnutí zápůjčky a smlouva byla uzavřena prostřednictvím elektronického formuláře umístěného na internetových stránkách společnosti věřitele. Podáním ze dne 19.1.2018 byl žalovaný vyrozuměn o postoupení pohledávky na žalobce, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21.12.2017. Výzvou ze dne 7.5.2020 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky před podáním žaloby. 4. S ohledem na datum vzniku právního poměru mezi účastníky posuzoval soud závazkový vztah mezi účastníky ve smyslu zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.), neboť se jedná o právní poměr vzniklý až po 1.1.2014. 5. Ve smyslu ust. § 2390 o.z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby jí užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 6. Dle ust. § 547 o.z. musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. 7. Podle ust. § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, a nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v přípdě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 8. Ve smyslu ust. § 2991 odst. 1 o.z., kdo se na úrok jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 tohoto usnesení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 9. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru v platném znění, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 10. Dle ust. § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 11. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 12. Po provedeném dokazování a po jeho právním zhodnocení dospěl soud k závěru, že podaná žaloba po úpravě je důvodná, byť z jiného důvodu, než bylo původně žalobcem požadováno. V řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky řízení byla dne 8.6.2015 uzavřena smlouva o zápůjčce ve smyslu ust. § 2390 a následující o.z. ve spojení s ustanoveními zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 citovaného zákona, když se jedná o poskytnutí finanční služby fyzické osobě, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti. Naopak žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 citovaného zákona). V řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 4.000 Kč. 13. Ze shora uvedeného je tedy zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Byť zákon stanoví, že soud zkoumá námitku neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka jen na návrh dlužníka, soud v tomto směru odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie sp.zn. C [číslo], ve kterém se zcela jednoznačně soudní dvůr vyjádřil k otázce relativní či absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru. V citovaném rozhodnutí je uvedeno, že: "Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.4.2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládaný v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v Článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které s porušením této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu". Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobce z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickymi jevy (k tomu dále srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.7.2018, pod sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). 14. Ohledně splnění povinnosti ve smyslu ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. žalobce nebyl soudu schopen předložit důkazy vážící se k řádnému prověření úvěruschopnosti žalovaného. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr, jinak je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná. Jelikož žalobce nebyl schopen soudu ani tvrdit ani předložit žádné doklady či skutečnosti, které by řádné posuzování úvěruschopnosti žalovaného prokazovaly, lze uzavřít, že žalobce jako věřitel nepostupoval s odbornou péčí při posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.7.2019, pod sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). K obdobným závěrům dospěl i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26.2.2019, pod sp.zn. III. ÚS 4129/2018, kdy dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje a schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žalovaným, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Jinými slovy tak lze uzavřít