16 C 269/2021-30 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se svojí žalobou podanou k Městskému soudu v Brně domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uznal žalovaného povinným zaplatit žalobci částku 7.393,29 Kč s příslušenstvím, a to v souvislosti s uzavřenou smlouvou o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě poskytl žalobce za podmínek ve smlouvě uvedených žalovanému úvěr ve výši 5.200 Kč dne 11.3.2020. Žalovaný se zavázal tento úvěr k poslednímu dni splatnosti uhradit spolu se sjednanou úrokovou sazbou ve výši 0,9% denně z vypůjčené částky, jak vyplývá z přiložené faktury. Celkem tak měl žalobce uhradit žalovanému 8.216,43 Kč. Na poskytnutý úvěr žalovaný zaplatil toliko 22 Kč dne 14.4.2020 a 2.735,54 Kč dne 20.4.2020. Žalobci tak vznikl nárok požadovat úhradu dlužné částky sestávající se z jistiny úvěru a úroku z úvěru v celkové výši 5.458,89 Kč a dále zákonný úrok z prodlení se smluvní pokutou, jež byla sjednána ve výši 0,1% denně z částky (jistiny), ohledně níž byl dlužník v prodlení. Vzhledem ke splatnosti úvěru dne 20.6.2020 je smluvní pokuta účtována z částky 5.200 Kč od 21.6.2020 a ke dni vydání předžalobní upomínky, tedy k 28.6.2021 činí 1.934,40 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům. Žalobce jako věřitel uzavřel s žalovaným jako s klientem smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 5.200 Kč, představující výši spotřebitelského úvěru. Termín trvání spotřebitelského úvěru byl stanoven na 90 dnů od odeslání finančních prostředků klientovi. Poskytnutý úvěr spolu s příslušným navýšením v celkové výši 8.216,43 Kč měl být zaplacen prostřednictvím tří splátek, z toho prvé dvě ve výši 2.758,14 Kč a třetí ve výši 2.700,15 Kč. Ve smlouvě byla dále mezi účastníky sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1% denně z částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení a dále oprávnění věřitele nárokovat na klientovi náhradu účelně vynaložených nákladů, které věřiteli vzniklou v souvislosti s vyhotovením a zasláním každé písemné upomínky, a to ve výši 200 Kč za každou upomínku či výzvu. Své povinnosti vyplývající ze smlouvy, však žalovaný řádně a včas neplnil a s úhradou poskytnutého úvěru se dostal do prodlení, když na posledy na úvěr zaplatil toliko dne 14.4.2020 částku 22 Kč, dne 20.4.2020 částku ve výši 2.735,54 Kč. Dlužná částka nebyla uhrazena ani přesto, že byl podáním ze dne 28.6.2021 žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky ve smyslu § 142a o.s.ř. 4. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru v platném znění, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 5. Dle ust. § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Dle ust. § 580 odst. 1 občanského zákona (dále jen o.z.) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 7. Dle ust. § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 8. Dle ust. § 547 o.z. musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonům. 9. Podle ust. § 2991 odst. 1 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 10. Z úřední povinnosti (SDEU C -679/18 OPR-Finance) se soud nejprve zabýval tím, zda žalobce jako věřitel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru splnil svoji povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného, když smlouva byla uzavřena s žalovaným jako spotřebitelem. Sjednaná smlouva o úvěru [číslo] ze dne 11.3.2020 byla svým charakterem spotřebitelskou smlouvou, neboť žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytoval spotřebitelům úvěr (§ 419 o.z.). Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr, jinak je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná. Bylo tak na žalobci jako věřiteli, aby tento s odbornou péčí posoudil, zda dlužník - žalovaný nebude mít zjevný problém úvěr splácet (Nález Ústavního soudu ČR, sp.zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaj o schopnosti úvěr splácet tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č.j. 1 As 30/2015-39). 11. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměru dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelského úvěru, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádů spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky apod. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézt i zásady uznávané demokratickými právními předpisy ([příjmení] Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp.zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tak vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel smlouvu s žalobcem vůbec uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů úvěru, jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze, sp.zn. 27 Co 221/19). Jak vyplývá ze spisu, žalobce se bezdůvodně spolehl toliko na skutečnosti sdělené mu žalovaným, aniž by si jej jakkoliv ověřil, jak je zřejmé ze zjištěného skutkového stavu, když případné další zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobce netvrdil ani neprokázal, ačkoliv důkazní břemeno v tomto ohledu tížilo právě jeho. 12. Vzhledem k výše uvedenému má tak soud za to, že žalobce se měl podrobněji zajímat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1.4 2015, pod č.j. 1 As 30/15-39). Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je (zjednodušeně řečeno) bez zisku, či dokonce stále v mínusu a rozpouští úspory, popřípadě zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Žalobce se však toliko formálně spokojil s vyplněným dotazníkem žalovaným ohledně jeho příjmů a výdajů či lustrací v insolvenčním rejstříku a registru [příjmení], když faktickým prověřováním výdajů žalovaného se vůbec nezabýval. Soud tak dospěl k závěru, že žalobce dostatečně neprověřil výdaje žalovaného a nehodnotil všechny dostupné informace o žalovaném ve svém souhrnu. 13. Žalobce tedy nedostál své zákonem stanovené povinnosti, neboť nepostupoval s odbornou péči při posuzování úvěruschopnosti žalovaného (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2019, pod sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). K obdobným závěrům dospěl i Ústavní soud ve svém Nálezu ze dne 26.2.2019, pod sp.zn. III. ÚS 4129/18. Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, což znamená, že ujednání o úrocích ve smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítl (§ 588 o.z.). Pro absolutní neplatnost celé smlouvy hovoř