21 C 104/2022-33 — Městský soud v Brně

1. Žalobou z 28.7.2021 domáhala se žalobkyně úhrady žalované částky jako zůstatků dvou úvěrů, poskytnutých žalované ze strany společnosti [právnická osoba], která následně pohledávky z obou smluv, z nichž žalovaná nesplnila povinnost úhrady sjednaných splátek, postoupila žalobkyni. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Dle § 115a zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále o.s.ř.) rozhodoval soud ve věci bez nařízení jednání, a to i přes částečně zamítavé rozhodnutí, neboť důvodem částečného zamítnutí žaloby nebylo neunesení důkazního břemene či břemene tvrzení ze strany žalobkyně, ale závěr soudu o absolutní neplatnosti uzavřených smluv. 2. Ze smlouvy označené jako Smlouva o zápůjčce vzal soud za prokázáno, že dne 4.7.2017 uzavřeli [právnická osoba] (dále [anonymizováno]) jako věřitel a žalovaná jako dlužník smlouvu, na základě které žalovaná obdržela v hotovosti částku 6.000,00 Kč a nad rámec této částky se zavázala uhradit 4.640,00 Kč (799,00 Kč jako úrok, 1.952,00 Kč jako poplatek za zpracování, doručení a flexibilní splácení a 1.889,00 Kč za administrativní činnost a komfortní splácení), tj. celkem 10.640,00 Kč, a to ve 44 týdenních splátkách po 237,00 Kč a 45. splátce ve výši 212,00 Kč. Sjednaná úroková sazba činila 29 % p.a. Z tabulky umoření vzal soud za prokázáno, že žalovaná v nepravidelných splátkách uhradila celkem 5.800,00 Kč, když poslední splátku uhradila 17.3.2018; největší splátku uhradila v den podpisu další smlouvy o zápůjčce, tj. 24.9.2017. Žalobkyně i přes výzvu soudu nepředložila jakoukoliv listinu, z níž by vyplývalo, že před uzavřením smlouvy proběhlo prověřování úvěruschopnosti žalované ze strany poskytovatele úvěru. 3. Ze smlouvy označené jako Smlouva o zápůjčce vzal soud za prokázáno, že dne 24.9.2017 uzavřeli [právnická osoba] (dále [anonymizováno]) jako věřitel a žalovaná jako dlužník smlouvu, na základě které žalovaná obdržela v hotovosti částku 8.000,00 Kč a nad rámec této částky se zavázala uhradit 5.845,00 Kč (1.431,00 Kč jako úrok, 2.436,00 Kč jako poplatek za zpracování, doručení a flexibilní splácení a 1.978,00 Kč za administrativní činnost a komfortní splácení), tj. celkem 13.845,00 Kč, a to v 59 týdenních splátkách po 231,00 Kč a 60. splátce ve výši 216,00 Kč. Sjednaná úroková sazba činila 29 % p.a. Z tabulky umoření vzal soud za prokázáno, že žalovaná v nepravidelných splátkách uhradila celkem 3.300,00 Kč, když poslední splátku uhradila 17.3.2018. Dle zákaznické karty sepsané v den poskytnutí úvěrové jistiny žalovaná prokazovala výměrem podpory a složenkami svůj příjem z titulu dávek na mateřské dovolené ve výši 8.300,00 Kč; o jaký příjem se mělo jednat u příjmu, označeného jako„ ostatní příjmy žadatele“ a tvrzeného ve výši 4.000,00 Kč, nelze z listiny dovodit, stejně jako to, zda jej vůbec žalovaná jakkoliv prokazovala. Ani jeden z dokladů, kterými měla žalovaná dokládat své majetkové poměry, žalobkyně nepředložila. Dále žalobkyně tvrdila další čisté příjmy domácnosti ve výši 27.000,00 Kč, přičemž v kartě uvedla, že žije s rodiči a má jedno dítě – tyto příjmy nebyly dokládány žádným dokladem. Odhadované měsíční výdaje žalované byly uváděny částkou 3.000,00 Kč. 4. Přípisem z 20.1.2020 oznámila [právnická osoba] žalované postoupení pohledávek z obou smluv žalobkyni a vyzvala ji k úhradě dlužné částky do deseti dnů od doručení přípisu; přípis byl dle podacího lístku odeslán žalované 14.2.2020. Další výzva k plnění byla žalované adresována 16.12.2020 ze strany právního zástupce žalobkyně. 5. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. Výše uvedený závazkový vztah posoudil soud podle § 2395 zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále o.z.) a dle zákona 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). Provident a žalovaná uzavřeli ve dvou shora uvedených případech dne 4.7.2017 a 24.9.2017 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které žalovaná obdržela v hotovosti částku 6.000,00 Kč, resp. 8.000,00 Kč. 6. Soud v prvé řadě posuzoval, zda [anonymizováno] splnila povinnost, vyplývající z ust. § 86 an. ZSÚ, zejména zda jí požadované informace o žalované a jejích majetkových poměrech byly spolehlivé, dostatečné a přiměřené, a zda postupovala čestně, transparentně a se zohledněním práv a zájmů spotřebitele (§ 76 odst. 1 ZSÚ), a s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ), kterou definuje § 2, odst. 1, písm. p) zákona 634/1992 Sb. Soud se domnívá, že tomu tak nebylo. Ohledně první úvěrové smlouvy z 4.7.2017 žalobkyně nedoložila i přes výzvu soudu jakoukoliv listinu, dokládající, že by [anonymizováno] prověřovala úvěruschopnost žalované. U druhé úvěrové smlouvy pak předložila zákaznickou kartu, z níž lze dovodit, že jediné příjmy, které žalovaná doložila, byly příjmy z titulu dávek na mateřské dovolené za červenec až září 2017 (rozhodnutí o přiznání dávky a složenky); u dalších příjmů není z listiny zřejmé, jak je měla žalovaná dokládat, když tyto příjmy jsou tvrzeny jako„ ostatní příjmy žadatele ve výši 4.000,00 Kč a„ další čisté příjmy domácnosti“ ve výši 27.000,00 Kč. 7. U žalované se jednalo o matku samoživitelku ve věku 25 let, která žila u rodičů, měla pouze základní vzdělání, neměla ani bankovní účet. O to více bylo namístě zkoumat její úvěruschopnost a prověřovat reálné možnosti dostát závazkům, a to zvláště s přihlédnutím k uvedeným osobním poměrům (např. délce rodičovské dovolené a tedy jistotě alespoň jediného ověřeného příjmu 8.300,00 Kč) a k tomu, že při jediném doloženém příjmu 8.300,00 Kč měly splátky obou souběžných úvěrů dosahovat částky 1.872 až 2.340,00 Kč měsíčně. Provident však takové prověřování nerealizovala a žalované krátce po poskytnutí prvého úvěru, navíc za situace, kdy tento ještě nebyl splacen a kdy žalovaná hradila splátky nepravidelně, poskytla další úvěr, z něhož žalovaná po poskytnutí úvěrové jistiny uhradila splátku prvého úvěru. 8. S ohledem na to dospěl soud k závěru, že u [právnická osoba] nelze mít v případě ani jedné ze dvou smluv za splněnou povinnost řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele úvěr splatit. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti obou uzavřených úvěrových smluv, když tuto neplatnost konstatuje jako neplatnost absolutní, k níž přihlíží z úřední povinnosti. 9. Pokud jde o posouzení neplatnosti smlouvy jako neplatnosti absolutní, uvádí soud, že shodná povinnost prověřovat úvěruschopnost dlužníka byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192 2017 – 20 aj.). Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. 10. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji uzavírat,