21 C 141/2022-41 — Městský soud v Brně

1. Žalobou z 19.5.2022 domáhala se žalobkyně úhrady žalované částky jako jistiny s příslušenstvím a smluvní pokuty za prodlení s úhradou dluhu, vše s odůvodněním, že společnost [právnická osoba], která následně pohledávku za žalovanou postoupila žalobkyni, uzavřela s žalovanou 30.12.2017 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalované úvěrovou jistinu 10.000,00 Kč, z níž žalovaná uhradila 7.950,00 Kč. Mimo dlužnou jistinu a související příslušenství tak vznikl věřiteli nárok na úhradu sjednané smluvní pokuty, kterou žalobkyně nárokuje v částce 4.500,00 Kč. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. V řízení bylo rozhodováno bez nařízení jednání, a to i přes částečně zamítavé rozhodnutí, když důvodem částečného zamítnutí žaloby (na jehož možnost byla žalobkyně soudem upozorněna) nebylo neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene, ale závěr soudu o absolutní neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy. 2. Z listinných důkazů předložených žalobkyní a ze zpráv vyžádaných soudem vzal soud za prokázáno následující: 3. Dne 30.12.2017 sepsala zástupkyně [právnická osoba] (dále ECFS) s žalovanou žádost o úvěr na formuláři ECFS. Žalovaná zde uvedla, že je na mateřské dovolené, má vyživovací povinnost ke třem dětem, příjem z rodičovského příspěvku a výživného 12.000,00 Kč a z brigády 9.000,00 Kč, a měsíční výdaje 9.000,00 Kč – z toho splátky stávajících půjček 1.500,00 Kč (viz žádost). K doložení svých majetkových poměrů žalovaná předložila dohodu o provedení práce, z níž nevyplývá, kdy byla uzavřena, na jakou dobu, pro jaký rozsah práce ani jaká je výše sjednané odměny (viz dohoda – nedatovaná). K této dohodě pak žalovaná předložila dvě listiny, které mají být výplatními páskami za srpen a říjen 2017 – bez jakéhokoliv označení zaměstnavatele, data, podpisu – se mzdou 8.500,00 Kč za srpen a 9.800,00 Kč za říjen. Dále pak žalovaná předložila výpis z cizího účtu za dobu od 22.11 do 21.12.2017 s počátečním zůstatkem 76,09 Kč a konečným zůstatkem 27,09 Kč, kdy na tento účet jsou připisovány platby z Úřadu práce [obec], a to v listopadu 2017 příspěvek na bydlení, přídavky na tři děti (ročník 2007, 2011 a 2014) v celkové částce 1.770,00 Kč, v prosinci 2017 pak příspěvek na bydlení, přídavky na tři děti a rodičovský příspěvek v celkové částce 5.570,00 Kč a příspěvek na živobytí ve výši 3.461,00 Kč, tj. celkem 9.031,00 Kč (viz výpis z účtu). 4. Ze zpráv Úřadu práce Brno vyplývá, že na účet, jehož výpis předložila žalobkyně, byly žalované poukazovány dávky státní sociální podpory, a to příspěvek na bydlení, rodičovský příspěvek a přídavky na tři děti (ročník 2007, 2011 a 2014), přičemž za říjen i listopad činil souhrn všech těchto plateb 5.570,00 Kč měsíčně. Mimoto žalovaná dle zprávy ÚP pobírala dávky pomoci v hmotné nouzi, vyplácené na stejný účet, z jakého předložila žalobkyně výpis – v říjnu 2017 jí takto byla vyplacena mimořádná dávka 1.500,00 Kč a příspěvek na živobytí 7.391,00 Kč, v listopadu příspěvek na živobytí 7.759,00 Kč a v prosinci příspěvek na živobytí 3.461,00 Kč, když současně obdržela poukázku na nákup zboží 2.000,00 Kč. 5. Žalovaná dále stejného dne, v němž vyplnila formulář žádosti o půjčku, tj. 30.12.2017, podepsala formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a na formuláři ECFS uzavřeli smlouvu o úvěru, ale které činila úvěrová jistina 10.000,00 Kč – žalovaná současně stvrdila, že tuto převzala v hotovosti, úrok 963,00 Kč, úplata za poskytnutí úvěru 4.500,00 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru 923,00 Kč a poplatek za inkaso plateb 1.800,00 Kč. Celkovou částku 18.186,00 Kč (tj. částku odpovídající 181,86 % úvěrové jistiny) se žalovaná zavázala uhradit ve 14 měsíčních splátkách po 1.299,00 Kč. Zápůjční úroková sazba činila 15 %, RPSN 252,65 %. Pro případ prodlení s úhradou splátek byla sjednána smluvní pokuta 0,1 % denně z dlužné částky a poplatek 750,00 Kč za každou upomínku. 6. Přípisem z 11.1.2022 oznámila ECFS žalované postoupení pohledávky žalobkyni a vyzvala ji k úhradě dluhu do 10 dnů od doručení dopisu. Další výzvu k úhradě adresovala žalované žalobkyně přípisem z 1.2.2022, 2.3.2022 a 2.5.2022. 7. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. Výše uvedený závazkový vztah posoudil soud podle § 2395 an. zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.), ve vztahu k nárokované smluvní pokutě § 2048 o.z., a dle dle zákona 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). ECFS a žalovaná uzavřeli ve shora uvedeném případě dne 30.12.2017 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které žalovaná převzala v hotovosti úvěrovou jistinu 10.000,00 Kč, kterou se zavázala včetně všech poplatků v celkové částce 8.186,00 Kč splatit ve 14 měsíčních splátkách po 1.299,00 Kč. Tvrzení žalované o celkové uhrazené částce 7.950,00 Kč žalovaná nerozporovala. 8. Soud v prvé řadě posuzoval, zda ECFS splnila povinnost, vyplývající z ust. § 86 an. ZSÚ, zejména zda jí požadované informace o žalované a jejích majetkových poměrech byly spolehlivé, dostatečné a přiměřené, a zda postupovala čestně, transparentně a se zohledněním práv a zájmů spotřebitele (§ 76 odst. 1 ZSÚ), a s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ), kterou definuje § 2, odst. 1, písm. p) zákona 634/1992 Sb. Z výše provedeného dokazování vyplývá, že ECFS tuto povinnost nesplnila. Pokud jde o výdaje žalované, zde po žalované nepožadovala doložit ani základní výdaje na bydlení (výši nájemného a služeb). Ohledně příjmů z tvrzené brigády se pak spokojila se smlouvou, z níž ani nevyplývá, kdy byla uzavřena, na jaký rozsah prací byla sjednána a s jakou odměnou, přičemž žalovanou předložené dvě výplatní pásky za srpen a říjen 2017 (za září a listopad nebyl doložen žádný příjem) v té podobě, v jaké byly předloženy, rozhodně neodůvodňují závěr o pravidelném stabilním příjmu ve výši deklarované žalovanou. Navíc z předloženého výpisu z účtu zcela jasně vyplývají tristní majetkové poměry žalované – již skutečnost, že pobírá příspěvek na živobytí, který je určen na pokrytí základních životních potřeb posuzované osoby, a příspěvek na bydlení, vyplácený v případě, že posuzovaná osoba nedosahuje ani příjmů, postačujících na pokrytí těchto nákladů, svědčí o tom, že žalovaná je osoba, která je beze zbytku závislá na sociálních dávkách. Navíc v době poskytnutí úvěru byla na rodičovské dovolené a měla tři děti ve věku 10, 6 a 3 roky. Za této situace pak ECFS uzavřela s žalovanou smlouvu, v níž se žalovaná zavázala hradit měsíční splátku 1.299,00 Kč, tedy platbu, která s ohledem na výše uvedené je v rozporu s reálnými finančními možnostmi žalované. 9. Soud má s ohledem na výše uvedené závěry dokazování, z nichž vyplývá, že ECFS, ač věděla, že žalovaná je osobou, která je na rodičovské dovolené a má celkem tři malé děti, je osobou naprosto závislou na sociálních dávkách a pobírá i dávky v hmotné nouzi, spokojila se s tím, že žalovaná nedoložila ani stabilní a pravidelný příjem z tvrzené brigády ani své reálné výdaje, a přesto žalované poskytla úvěr ve výši 10.000,00 Kč. S ohledem na to dospěl soud k závěru, že u ECFS nelze mít za splněnou povinnost řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele úvěr splatit, což je zvláště na místě u nízkopříjmových osob, které jsou – jako žalovaná – závislé existenčně na sociálních dávkách. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti uzavřené smlouvy, když tuto neplatnost konstatuje jako neplatnost absolutní, k níž přihlíží z úřední povinnosti. 10. Pokud jde o posouzení neplatnosti smlouvy jako neplatnosti absolutní, uvádí soud, že shodná povinnost prověřovat úvěruschopnost dlužníka byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 2014, ze dne 28. 5. 2018, č.