21 C 18/2022 — Městský soud v Brně

1. Žalobou z 26.11.2021 domáhala se žalobkyně úhrady žalované částky jako nesplaceného zůstatku úvěru, poskytnutého žalovanému na základě elektronicky uzavřené smlouvy o úvěru z 7.8.2020, když dále nárokovala smluvní pokutu za prodlení ze splacením úvěru (2.709,00 Kč) a úrok z úvěrové jistiny ve výši 0,9 % denně. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Dle § 115a zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále o.s.ř.) bylo ve věci rozhodováno bez nařízení jednání, a to i vzhledem k částečnému zamítnutí žaloby, kdy důvodem tohoto nebylo neunesení důkazního břemene či břemene tvrzení ze strany žalobkyně, ale závěr soudu o neplatnosti úvěrové smlouvy. 2. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vzal soud za prokázáno, že dne 7.8.2020 uzavřeli účastníci úvěrovou smlouvu, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěrovou jistinu 7.000,00 Kč převodem na účet žalovaného. Úvěr byl pro případ splnění podmínek akce„ První půjčka zdarma“ úročen 0 %, jinak 0,9 % denně z vypůjčené částky (tj. 328,5 % ročně), a byl splatný do 30 dnů od odeslání finanční prostředků žalovanému. Ve smlouvě byla rovněž sjednána smluvní pokuta 0,1 % denně z dlužné částky. Žalobkyně vystavila žalovanému fakturu, v níž uvedla splatnost úvěru 6.9.2020 Částku 7.000,00 Kč poukázala žalovanému dle výpisu z účtu v den uzavření smlouvy, tj. 7.8.2020 E-mailovou zprávou z 8.10.2020 sdělila žalobkyně žalovanému, že prodloužená doba splatnosti končí 11.10.2020 a přípisem z 3.11.2021 jej vyzvala k úhradě dluhu. 3. K výzvě soudu k prokázání procesu prověřování úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně doložila formulář, v němž žalovaný uváděl příjem 38.000,00 Kč a měsíční výdaje 14.000,00 Kč, a dále částečný výpis z účtu žalovaného, z nějž vyplývá záporný zůstatek na jeho účtu - 24.713,37 Kč a příjmy žalovaného od zaměstnavatele v rozmezí od 38.341,00 Kč do 44.898,00 Kč. 4. S ohledem na nesrovnalosti v těchto údajích, spočívající v poměrně slušném příjmu žalovaného a vysokém záporném zůstatku na jeho účtu si soud vyžádal výpisy z účtu žalovaného, z nichž vyplývá, že v průběhu května až července 2020 (tj. tři měsíce před poskytnutím úvěru) měl žalovaný trvale záporný zůstatek na účtu v rozmezí od - 29.324,22 Kč do - 30.445,97 Kč, přičemž z přehledu pohybů na účtu vyplývá, že ačkoliv disponoval příjmy, které deklaroval, prakticky veškeré příjmy každý měsíc použil na výdaje z hazardních her a sázek, a mimoto opakovaně čerpal další úvěry, např. 13.5.2020 částku 20.000,00 Kč od Home Credit, 14.5.2020 částku 16.000,00 Kč od Cofidis, 10. a 11.6.2020 částku celkem 25.000,00 Kč od ThePay, 12.6.2020 částku 16.000,00 Kč od Zaplo Finance, od které čerpal i 19.6.2020 částku 9.000,00 Kč, 29.6.2020 částku 6.000,00 Kč od Orange finance, téhož dne částku 5.000,00 Kč od OPR-Finance, 8.7.2020 částku 25.000,00 Kč od Zaplo Finance, téhož dne částku 20.000,00 Kč od ThePay a 10.7.2020 od téže firmy částku 10.000,00 Kč, 17.7.2020 částku 8.000,00 Kč od Cofidis, 20.7.2020 částku 13.000,00 Kč od Creditportal, 30.7.2020 částku 6.000,00 Kč od Via SMS. Žalovaný tedy kromě svého příjmu z pracovní činnosti prakticky každý měsíc čerpal několik dalších úvěrů od různých firem, a veškeré tyto příjmy utrácel za sázky z hazardních her, přičemž na účtu měl trvale záporný zůstatek ve výši cca 30.000,00 Kč. 5. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je pouze zčásti důvodná. Výše uvedený závazkový vztah posoudil soud podle § 2395 an. zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.), ve vztahu k nárokované smluvní pokutě § 2048 o.z., a dle dle zákona 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). Účastníci uzavřeli dne 7.8.2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které žalobkyně poskytla převodem na účet žalovaného úvěrovou jistinu 7.000,00 Kč. 6. Soud v prvé řadě posuzoval, zda žalobkyně splnila povinnost, vyplývající z ust. § 86 an. ZSÚ, zejména zda jí požadované informace o žalované a jejích majetkových poměrech byly spolehlivé, dostatečné a přiměřené, a zda postupovala čestně, transparentně a se zohledněním práv a zájmů spotřebitele (§ 76 odst. 1 ZSÚ), a s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ), kterou definuje § 2, odst. 1, písm. p) zákona 634/1992 Sb. Z výše uvedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně, ač z žalovaným poskytnutých listin mohla dovodit nesrovnalosti, týkající se záporného zůstatku na účtu žalovaného ve výši rovnající se prakticky jeho příjmu, zcela rezignovala na prověřování těchto skutečností, spokojila se pouze s doložením příjmu žalovaného, aniž by jakkoliv zkoumala výdajovou stránku jeho hospodaření. Přitom pokud by si nechala předložit úplný výpis z účtu žalovaného alespoň za jediný měsíc, nepochybně by při vynaložení odborných znalostí, kterými měla disponovat, musela dojít ke shodnému závěru jako soud, totiž že žalovaný v desítkách drobnějších sázek během každého měsíce utrácel finanční prostředky daleko vyšší, než byl jeho příjem, a tento nedostatek financí každý měsíc dorovnával čerpáním dalších a dalších úvěrů od nebankovních subjektů. S ohledem na to dospěl soud k závěru, že u žalobkyně nelze mít za splněnou povinnost řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele úvěr splatit. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti obou uzavřených úvěrových smluv, když tuto neplatnost konstatuje jako neplatnost absolutní, k níž přihlíží z úřední povinnosti. 7. Pokud jde o posouzení neplatnosti smlouvy jako neplatnosti absolutní, uvádí soud, že shodná povinnost prověřovat úvěruschopnost dlužníka byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. 8. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji uzavírat, stejně jako nelze tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel postup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3.4.2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl