21 C 205/2022-30 — Městský soud v Brně

1. Žalobou z 29.4.2022 domáhala se žalobkyně úhrady žalované částky jako zůstatků dvou nesplacených úvěrů, poskytnutých žalované ze strany [právnická osoba], která následně pohledávky za žalovanou postoupila žalobkyni. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, k jednání se bez omluvy nedostavila. 2. Z karet zákazníka, smluv z 21.12.2018 a 30.4.2019 a výzvy k úhradě vzal soud za prokázáno, že a) dne 21.12.2018 uzavřeli [právnická osoba] (dále [anonymizováno]) jako věřitel a žalovaná úvěrovou smlouvu, na základě které stvrdila žalované převzetí úvěrové jistiny 10.000,00 Kč v hotovosti a zavázala se nad rámec této částky uhradit 8.000,00 Kč, přičemž celková částka 18.000,00 Kč měla být splacena v 60 týdenních splátkách po 300,00 Kč, b) dne 30.4.2019 uzavřeli [právnická osoba] (dále [anonymizováno]) jako věřitel a žalovaná úvěrovou smlouvu, na základě které stvrdila žalované převzetí úvěrové jistiny 13.000,00 Kč v hotovosti a zavázala se nad rámec této částky uhradit 10.400,00 Kč, přičemž celková částka 23.400,00 Kč měla být splacena v 60 týdenních splátkách po 390,00 Kč. 3. Žalovaná nerozporovala tvrzení žalobkyně, že na úvěr sub a) uhradila celkem 7.180,00 Kč a na úvěr sub b) uhradila 3.250,00 Kč. 4. V souvislosti s úvěrem sub a) byl vyplněn formulář Karta zákazníka – žádost o spotřebitelský úvěr, dle kterého měla žalovaná příjem ze sociálních dávek 7.600,00 Kč a příjem ze státní podpory 1.600,00 Kč, výdaje 6.500,00 Kč měsíčně, přičemž její majetkové poměry byly doloženy dokladem o přiznání rodičovské, složenkami a nájemní či podnájemní smlouvou. V souvislosti se smlouvou sub b) byl vyplněn shodný formulář, dle kterého měla mít žalovaná příjem ze sociálních dávek ve výši 15.800,00 Kč, který měl být doložen složenkami, a celkové měsíční výdaje 9.350,00 Kč včetně splátek prvního úvěru. 5. Přípisem z 3.2.2022 odeslaným 4.2.2022 bylo žalované oznámeno postoupení pohledávek za její osobou žalobkyni a byla vyzvána k úhradě dluhu do 10 dnů po obdržení dopisu. 6. Ze zpráv Úřadu práce v Brně vzal soud za prokázáno, že žalovaná nepobírala a nepobírá dávky hmotné nouze a z dávek sociální podpory pobírala v době uzavření smlouvy sub a) rodičovský příspěvek 7.600,00 Kč a přídavky na dvě děti po 500,00 Kč, tj. celkem 8.600,00 Kč. V době uzavření úvěrové smlouvy sub b) pobírala stejné dávky a nadto příspěvek na bydlení ve výši 7.223,00 Kč. 7. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. Výše uvedený závazkový vztah posoudil soud podle § 2395 an. zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.) a dle dle zákona 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). Účastníci, resp. právní předchůdkyně žalobkyně ve vztahu k pohledávkám ze smluv o úvěru a žalovaná, uzavřeli ve dvou shora uvedených případech dne 21.12.2018 a 30.4.2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytla FCC žalované v hotovosti částku, odpovídající úvěrové jistině [číslo], resp. 13.000,00 Kč. 8. Soud v prvé řadě posuzoval, zda FCC splnila povinnost, vyplývající z ust. § 86 an. ZSÚ, zejména zda jí požadované informace o žalované a jejích majetkových poměrech byly spolehlivé, dostatečné a přiměřené, a zda postupovala čestně, transparentně a se zohledněním práv a zájmů spotřebitele (§ 76 odst. 1 ZSÚ), a s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ), kterou definuje § 2, odst. 1, písm. p) zákona 634/1992 Sb. Ze shora uvedených závěrů dokazování vyplývá, že žalobkyně byla v době uzavření obou smluv osobou zcela závislou na sociálních dávkách, nadto s vyživovací povinností ke dvěma dětem. Její celkové příjmy v době uzavření prvního úvěru byly (včetně přídavků na děti) 8.600,00 Kč, výdaje (údajně) pouze 6.500,00 Kč (pro tři osoby včetně nákladů na bydlení!). FCC uvedla do Karty klienta příjmy žalované 9.200,00 Kč s tím, že měla tyto příjmy ověřit složenkami a dokladem o přiznání mateřské, avšak ze zprávy ÚP Brno vyplývá, že takový údaj FCC ověřit nemohla, neboť příjmy žalované byly pouze 8.600,00 Kč a nikoliv 9.200,00 Kč. Při sjednaných splátkách 300,00 Kč týdně, tj. 1.200 až 1.500,00 Kč měsíčně, by tak při pěti týdnech v měsíci zbývala žalované finanční rezerva 600,00 Kč. V případě druhé smlouvy je situace ještě markantnější, neboť žalovaná měla nezměněné příjmy (rodičovský příspěvek 7.600,00 Kč a přídavky 2x 500,00 Kč) 8.600,00 Kč – příspěvek na bydlení nelze do příjmů, které jsou pro žalovanou disponibilní, vůbec započítat, neboť se jedná o platbu na pokrytí nákladů na bydlení, na které žalovaná nemá dostatek finančních prostředků, tj. finance, s nimiž žalovaná fakticky vůbec pro svou každodenní potřebu nedisponuje. Při deklarovaných výdajích 9.350,00 Kč a sjednaných splátkách 390,00 Kč týdně (tj. 1560,00 Kč až 1.950,00 Kč) je tak zřejmé, že výdaje žalované vysoce převyšují její příjmy, což mimo jiné dokresluje skutečnost, že tento úvěr žalovaná splácela pouhé dva měsíce. V případě smlouvy z 30.4.2019 navíc FCC prověřovala příjmy žalované pouze složenkami, z nichž ovšem nevyplývá rozklad celkové zasílané částky ze strany úřadu práce na jednotlivé položky, tj. FCC evidentně nepožadovala po žalované rozhodnutí o přiznání jednotlivých dávek. Soud proto dospěl k závěru, že FCC nesplnila svou povinnost řádného prověřování úvěruschopnosti žalované a obě uzavřené smlouvy z tohoto důvodu shledal jako neplatné. Soud poukazuje na to, že dle uvedené právní úpravy má být úvěr poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele úvěr splatit. Neplatnost obou smluv soud konstatuje jako neplatnost absolutní, k níž přihlíží z úřední povinnosti. 9. Pokud jde o posouzení neplatnosti smlouvy jako neplatnosti absolutní, uvádí soud, že shodná povinnost prověřovat úvěruschopnost dlužníka byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. 10. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji uzavírat, stejně jako nelze tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel postup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3.4.2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racion