21 C 227/2021-57 — Městský soud v Brně

1. Žalobou z 27.8.2020 domáhala se žalobkyně úhrady žalované částky jako nesplacené jistiny a úroku úvěru, poskytnutého žalovanému (38.900,00 Kč), smluvní pokuty (2.723,00 Kč) a poplatku za oznámení o zesplatnění úvěru (500,00 Kč), vše s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela dne 4.10.2019 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému úvěrovou jistinu 30.000,00 Kč, kterou se žalovaný včetně sjednaného úroku zavázal v celkové částce 43.200,00 Kč splatit v 36 měsíčních splátkách po 1.200,00 Kč, z nichž do zesplatnění uhradil 3.600,00 Kč, poté pak 700,00 Kč. V důsledku porušení povinnost hradit splátky žalobkyně úvěr zesplatnila. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Dle § 115a zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále o.s.ř.) bylo ve věci rozhodováno bez nařízení jednání, a to i přesto, že žaloba byla zčásti zamítnuta, neboť důvodem zamítnutí byl závěr soudu o otázce platnosti uzavřené úvěrové smlouvy, nikoliv neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene ze strany žalobkyně. 2. Ze smlouvy o úvěru a předsmluvní informace vzal soud za prokázáno, že žalovaný uzavřel dne 4.10.2019 s žalobkyní smlouvu o úvěru, na základě které mu měla žalobkyně na jeho bankovní účet poukázat úvěrovou jistinu 30.000,00 Kč. Úvěr byl úročen roční úrokovou sazbou 28,45 % a žalovaný se zavázal celkovou dlužnou částku 43.200,00 Kč uhradit v 36 měsíčních splátkách po 1.200,00 Kč. Prodlení bylo dle smlouvy sankcionováno smluvní pokutou 0,1 % denně z dlužné částky. Pro případ prodlení s úhradou dvou splátek byla žalobkyně oprávněna úvěr zesplatnit, přičemž oznámení o zesplatnění bylo zpoplatněno částkou 500,00 Kč. Z přehledu plateb vzal soud za prokázáno, že žalovaný uhradil řádně pouze jednu splátku, následně dne 12.2.2020 uhradil dvě splátky po 1.200,00 Kč. Přípisem z 3.6.2020 žalobkyně úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě jeho zůstatku do 10 dnů od doručení výzvy; výzvu žalovaný převzal 8.6.2020. Po zesplatnění úvěru uhradil žalovaný 8.6.2020 částku 700,00 Kč. Z výpisu z účtu žalobkyně vzal soud za prokázáno, že částka 30.000,00 Kč byla na účet, uvedený v úvěrové smlouvě, poukázána dne 4.10.2019. 3. Pokud jde o prověřování úvěruschopnosti, k výzvě soudu doložila žalobkyně, že žalovaný k posouzení své úvěruschopnosti předložil daňové přiznání za rok 2018, z něhož vyplývá po započtení daně z příjmu roční příjem 233.014,00 Kč, což odpovídá měsíčnímu příjmu 19.418,00 Kč (a to se započtením slevy na poplatníka). Dále doložila, že žalovaný nebyl pozitivně lustrován jako osoba v exekuci. Z karty pro posouzení úvěruschopnosti vzal soud za prokázáno, že v ní žalobkyně uvedla výši čistého příjmu žalovaného 19.500,00 Kč (což neodpovídá daňovému přiznání), dále uvedla celkovou výši příjmu domácnosti 32.500,00 Kč (aniž by bylo uvedeno, v čem spočívá rozdíl mezi příjmem žalovaného 19.418,00 Kč a částkou 32.500,00 Kč). Podle této listiny měl žalovaný splácet mimo předmětný úvěr na jiných svých závazcích 7.000,00 Kč měsíčně, spolu s předmětným úvěrem tedy 8.200,00 Kč měsíčně, přičemž měsíční životní náklady domácnosti byly konstatovány ve výši 13.000,00 Kč. V listině nejsou uvedeny náklady na bydlení, přičemž dle ní měl žalovaný bydlet v nájmu. Žalovaný dále předložil výpis z živnostenského rejstříku, z něhož vyplývá, že měl od roku 2015 živnostenské oprávnění pro předmět podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, obor činnosti přípravné a dokončovací stavební práce, specializované stavební činnosti. 4. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. Účastníci uzavřeli shora uvedenou smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému převodem na účet, který uvedl v úvěrové smlouvě, úvěrovou jistinu 30.000,00 Kč. Výše uvedený závazkový vztah posoudil soud podle § 2395 an. zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.), ve vztahu k nárokované smluvní pokutě § 2048 o.z., a dle zákona 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). 5. Soud v prvé řadě posuzoval, zda žalobkyně splnila povinnost, vyplývající z § 86 an. ZSÚ, zejména zda jí požadované informace o žalovaném a jeho majetkových poměrech byly spolehlivé, dostatečné a přiměřené, a zda postupovala čestně, transparentně a se zohledněním práv a zájmů spotřebitele (§ 76 odst. 1 ZSÚ), a s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ), kterou definuje § 2, odst. 1, písm. p) zákona 634/1992 Sb. Soud se s ohledem na výše uvedené závěry dokazování domnívá, že žalobkyně tuto povinnost nesplnila. Z výše uvedeného plyne, že žalobkyně nezkoumala náležitě ani příjmovou ani výdajovou stránku majetkových poměrů žalovaného, což je nutno dát zvláště do kontextu se skutečností, že žalovaný již v době uzavření úvěrové smlouvy hradil na další své závazky částku 7.000,00 Kč měsíčně (ani ta však není doložena). Pokud jde o příjmovou stránku, žalobkyně uvedla do svých záznamů, že domácnost žalovaného disponuje příjmem 32.500,00 Kč, aniž by byl alespoň rámcově uveden zdroj měsíčního příjmu, přesahující částku, která vyplývá z daňového přiznání žalovaného. I přesto, že je ve formuláři uvedeno, že žalovaný bydlí v nájmu, ani výše nákladů na bydlení není doložena, a je pouze uvedena výše„ měsíčních nákladů domácnosti“ v částce 13.000,00 Kč, což je zarážející s ohledem na to, že do měsíčních nákladů by měly být zahrnuty jak náklady na běžné živobytí, tak i náklady na bydlení. Za této situace, kdy tvrzené – a nedoložené – výdaje domácnosti žalovaného měly činit nejméně 13.000,00 Kč, celková výše jeho měsíčních závazků vůči třetím osobám včetně předmětného úvěru měla činit 8.200,00 Kč, tj. celkem 21.200,00 Kč (částka přesahující měsíční příjem žalovaného), se soudu jeví jako neuvěřitelné, že žalobkyně se vůbec nezajímala, z jakých zdrojů pochází další tvrzený příjem domácnosti žalovaného, ani nepožadovala doložit výši alespoň nejzásadnějších životních nákladů (tj. nákladů na bydlení) ani výši splátek dalších úvěrů (údajně 7.000,00 Kč). Lze tak shrnout, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, aniž by měla alespoň osvědčeno, že v jeho domácnosti skutečně existuje příjem, odpovídající měsíčním výdajům rodiny, a aniž by měla osvědčeno, jak vysoké tyto výdaje jsou. S ohledem na to dospěl soud k závěru, že u žalobkyně nelze mít za splněnou povinnost řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele úvěr splatit. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti uzavřené smlouvy, když tuto neplatnost konstatuje jako neplatnost absolutní, k níž přihlíží z úřední povinnosti. 6. Pokud jde o posouzení neplatnosti smlouvy jako neplatnosti absolutní, uvádí soud, že shodná povinnost prověřovat úvěruschopnost dlužníka byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. 7. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochran