21 C 3/2022 — Městský soud v Brně

1. Žalobou z 25.11.2021 domáhala se žalobkyně úhrady žalované částky jako nesplacené jistiny úvěru (15.641,43 Kč) a smluvní pokuty (8.946,90 Kč) s odůvodněním, že společnost [právnická osoba] uzavřela s žalovaným dne 16.6.2018 úvěrovou smlouvu, na základě které mu poskytla úvěrovou jistinu 50.000,00 Kč, přičemž žalovaný se včetně úroku a sjednaných poplatků zavázal uhradit celkovou částku 104.550,00 Kč v 17 měsíčních splátkách po 6.150,00 Kč. Tuto povinnost nesplnil, když uhradil pouze 74.150,00 Kč, a věřitel následně postoupil pohledávku za žalovaným žalobkyni. 2. Žalovaný namítal, že smlouvu neuzavřel a nepodepsal, s největší pravděpodobností tak učinila jeho dnes již zemřelá manželka, která takto jednala bez jeho vědomí ve více případech. Mimoto namítal, že výše RPSN je v rozporu s dobrými mravy, navíc věřitel neprovedl ověření úvěruschopnosti žalovaného. 3. Z předložených listinných důkazů soud vzal za prokázáno následující: 4. Dne 16.6.2018 byla podepsána (žalobkyně tvrdí, že ze strany žalovaného, žalovaný toto popírá) žádost o úvěr ve výši 50.000,00 Kč s tím, že ohledně žalovaného zde bylo uvedeno, že má vlastní bydlení, je ženatý, a měl být předložen jeho občanský průkaz. Ve formuláři pro standardní informace o spotřebitelském úvěru byly uvedeny veškeré zákonné náležitosti smluvního vztahu, tj. úvěrová jistina 50.000,00 Kč, počet splátek (17) a jejich výše (6.150,00 Kč), RPSN 270,48 %, a smluvní sankce v případě prodlení s úhradou splátek. Samotná smlouva o úvěru, o níž žalovaný tvrdí, že ji nepodepsal, je datována shodným dnem, tj. 16.6.2018, a je v ní uvedena úvěrová jistina 50.000,00 Kč, přičemž nad rámec jistiny měl žalovaný uhradit úrok 5.811,00 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 33.500,00 Kč, poplatek za vyhodnocení úvěrového případu 5.239,00 Kč a poplatek za inkaso plateb v hotovosti 10.000,00 Kč, celkem 104.550,00 Kč, a to v 17 měsíčních splátkách po 6.150,00 Kč. Pro případ prodlení s úhradou splátek bylo sjednáno automatické zesplatnění úvěru po uplynutí 30 denní lhůty, která začne běžet doručením písemné výzvy žalovanému k úhradě dluhu, když dále byla sjednána smluvní pokuta 0,1 % denně z dlužné částky. 5. Dle rozpisu dluhu bylo na závazek ze smlouvy uhrazeno celkem 74.150,00 Kč, tj. 12 splátek (což odpovídá době od července 2018 (splatnost 1. splátky) do června 2019 (manželka žalovaného zemřela 19.6.2019). Přípisem z 5.8.2021 a 17.8.2021 bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky a přípisy z 6.9.2021 a 18.10.2021 byl žalovaný vyzýván k úhradě pohledávky. 6. K výzvě soudu, aby žalobkyně prokázala, jakými listinami byla prověřována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně předložila pracovní smlouvu žalovaného z 30.12.1991 a dohodu o změně pracovní smlouvy z 9.9.2009, a dále výplatní listiny žalovaného za měsíce srpen, září a říjen 2018, tj. za měsíce, následující po uzavření smlouvy. Jiné listiny žalobkyně nepředložila. 7. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. V řízení bylo prokázáno, že dne 16.6.2018 byla uzavřena úvěrová smlouva, z níž žalobkyně svůj nárok dovozuje. Výše uvedený závazkový vztah posoudil soud podle § 2395 an. zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.), ve vztahu k nárokované smluvní pokutě § 2048 o.z., a dle dle zákona 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). Soud v prvé řadě posuzoval, zda poskytovatel úvěru splnil povinnost, vyplývající z ust. § 86 an. ZSÚ, zejména zda jím požadované informace o žalovaném a jeho majetkových poměrech byly spolehlivé, dostatečné a přiměřené, a zda postupoval čestně, transparentně a se zohledněním práv a zájmů spotřebitele (§ 76 odst. 1 ZSÚ), a s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ), kterou definuje § 2, odst. 1, písm. p) zákona 634/1992 Sb. Soud má s ohledem na výše uvedené závěry dokazování, z nichž vyplývá, že poskytovatel úvěru z dokladů, které žalobkyně předložila, mohl mít reálně k dispozici před podpisem smlouvy pouze pracovní smlouvu a dohodu o její změně, přičemž v žádném z těchto dokumentů není uvedena výše mzdy žalovaného (výplatní listiny za dobu po uzavření smlouvy z logiky věci nemohl mít poskytovatel úvěru k dispozici v době uzavření smlouvy), zato, že poskytovatel úvěru svou zákonnou povinnost nesplnil a spolehl se pouze na údaje, uvedené ve formuláři, aniž by tyto relevantním způsobem ověřil. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele úvěr splatit. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti uzavřené úvěrové smluvy, když tuto neplatnost konstatuje jako neplatnost absolutní, k níž přihlíží z úřední povinnosti. 8. Pokud jde o posouzení neplatnosti smlouvy jako neplatnosti absolutní, uvádí soud, že shodná povinnost prověřovat úvěruschopnost dlužníka byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. 9. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji uzavírat, stejně jako nelze tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel postup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3.4.2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. 10. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřeb