21 C 64/2022 — Městský soud v Brně

1. Žalobou z 30.7.2021 domáhala se žalobkyně úhrady žalované částky jako neuhrazeného zůstatku spotřebitelského úvěru, poskytnutého žalované firmou [právnická osoba], která následně pohledávku za žalovanou postoupila žalobkyni. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Dle § 115a zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád bylo ve věci rozhodováno bez nařízení jednání, a to i přes částečně zamítavý výrok, který nevyplývá z neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene, ale závěru soudu o neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy. 2. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vzal soud za prokázáno, že dne 11.1.2018 uzavřeli [právnická osoba] jako věřitel a žalovaná jako dlužník smlouvu, na základě které žalovaná stvrdila, že převzala v hotovosti úvěrovou jistinu 6.000,00 Kč a zavázala se mimo tuto částku uhradit 4.800,00 Kč, tj. celkem 10.800,00 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 190,00 Kč, tj. fakticky 760 – 950 Kč měsíčně. Smlouva byla uzavřena jako formulářová s tím, že se do ní vpisovaly pouze osobní údaje o žalované a výše dlužné částky. Téhož dne žalovaná vyplnila další formulář, nazvaný Karta zákazníka, žádost o zápůjčku, v němž uvedla, že má jako hlavní zdroj příjmů hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou, a to u společnosti [právnická osoba] s příjmem 12.000,00 Kč, výdaje má 5.500,00 Kč. Veškeré údaje o žalované byly dle formuláře ověřeny pouze z pracovní smlouvy. 3. Dotazem na uvedeného zaměstnavatele soud zjistil, že tyto údaje byly nepravdivé, neboť žalovaná zde pracovala pouze na dohodu o pracovní činnosti, nikoliv na hlavní pracovní poměr, navíc teprve od 19.12.2017, z čehož vyplývá, že v době uzavření smlouvy 11.1.2018 nemohl být z žádných dostupných zdrojů ověřen její příjem u tohoto zaměstnavatele. Za prosinec 2017 žalovaná obdržela mzdu 4.418,00 Kč. Z veřejně dostupné databáze insolvenčního rejstříku soud zjistil, že žalovaná byla od června 2015 v procesu oddlužení, který byl ukončen usnesením z 27.4.2017. 4. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. Výše uvedený závazkový vztah posoudil soud podle § 2395 an. zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.) a dle dle zákona [číslo] Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). Věřitel a žalovaná uzavřeli dne 11.1.2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které žalovaná obdržela v hotovosti částku 6.000,00 Kč. 5. Soud v prvé řadě posuzoval, zda [právnická osoba] [anonymizováno] splnila povinnost, vyplývající z ust. § 86 an. ZSÚ, zejména zda jí požadované informace o žalované a jejích majetkových poměrech byly spolehlivé, dostatečné a přiměřené, a zda postupovala čestně, transparentně a se zohledněním práv a zájmů spotřebitele (§ 76 odst. 1 ZSÚ), a s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ), kterou definuje § 2, odst. 1, písm. p) zákona 634/1992 Sb. Ze shora provedeného dokazování vyplývá, že úvěr byl poskytnut žalované za situace, kdy byla krátce po splnění oddlužení, neměla stabilní příjem, neboť v době uzavření smlouvy pracovala u zaměstnavatele jen tři týdny, tudíž ani nemohla být z věrohodných zdrojů ověřena výše její mzdy. Ve formuláři bylo navíc nepravdivě uvedeno, že žalovaná u [právnická osoba] pracuje na hlavní pracovní poměr, přičemž žalovaná věřiteli žádnou pracovní smlouvu na takový pracovní poměr nemohla předložit, neboť ji neuzavřela – uzavřela pouze dohodu o pracovní činnosti. Žádným jiným způsobem nebyly ověřovány majetkové poměry žalované (např. výpisem z účtu, doložením zdroje příjmu v době od zrušení oddlužení do uzavření dohody o pracovní činnosti u [právnická osoba]), která navíc s ohledem na krátkost doby od splnění oddlužení (které bylo možné ověřit z veřejně dostupné databáze) nemohla disponovat jiným majetkem. 6. Za této situace je zřejmé, že věřitel zcela rezignoval na byť minimální prověřování úvěruschopnosti žalované, spokojil se pouze s předložením pracovní smlouvy – ve skutečnosti dohody o pracovní činnosti, která však vzhledem k tomu, že byla uzavřena tři týdny před poskytnutím úvěru, nemohla osvědčit výši skutečného příjmu žalované. 7. S ohledem na to dospěl soud k závěru, že u věřitele nelze mít za splněnou povinnost řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele úvěr splatit. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy, když tuto neplatnost konstatuje jako neplatnost absolutní, k níž přihlíží z úřední povinnosti. 8. Pokud jde o posouzení neplatnosti smlouvy jako neplatnosti absolutní, uvádí soud, že shodná povinnost prověřovat úvěruschopnost dlužníka byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 [číslo], ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192 2017 – 20 aj.). Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. 9. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji uzavírat, stejně jako nelze tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel postup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3.4.2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. 10. Zákon [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při u