294 C 25/2021-103 — Městský soud v Brně

1. Žalobou 21.10.2021 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 12 255,00 Kč, sestávající z dlužné jistiny úvěru v celkové výši 9 758,46 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 497,00 Kč a nákladů na vymáhání ve výši 1 000 Kč, s příslušenstvím – převážně kapitalizovanými úroky a úroky z prodlení. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 9 761,97 Kč. Žalobkyně uvedla, že účastnice uzavřely dne 24.6.2019, smlouvu o úvěru, [číslo]. 2. Podáním ze dne 17.12.2021 vzala žalobkyně žalobu co do částky 2 686 Kč, tzn. co do jistiny společně s úrokem z prodlení částečně zpět. Částečně zpětvzetí co do části úroků (snížení úroků z žalovaných 67,45 % o 59,18% na 8,35%) nebylo dostatečně určité (ponížení procentního vyjádření výše úroků neodpovídalo kapitalizaci úroků), soud k němu proto nepřihlížel. 3. Výrokem I. tak soud z důvodu částečného zpětvzetí zastavil řízení v části úroků z prodlení. Souhlasu žalované nebylo třeba, neboť k částečnému zpětvzetí došlo před zahájením jednání (§ 96 o.s.ř.). 4. Soud zjistil tyto skutečnosti: 5. Z návrhu smlouvy o úvěru ze dne 24.6.2019, [číslo] (č.l. 9) a oznámení žalobce o schválení úvěru ze dne 26.6.2019 (č.l. 13) včetně splátkového kalendáře (č.l. 14), předsmluvního formuláře (č.l. 22, 62) a prohlášení klienta (č.l. 29, 60) a dodejky (č.l. 17) vyplývá, že účastnice si sjednaly smlouvu o spotřebitelském úvěru, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout částku 25 000 Kč a žalovaná se zavázala prostředky vrátit společně s úroky 92,75% ročně v 48 měsíčních splátkách po 1 515 Kč. 6. V souvislosti se sjednáním smlouvy žalobkyně prověřovala majetkové poměry žalované. 7. Z oznámení o změně výměry výše dávky státní sociální podpory ze dne 29. 11. 2018 (č.l. 67) vyplývá, že žalovaná měla v té době dítě mladší šesti let, [jméno] [jméno], [datum narození] a pobírala rodičovský příspěvek ve výši 15 000 Kč. 8. Ve formuláři hodnocení klienta (č.l. 20, 58) žalovaná uvedla, že na dítě vynakládá měsíčně částku 2 000 Kč, na bydlení pak částku 1 300 Kč. 9. Poměry žalované, zejména její případnou zadluženost, společnost žalobkyně prověřovala lustrací v dlužnických databázích (výpis z Nebankovního registru klientských informací (NRKI, výpis z registru SOLUS na č.l. 32). Výpisy z účtu žalované (26=65, 28=66, 71) žalobkyně prověřila, žalovaná je majitelem účtu, kam jí byl zaslán úvěr a že jí je na tento účet zasílán rodičovský příspěvek. Výpisy z účtu byly zaměřeny jen na tyto okolnosti, ohledně dalších příchozích a odchozích plateb, tj. o majetkových poměrech žalované z nich nebylo možné ničeho zjistit. Žalobkyně tak přes poučení dle § 118a o.s.ř. neprokázala, zda prověřovala výdaje žalované a jaké skutečnosti ohledně jejích výdajů měla doloženy. Soud má za to, že pokud byly prověřeny pouze příjmy žalované, nemohla mít společnost ucelený obraz o majetkových poměrech žalovaného, neboť nebylo zřejmé, jaké nutné výdaje žalovaná z těchto příjmů vynakládá, zejména náklady na bydlení, výživu sebe a případně nezletilého syna. Žalobkyně měla především zpozornět a prověřit žalovanou tvrzené zcela minimální náklady na bydlení (1 300 Kč). Pečlivě měla žalobkyně postupovat i z toho důvodu, že o úvěr žádá osoba na rodičovské dovolení, žijící tedy ze sociálních dávek. Majetkové poměry žalované tedy nebyly řádně zjištěny. 10. Poskytnutí úvěru vyplývá z výpisu z účtu žalované, jak bylo uvedeno výše a z dokladu o vyplacení úvěru (č.l. 31). 11. Z výzva k zaplacení dlužné splátky s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru ze dne 20.1.2020 (č.l. 25), 19.2.2020 (č.l. 18), 23.3.2020 (č.l. 19) vyplývá, že žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení dluhu. Z oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 24.3.2020 pak, že žalobkyně úvěr sesplatnila. Tvrzení žalobkyně o tom, že oznámení o sesplatnění žalované také zaslala, zůstalo neprokázáno. 12. Z předžalobní upomínky ze dne 29.9.2021 (č.l. 34) včetně podacího archu (č.l. 33) vyplývá, že žalobkyně vyzvala před podáním žaloby k zaplacení dluhu. 13. Z karty klienta (č.l. 15) vyplývá, že žalovaná žalobkyni na úvěru zaplatila částku 27 635 Kč, tzn. více, než byla poskytnutá jistina. 14. V rámci právního posouzení věci se soud nejprve z úřední povinnosti zabýval tím, zda společnost žalobkyně jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru dne 24.6.2019 splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované – dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39), neboť pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (rozsudek Soudního dvora EU sp. zn. C -449-13). Žalobkyně neprověřovala výdaje žalované. Z pouhých příjmů, které plynuly pouze ze sociálních dávek, nebylo možné při uzavírání smlouvy učinit žádné závěry o tom, zda byla žalovaná úvěruschopná. 15. Pokud tedy byla následně mezi žalobkyní jakožto věřitelem a žalovanou jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 občanského zákoníku ve spojení s § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 občanského zákoníku, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Smlouva o úvěru je dále neplatná i pro lichvu (§ 1796 občanského zákoníku, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1993/2001), neboť v úvěrové smlouvě byl původně sjednán úrok 92,75% ročně. Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že úvěrová smlouva je neplatná, aniž by žalovaná neplatnost namítala (§ 588 občanského zákona). Pro absolutní neplatnost úvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 občanského zákoníku), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásady autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele). 16. Vzhledem k tomu, že právní důvod plnění žalobkyně odpadl (úvěrová smlouva je neplatná) je třeba na plnění, které žalobkyně poskytla žalované ve výši 25 000 Kč, hledět nikoli jako na plnění žalobkyně ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalované (§ 2991 občanského zákoníku). Vzhledem k tomu, že žalovaná již žalobkyni zaplatila částku 27 635 Kč, tj. více než činila částka, která jí byla poskytnuta, soud žalobu výrokem II. zcela zamítl, a to včetně příslušenství (úroků, úroků z prodlení) a smluvních pokut, na které žalobkyně z důvodu neplatnosti smlouvy o úvěru neměla nárok. 17. Pro úplnost soud uvádí, že vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala doručení oznámení o sesplatnění úvěru, neměla by i při platnosti úvěrové smlouvy nárok na příslušenství jistiny a smluvní pokuty. 18. Výrokem III. nepřiznal soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalované žádné náklady nevznikly (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 853/2001).