33 C 138/2021-33 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se svojí žalobou domáhal vydání rozhodnutí, dle kterého by žalovaný byl zavázán k zaplacení částky 35 982 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru poskytnutého předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], na základě smlouvy ze dne 13. 2. 2019. V žalobě uvedl, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 35 982 Kč, tento měl být splacen nejpozději 11. 12. 2019. Úvěr byl poskytován z bankovního účtu původního věřitele na bankovní účet žalovaného č. [bankovní účet]. Dále uvedl, že celková výše nároku žalobce po zohlednění případných dílčích plateb ze strany činí 35 982 Kč, k tomu označil pouze poslední splatnou fakturu. K důkazu dále navrhl, aby soud vyžádal vyjádření banky, z jejíhož účtu byla prováděna transakce o tom, že žalovanému byl poskytnut úvěr v tvrzené výši. 2. Žalovaný se k žalobě písemně nevyjádřil. 3. Soud ve věci nařídil jednání, ke kterému se účastníci nedostavili, zástupce žalobce se z jednání omluvil a souhlasil, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti. 4. Soud provedl dokazování a dospěl k následujícím dílčím skutkovým závěrům. Z listiny nazvané„ smlouva o revolvingovém úvěru ze dne 13. 2. 2019“ soud zjistil, že toho dne měla být uzavřena smlouva mezi předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba] a žalovaným, na základě které se předchůdce žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr a úvěrový limit ve výši 80 000 Kč, žalovaný jako klient měl být oprávněn peníze z úvěru čerpat po celou dobu trvání smlouvy a to i opakovaně s tím, že čerpání bude probíhat tak, že na základě žádosti klienta o čerpání prostřednictvím webové aplikace dostupné na internetových stránkách věřitele na adrese [webová adresa] nebo telefonicky prostřednictvím zákaznického servisu věřitele, převede věřitel na bankovní účet klienta, který klient sdělí při podání žádosti o úvěru prostřednictvím aplikace dostupné na webových stránkách. Tato listina není ani jednou ze stran autorizována, chybí podpisy jak předchůdce žalobce, tak žalovaného. Z faktury vystavené předchůdcem žalobce za období od 13. 9. 2019 do 11. 12. 2019 soud zjistil, že aktuální povinná celková částka k úhradě k datu splatnosti činí 12 494,69 Kč a celková dlužná částka k datu splatnosti činí částku 35 982,77 Kč. Z této faktury je rovněž patrno, že v 10. a 11. měsíci roku 2019 byly zaúčtovány účelně vynaložené náklady po 250 Kč a úroky za období čerpání ve výši 7 081,73 Kč. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 9. 3. 2020 a výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 9. 3. 2020 a podacího lístku z téhož data soud zjistil, že předchůdce žalobce oznámil žalovanému postoupení pohledávky na žalobce, žalobce současně vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky. 5. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. V řízení nebylo prokázáno, že by mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru s obsahem tvrzeným v žalobě, když tato listina nemá žádnou vypovídací hodnotu, neboť tato není stvrzena podpisem žádného z účastníků. Pokud žalobce dále k důkazu doložil listinu označenou jako„ výpis z bankovního účtu žalovaného za období od 13. 9. 2019 do 11. 12. 2019“ tato listina není výpisem z účtu žalovaného, neboť není z tohoto patrno, o jaký účet, u jaké banky se jedná, jedná se pouze o platební informace a sdělení výše dlužné částky a výše částky k úhradě k datu splatnosti. 6. Žalobce k důkazu neoznačil a nedoložil žádný důkaz, kterým by prokázal svá tvrzení ohledně prověření úvěruschopnosti žalovaného. 7. Dle ustanovení § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 8. Dle ustanovení § 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 9. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před poskytnutím spotřebitelského úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 10. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti ve tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 11. Dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 12. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 13. Podle ustanovení § 1813 občanského zákoníku, má se za to, že zakázaná jsou ujednání, které zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu nebo povinnosti stran v neprospěch spotřebitele. 14. Na základě výše zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že nejsou dány podmínky pro vyhovění žaloby a to ani částečně. V řízení nebylo prokázáno, že by mezi předchůdcem žalobce a žalovaným byla uzavřena smlouva o tvrzeném obsahu, nebylo ani prokázáno, zda a v jaké výši, a kdy žalovaný čerpal finanční prostředky. Žalobce netvrdil ani neprokázal, zda a v jaké výši žalovaný případně uhradil předchůdci žalobce finanční prostředky, které údajně čerpal. Žalobce rovněž neoznačil žádný důkaz, kterým by prokázal tvrzení ohledně prověření úvěruschopnosti žalovaného. V daném závazkovém vztahu vystupoval předchůdce žalobce jako podnikatel, žalovaný jako spotřebitel. Soud se tedy nejdříve z úřední povinnosti (SDEÚ C -679/) zabýval tím, zda předchůdce žalobce před uzavřením smlouvy posoudil úvěruschopnost žalovaného úvěr splácet s odbornou péčí tak, jak mu ukládá ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (k tomu srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel úvěru nespoléhá na údaje o schopnosti splácet tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 AS 30/2015 ze dne 1. 4. 2015). Žalobce, jak výše uvedeno k důkazu neoznačil žádný důkaz, kterým by prokázal svá tvrzení ohledně prověření úvěruschopnosti žalovaného, stran tohoto tvrzení neunesl důkazní břemeno, soud tak vycházel z toho, že tato tvrzení nebyla prokázána, a pokud předchůdce žalobce jako poskytovatel úvěru, nedostál své povinnosti posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr s odbornou péčí, je smlouva s odkazem na ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a na ustanovení § 588 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem, absolutně neplatná, neboť jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018). 15. Absolutní neplatnost právního jednání přitom působí přímo (automaticky) ze zákona (ex lege), a to od počátku, proto subjektivní práva a povinnosti z absolutně neplatného právního jednání nevzniknou a absolutně neplatné právní jednání nemůže vyvolat smluvními stranami předvídané důsledky. Žalobci tak na zaplacení požadovaného smluvního úroku, případných smluvních pokut právo nevzniklo a nelze jej proto žalobci přiznat. 16. V daném případě nebylo možno posoudit nárok žalobce ani v souladu s ustanovením § 2991 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení a to z toho důvodu, jak soud již vyložil výše, žalobce nedotvrdil, v jaké výši žalovaný čerpal finanční prostředky, zda a kdy uhradil případné splátky. S ohledem na nedostatek skutkových tvrzení a důkazů nebylo možno posoudit, v jaké výši žalobci náleží případný nárok na vrácení bezdůvodného obohacení. 17. Každý z účastníků má dle ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř., povinnost tvrdit všechny skutečnosti významné pro rozhodnutí věci, dle ustanovení § 120 odst. 1 o.s.ř., jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Tyto důkazy jsou účastníci povinni doložit ve formě, kterou svá tvrzení prokážou. Skutková tvrzení uvedená v žalobě jsou