37 C 128/2021-22 — Městský soud v Brně

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 27. 5. 2021 domáhala zaplacení částky 30 000 Kč s příslušenstvím a úhradu nákladů řízení. Svoji žalobu odůvodnila tím, že společnost [právnická osoba] uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalovanému částku 20 000 Kč. Žalovaný úvěr řádně nesplácel a předmětná pohledávka byla postoupena na žalobkyni. V průběhu řízení vzala žalobkyně svoji žalobu co do částky 10 000 Kč a co do kapitalizovaného úroku 4 496 Kč zpět a soud tak řízení dle ustanovení § 96 OSŘ zastavil, přičemž předmětem řízení zůstala jistina 20 000 Kč, s úrokem z prodlení částečně kapitalizovaným ve výši 3 072,33 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil. 3. [právnická osoba] poskytla žalovanému dne 26. 10. 2018 částku 3 000 Kč, jak se podává z výpisu z jejího účtu z toho dne a dne 29. 10. 2018 částku 17 000 Kč, jak se podává z výpisu z jejího účtu z toho dne. Vyplacení těchto částek žalovanému je rovněž zřejmé z přehledu úvěru. Tyto pohledávky byly postoupeny na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 17. 8. 2020, jak se z této smlouvy ve spojení s potvrzením zaplacení úplaty ze dne 1. 9. 2020 podává. O postoupení pohledávky byl žalovaný vyrozuměn přípisem ze dne 8. 9. 2020, jak je z něho zřejmé. V tomto přípisu byl vyzván k uhrazení dlužné částky do 10 dnů od jejího doručení, jak se z tohoto přípisu rovněž podává. Přípis byl odeslán dne 9. 9. 2020, jak je zřejmé z poštovního podacího archu z toho dne. Žalovaný na svůj dluh ani přes předžalobní výzvu ze dne 3. 5. 2021 ničeho neuhradil, jak se z této výzvy ve spojení s poštovním podacím archem ze dne 5. 5. 2021 podává. 4. Pokud žalobkyně svůj nárok vyvozovala ze smlouvy o úvěru [číslo] tato byla absolutně neplatná, neboť žalobkyně přes výzvu soudu neprokázala, že by společnost [právnická osoba] zkoumala úvěruschopnost žalované. S ohledem na uvedené soud z této smlouvy, z obchodních podmínek a z potvrzení o verifikační platbě neučinil žádná skutková zjištění, stejně jako z upomínek ze dne 5. 12. 2018, 26. 12. 2018 a 6. 1. 2019, když k těmto chybí důkazy o jejich zaslání žalovanému. 5. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen„ OZ“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen„ ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 7. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 9. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 10. Dle ust. § 2991 odst. 1 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 11. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C -679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda žalobkyně jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39). 12. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019). 13. Žalobkyně před výzvu soudu neprokázala, že by její právní předchůdkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Pokud tedy byla následně mezi předchůdkyní žalobkyně jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 86 ZoSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 OZ, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že ujednání o úrocích v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 OZ). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 OZ), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele). 14. Vzhledem k tomu, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému plnění bez právního důvodu, je třeba na toto plnění 20 000 Kč hledět nikoli jako na plnění ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalovaného (§ 2991 OZ), a to s úrokem z prodlení v zákonné výši (§ 1970 OZ). Vzhledem k tomu, že žalovaný jistinu včas neuhradil ani po té, co byl vyzván k jejímu uhrazení, dostala se následujícím dnem do prodlení s peněžitým plněním a žalobkyni vznikl nárok na úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění. První výzva k plnění, jejíž odeslání bylo prokázáno byla odeslána dne 9. 9. 2020, doručena tedy dle ustanovení § 573 byla 14. 9. 2020, když 12. 9. 2020 byla sobota, splatnost nastala 10 dnů po doručení, tedy 24. 9. 2020 a žalovaný tak je v prodlení od 25. 9. 2020 Lhůta k plnění byla v souladu s