38 C 34/2015-93 — Městský soud v Brně

1. Žalobou podanou Městskému soudu v Brně dne 13. 2. 2015 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud stanovil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 1.711.605 Kč s příslušenstvím a úhradu nákladů řízení z titulu neuhrazené náhrady platu. K odůvodnění uvedl, že byl zaměstnancem [anonymizována tři slova], jejímž nástupcem je žalobkyně, podle pracovní smlouvy ze dne 16. 10. 2009, přičemž dne 7. 5. 2010 byl jmenován do funkce vedoucího sekce vnitřní správy a dne 31. 8. 2010 byl jmenován do funkce náměstka ředitele právního předchůdce žalované. Žalobce byl dne 9. 6. 2011 odvolán jak z funkce vedoucího sekce, tak z funkce náměstka ředitele, s účinností ke dni 10. 6. 2011. Žalobce obdržel dne 17. 10. 2011 výpověď z pracovního poměru, která však byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 9. 2013, sp. zn. 17 C 267/2011, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 62 Co 122/2014-136 určena za neplatnou. Rozsudek Městského soudu v Praze nabyl právní moci dne 11. 7. 2014. Žalobce však dopisem ze dne 25. 11. 2011 sdělil žalované, že trvá na tom, aby jej zaměstnavatel nadále zaměstnával, což žalovaná potvrdila dopisem ze dne 5. 12. 2011. Žalobce vypověděl pracovní poměr dopisem ze dne 30. 9. 2014, který byl doručen žalované téhož dne. Pracovní poměr tak byl ukončen ke dni 30. 11. 2014. Žalovaná nezaplatila žalobci náhradu platu za období od 1. 1. 2012 do 30. 11. 2014, a to ve výši 48.903 Kč měsíčně. Žalovaná v období od 12. 7. 2014 do 30. 11. 2014 nepřidělovala žalobci práci, a proto v tomto období náleží žalobci náhrada platu ve výši průměrného výdělku z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele dle § 208 zákoníku práce. 2. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě navrhla zamítnutí žaloby s odůvodněním, že právní předchůdce žalované [příjmení] [anonymizována dvě slova] nabídla žalobci dne 24. 2. 2012 práci, když se jednalo o jediné volné místo, které s ohledem na zkušenosti žalobce ze státní správy mohl žalobce vykonávat. Pracovní místo bylo pro žalobce, jakožto osobu se vzděláním chemika bez odborné praxe, vykonávající praxi různých vedoucích funkcí ve státní správě, odpovídající. Žalobce tedy mohl s potřebnou součinností zaměstnavatele tuto funkci vykonávat, žalobce však tuto nabídku práce dne 7. 3. 2012 odmítl z důvodu, že pracovní místo neodpovídá jeho platovým představám. Žalobci bylo nabídnuto místo odborného referenta spisového pracovníka v 11. pracovní třídě na [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. Vzhledem ke kvalifikaci, praxi, odvolání z funkce žalobce a veškerým dalším souvislostem případu nelze sdělit, že by si žalobce přijetím nabízeného místa platově rapidně pohoršil, a že by tedy nabízené pracovní místo nebylo způsobilé k přijetí z platových důvodů. Platový základ při výkonu práce na této nabízené pracovní pozici bez příplatku činil 24.270 Kč, hrubý příjem s předpokládanou výší osobního příplatku by tak činil cca 30.000 Kč. Tento příjem by byl i nad průměrnou mzdou, která v roce 2012 činila 25.101 Kč. Žalobce v průběhu roku 2012 získal nové zaměstnání na plný pracovní úvazek, a to ve [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. Žalobce tak odmítl vhodnou pracovní pozici nabízenou žalovanou, avšak nedlouho poté přijal nabídku nového zaměstnání. Dle názoru žalované tedy žalobce vůbec nepočítal s návratem k původnímu zaměstnavateli po právní moci rozsudku a jeho požadavek na další zaměstnávání tak byl pouze účelový a fiktivní, s cílem získat na žalované peněžní prostředky. Žalobce je také podnikatelem, podnikajícím podle živnostenského zákona pod IČO: [číslo] a je držitelem dvou živnostenských oprávnění. I tato skutečnost vyvrací vážnost právního jednání žalobce, vyjádřeného výrokem, že trvá na dalším zaměstnávání. Žalovaná bezesporu umožnila žalobci práci vykonávat, žalobce by ji však vykonávat nemohl s ohledem na jeho nové zaměstnání a živnostenské oprávnění. Tímto svých jednáním žalobce fakticky dvakrát svůj požadavek na další zaměstnávání popřel, a to odmítnutím vhodné práce nabízené žalovanou ve spojení s nastoupením do pracovního poměru na plný úvazek u nového zaměstnavatele a vlastním podnikáním. Žalobce tudíž nebyl ochoten a s ohledem na své nové zaměstnání nejspíše ani schopen pro žalovanou práci konat a nemůže mu vzniknout nárok na úhradu jakékoliv částky z titulu náhrady platu. Poskytnutí náhrady platu žalobci by bylo v rozporu s dobrými mravy, když žalobce svůj požadavek na další zaměstnávání nejpozději 7. 3. 2012 odvolal tím, že odmítl nabídku vhodné práce. 3. Žalobce k vyjádření žalované uvedl, že tvrzené jiné zaměstnání žalobce, případě vydání živnostenského listu žalobci, mohou mít význam pouze za současné právní úpravy, kdy je možné na návrh zaměstnavatele povinnost k náhradě platu snížit, přičemž tento postup zaměstnavatele nebyl možný do 31. 12. 2011. Pokud tedy žalovaná neplatně ukončila pracovní poměr se žalobcem před lhůtou 31. 12. 2011, není možné požadovat snížení náhrady platu a argumentace jiným zaměstnáním či vydáním živnostenského oprávnění je zcela bez významu. 4. Žalobce dne 2. 6. 2022 vzal žalobu částečně zpět tak, jak je vyčísleno ve výroku I. tohoto rozsudku. V souladu s § 96 odst. 1, 2 o.s.ř. soud rozhodl o částečném zpětvzetí tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku vzhledem k tomu, že žalovaná se zpětvzetím žaloby souhlasila. 5. Soud vzal za svá skutková zjištění účastníků řízení, a to, že žalovaná je právním nástupcem [anonymizována tři slova], se kterou uzavřel žalobce pracovní poměr dne 16. 10. 2009. Současně účastníci učinili nesporným, že žalobce přípisem ze dne 7. 3. 2012 odmítl nabídku žalované ze dne 24. 2. 2012. 6. Z předložených důkazů soud zjistil následující skutkový stav: 7. Na základě pracovní smlouvy ze dne 16. 10. 2009 byl žalobce zaměstnán u [anonymizována dvě slova] správy se sídlem s druhem práce odborný referent v 13 platové třídě. Nástup do práce byl dne 19. 10. 2009, místo výkonu práce bylo pracoviště zaměstnavatele v [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] v [obec] a pracovní poměr byl uzavřen na dobu neurčitou. 8. Žalobce obdržel od zaměstnavatele výpověď z pracovního poměru dne 17. 10. 2011, jak vyplývá z téhož právního jednání. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 9. 2013, č.j. 17 C 267/2011-72 byla zamítnuta žaloba, dle níž se žalobce domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 17. 10. 2011. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2020, č.j. 62 Co 122/2014-312, který dle souhlasného tvrzení účastníků řízení již nabyl právní moci, byl rozsudek soudu I. stupně (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 9. 2013, č.j. 17 C 267/2011-72) změněn tak, že se určuje, že výpověď z pracovního poměru ze dne 17. 10. 2011 je neplatná. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 2021, č.j. 21 Cdo 3475/2020-339 bylo dovolání žalované odmítnuto. Usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 1849/21 byla ústavní stížnost stěžovatelky (žalované) odmítnuta. 9. Z námitky neplatnosti žalobce ze dne 25. 11. 2011, z emailu ze dne 28. 11. 2011, z přípisu [anonymizována tři slova], ředitele úřadu ze dne 5. 12. 2011 a z vyjádření žalované ze dne 25. 5. 2012 má soud za prokázáno, že žalobce přípisem ze dne 25. 11. 2011 vyjádřil, že má výpověď z pracovního poměru ze dne 17. 10. 2011 za neplatnou a současně trval na tom, aby jej zaměstnavatel nadále zaměstnával, toto sdělení žalobce bylo žalované doručeno 28. 11. 2011. 10. Přípisem [anonymizována tři slova] ze dne 5. 12. 2011 právní předchůdce žalované uvedl, že trvá na výpovědi z pracovního poměru s tím, že zaměstnavatel nemá možnost zaměstnávat žalobce z důvodu, že pro něj nemá jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci 11. Z nabídky pracovního místa ze dne 24. 2. 2012 vyplývá, že žalovaná nabídla žalobci volné pracovní místo odborného referenta – spisového pracovníka v 11. platové třídě na [anonymizována tři slova]. 12. Výpovědí z pracovního poměru ze dne 30. 9. 2014 žalobce ukončil pracovní poměr u žalované výpovědí, doručené žalované dne 30. 9. 2014. 13. Z výzvy ze dne 12. 1. 2015 včetně doručenky a z odpovědi na výzvu ze dne 26. 1. 2015 soud zjistil, že žalobce vyzval žalovanou k zaplacení náhrady mzdy ve výši 1.711.605 Kč, žalovaná nárok žalobce odmítla jako nárok sporný především z důvodu, že žalobce odmítl dne 7. 3. 2012 nabídnutou vhodnou práci. 14. Ze mzdového listu za rok 2011 (datum tisku 14. 7. 2014) a z potvrzení zaměstnavatele ze dne 5. 4. 2022 soud zjistil, že žalobce v období říjen 2011 až prosinec 2011 odpracoval 0 hodin, v říjnu 2011 žalobci náležela náhrada platu - dovolená ve výši 12.866 Kč a ostatní náhrada ve výši 28.305 Kč, celkem náhrada platu ve výši 41.171 Kč, v listopadu 2011 náležela žalobci náhrada platu ve výši 56.609 Kč a v prosinci 2011 náležela žalobci náhrada platu ve výši 104.212 Kč, z čehož náhrada platu - dovolená činila částku 47.603 Kč a ostatní náhrady částku 56.609 Kč. V době od 1. 10. 2011 do 9. 10. 2011 po dobu 5 dnů byla u žalobce evidována nemoc, v