38 C 9/2022-41 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 28. 7. 2021 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by byl žalovaný zavázán k povinnosti zaplatit částku 19.458,15 Kč s příslušenstvím a k náhradě nákladů řízení. Žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce, [právnická osoba] (dále jen„ věřitel“), na straně věřitele uzavřel s žalovaným na straně dlužníka dne 20. 12. 2016 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytl žalovanému peněžitou půjčku ve výši 35.000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit věřiteli zápůjčku spolu s poplatkem ve výši 29.575 Kč formou 60 týdenních splátek po 1.077 Kč, žalobce se však poplatku nedomáhá. Žalovaný věřiteli zaplatil částku 31.390 Kč. Žalovaný do dnešního dne nezaplatil částku 19.458,15 Kč, dále úrok ve výši 28 % ročně z dlužné částky. Pohledávka byla postoupena na žalobce smlouvou postoupení pohledávky ze dne 20. 1. 2020. Od tohoto data žalobce požaduje další úroky z prodlení a úrok z úvěru. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Z předložených listinných důkazů, a to smlouvy o zápůjčce ze dne 20. 12. 2016, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 20. 1. 2020, informací o zpracování osobních údajů ze dne 20. 1. 2020, podacího lístku ze dne 14. 2. 2020, smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 20. 1. 2020 včetně strany 121 přílohy, výzvy k plnění ze dne 11. 5. 2020, podacího lístku ze dne 12. 5. 2020, výpisu z obchodního rejstříku žalobce, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č.j. 5 Co 231/2020-97 a zákaznické karty ze dne 20. 12. 2016, soud zjistil následující skutkový stav: 4. Dle zákaznické karty měl mít žalovaný pravidelný čistý příjem 9.500 Kč a ostatní příjmy domácnosti bez specifikace 12.498 Kč. Jako výdaje byly uvedeny externí splátky ve výši 3.100 Kč a ostatní výdaje ve výši 11.000 Kč. Dle výše uvedené smlouvy měli účastníci uzavřít smlouvu, na základě které měl žalobce poskytnout žalovanému částku 35.000 Kč, kterou měl žalovaný žalobci vrátit spolu s úrokem ve výši 28 % ročně a poplatky v celkové výši 29.575 Kč formou 60 týdenních splátek po 1.077 Kč. Žalovanému byla vyplacena částka 35.000 Kč při podpisu smlouvy. Dle smlouvy o postoupení pohledávek byla pohledávka za žalovaným postoupena z věřitele na žalobce, což bylo žalovanému oznámeno dne 20. 1. 2020. Žalobce vyzýval žalovaného k uhrazení dlužných částek výzvou ze dne 11. 5. 2020, podanou k přepravě dne 12. 5. 2020 dle podacího lístku. 5. Z ostatních provedených důkazních prostředků soud nezjistil žádné další pro rozhodnutí soudu rozhodné skutečnosti. 6. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen„ OZ“), Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Dle ust. § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen„ ZoSU“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 8. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 9. Dle ust. § 86 odst. 2 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 10. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 11. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 12. Dle ust. § 2991 odst. 1 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 13. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C -679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39). 14. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s věřitelem uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019). 15. Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C -679/18 ze dne 5. 3. 2020 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). 16. Věřitel v rámci zkoumání solventnosti žalovaného vycházel z toho, že měl vlastní měsíční příjem ve výši 9.500 Kč, výdaje pak ve výši 13.100 Kč. Žalovaný tak z vlastních příjmů již v době zkoumání úvěruschopnosti nemohl hradit ani vlastní výdaje, natož další úvěrové splátky. Žalovaný sice uvedl jako další příjmy domácnosti částku 12.498 Kč měsíčně, ale z celé zákaznické karty nijak nevyplývá, že by věřitel tento příjem domácnosti žalobce jakkoliv ověřoval (čí je tento příjem, zda s ním žalovaný může vůbec disponovat, zda z tohoto cizího příjmu nejsou i nějaké cizí výdaje atd.) Tyto informace vytvářejí nesoulad, kt