47 C 236/2021-48 — Městský soud v Brně

1. Žalobou ze dne 28. 7. 2021 (podána téhož dne) se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit částku 32 774,21 Kč na jistině a příslušenství: kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 9 001,78 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 14 759,50 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 32 774,21 Kč od 17. 11. 2017 do zaplacení ve výši 8,05 % a úrok 19,98 % ročně z částky 32 774,21 Kč od 17. 11. 2017 do zaplacení, to vše z titulu smlouvy ze dne 25. 7. 2014 o zápůjčce, [číslo]. Na základě uvedené smlouvy právní předchůdce žalobce - [právnická osoba], [IČO], poskytl žalované dne 25. 7. 2014 v hotovosti částku ve výši 36 000 Kč, přičemž žalovaná byla povinna do 18. 9. 2015 vrátit tutéž částku s poplatky 30 098 Kč. Žalovaná však uhradila toliko 8 000 Kč. 2. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. 3. Dne 25. 7. 2014 uzavřeli obchodní společnost [právnická osoba], [IČO], a žalovaná smlouvu o zápůjčce, č. sml. [číslo] (důkaz touto smlouvou). Na základě této smlouvy věřitel poskytl žalované téhož dne částku 36 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit zápůjčku v 60 týdenních splátkách po 1 102 Kč a zaplatit 4 598 Kč na úrocích, 6 841 Kč poplatek za administrativní činnost, 18 659 Kč poplatek za hotovostní režim splátek. Ve smlouvě žalovaná uvedla jako svou adresu bydliště [část obce a číslo], [PSČ] [obec]. 4. Ze zákaznické karty soud zjistil, že žalovaná tam uvedla, že byla toho času zaměstnaný na plný pracovní úvazek jako administrativní pracovnice s příjmem 20 000 Kč měsíčně. Co se aktiv týče, žalovaná ještě uvedla, že je majitelem vozu, má bankovní účet, nemá kreditní kartu. Výdaje uvedla 6 200 Kč nájemné/inkaso, 300 Kč telefon, 3 068 Kč splátky zápůjček/výživné, 2 100 Kč výdaje na domácnost. Žalovaná tam uvedla, že uspokojovala potřebu bydlení formou nájmu. Žádné vyživovací povinnosti žalovaná neuvedla. Toho času měla existující závazek – zápůjčku u téhož věřitele. V zákaznické kartě je uvedeno, že původní věřitel měl mít k dispozici občanský průkaz žalované, její pracovní smlouvu, výplatní pásky, nájemní/podnájemní smlouvu, SIPO (důkaz: zákaznická karta). 5. Z listiny uznání dluhu ze dne 6. 3. 2016 soud učinil závěr, že se nejedná o plnohodnotné písemné právní jednání, neboť není podepsáno dlužníkem (žalovanou). Proto nebylo možné stavět cokoliv na tomto důkazu. 6. Pohledávka za žalovanou vyplývající z výše uvedené smlouvy s veškerým příslušenstvím a právy s ní spojenými byla ze strany společnosti [právnická osoba], [IČO], postoupena žalobci na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16. 11. 2017 (důkaz: smlouva o postoupení pohledávek ze dne 16. 11. 2017, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 16. 11. 2017). 7. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části, ve které se žalobce domáhal vrácení poskytnutých peněžních prostředků, a zákonných úroků z prodlení (a to ještě v omezeném rozsahu). 8. Při právním posouzení soud použil zákon č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o. z.), neboť úvěrová smlouva byla uzavřena po 1. 1. 2014, tedy za účinnosti tohoto zákona. Právní poměr úvěru se mezi stranami řídil také zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, neboť rozhodné skutečnosti nastaly dne 25. 7. 2014 (uzavření smlouvy). Zákon o spotřebitelském úvěru byl nahrazen novým zákonem č. 257/2016 Sb. až s účinností od 1. 12. 2016, proto je třeba aplikovat starou právní úpravu. 9. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 2395 občanského zákoníku. V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti. V řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 36 000 Kč. 10. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. platí, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Tato právní úprava má základ v předpisech Evropské unie. 11. Soudní dvůr EU rozhodl o výkladu ustanovení směrnice 2008/48/ES na základě předběžné otázky položené českými soudy (rozsudek ze dne 5. března 2020 ve věci C [číslo], [anonymizováno]). Soudní dvůr došel k závěru, že stejně tak, jako musí vnitrostátní soud zkoumat z úřední povinnosti, zda byla při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru dodržena informační povinnost, musí také z úřední povinnosti zkoumat, zda byla splněna povinnost věřitele předem posoudit úvěruschopnost spotřebitele, stanovená v článku 8 směrnice. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že současné doslovné znění § 87 odst. 1 druhé věty zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je v rozporu s právem Evropské unie Soudní dvůr rozhodl, že články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soudní dvůr dále poukázal na ustálenou judikaturu k tzv. nepřímému účinku směrnic. Podle ní jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice, aby dosáhly výsledku, který směrnice sleduje. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je vlastní systému Smlouvy o fungování Evropské unie v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva při rozhodování o sporech, které jim byly předloženy. Zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s jejím cílem; Vnitrostátní soudy, včetně soudů rozhodujících v posledním stupni, musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li z výkladu vnitrostátního práva, který s cíli směrnice není slučitelný. Soudní dvůr konstatoval, že předkládající soud nemůže při rozhodnutí ve věci platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem, pouze z důvodu, že byla vyložena českými soudy ve smyslu, který není s unijním právem slučitelný. Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2008/48/ES tím, že na základě své vlastní pravomoci případně výklad českých soudů neslučitelný s unijním právem nepoužije. 12. Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany věřitele z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 13. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele - žalované - na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Právní předchůdce žalobce porušil svoji povinnost poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že