94 C 184/2021-54 — Městský soud v Brně

1. Žalobou ze dne 4. 2. 2021 podanou k Okresnímu osudu v Blansku se žalobkyně domáhala zaplacení částky 28 471,99 Kč s příslušenstvím s tím, že dne 31. 3. 2017 uzavřel žalovaný se společností [právnická osoba] smlouvu o úvěru ve výši 20 000 Kč, který řádně nesplácel (na svůj dluh zaplatil toliko částku 10 400 Kč) a žalobkyni jako postupníkovi dlužil ke dni podání návrhu část jistiny, úroku a poplatků. 2. V podání ze dne 20. 12.2021 žalobkyně žádala zaplacení toliko částky 25 972 Kč, když bez dalšího vysvětlení ponížila původně žalovanou výši inkasního poplatku z částky 3 913,96 Kč na 1 413,97 Kč. Ve zbývající části 2 499,99 Kč však žalobu nevzala zpět. 3. Žalovaný k návrhu uvedl, že si není vědom jakéhokoli závazku vůči„ jmenované společnosti“ a nebyl ani nikdy vyzván k plnění svého dluhu. 4. Soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu soudu námitky a z předložených listinných důkazů učinil tento závěr o skutkovém stavu věci (§ 115a ve spojení s § 101 odst. 4 o.s.ř.): 5. Ze Smlouvy o úvěru ze dne 31. 3. 2017, [číslo] vyplývá, že společnost [právnická osoba] zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč s tím, že jej žalovaný vrátí spolu s úrokem ve výši 1 925 Kč a poplatky v celkové výši 14 447 Kč ve čtrnácti měsíčních splátkách. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že od společnost [právnická osoba] převzal v místě bydliště v hotovosti částku 20 000 Kč. 6. Ze Seznamu splátek žalovaného vyplývá, že žalovaný zaplatil společnosti [právnická osoba] celkem 10 400 Kč. 7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a seznamu postoupených pohledávek ze dne 11. 12. 2019 soud vyplývá, že společnost [právnická osoba] postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Postoupení bylo žalovanému oznámeno dne 6. 2. 2020 (dopis, potvrzení o expedici 5113 ks zásilek). Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení částky 46 774,25 Kč předžalobní výzvou ze dne 26. 2. 2020 (výzva, podací lístek z 26. 2. 2020). 8. V rámci právního posouzení věci se soud se nejprve z úřední povinnosti zabýval tím, zda věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39). Nelze vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019). 9. Žalobkyně v otázce zkoumání solventnosti žalovaného přes výzvu soudu netvrdila, že by úvěruschopnost byla zkoumána, snažila se argumentovat toliko právně, z jakého důvodu by snad věřitel takovou povinnost neměl mít. Soud tak vychází z toho, že úvěruschopnost žalovaného nebyla zkoumána vůbec. 10. Pokud tedy byla následně mezi věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 občanského zákoníku ve spojení s § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 občanského zákoníku, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že úvěrová smlouva je neplatná, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 občanského zákona). Pro absolutní neplatnost uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 občanského zákoníku), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásady autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele). 11. Vzhledem k tomu, že právní důvod plnění žalobkyně odpadl (úvěrová smlouva je neplatná) je třeba na plnění, které předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému ve výši 20 000 Kč, hledět nikoli jako na plnění ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalovaného (§ 2991 občanského zákoníku). Žalovaný je povinen zbytek tohoto bezdůvodného obohacení ochuzenému věřiteli, resp. žalobkyni vydat (§ 2991 občanského zákoníku). Soud proto žalobě výrokem I. částečně vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 9 600 Kč spolu s úroky z prodlení v zákonné výši (§ 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), a to ode dne následujícího po odeslání předžalobní výzvy. Dle soudu žalobkyně neprokázala, že by vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení žalovaného dříve. Lhůtu k plnění pak soud stanovil třídenní (§ 160 odst. 1 o.s.ř). 12. V částce 2 499,99 Kč soud žalobu zamítl výrokem I. a), neboť žalobkyně v této části žalobu zpět nevzala, jakkoli se jejího zaplacení nadále nedomáhala. Taková částka neodpovídala od počátku tvrzením žalobkyně o celkové částce, kterou měl žalovaný zaplatit, ve výši 36 372 Kč a zaplacené částce 10 400 Kč. 13. Vzhledem k tomu, že absolutně neplatná byla z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného celá úvěrová smlouvy, nepřiznal soud žalobkyni ani úrok a poplatky ve zjevně nemravné výši. Výrokem II. b) tedy soud zamítl zbývající žalovanou částku. 14. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto výrokem III. podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. podle poměru úspěchu ve věci, když žalovaný uspěl v 66 % předmětu řízení, žalobkyně ve 34 %. Odečtením těchto sazeb soud dospěl k tomu, že žalovanému náleží náhrada 32 % nákladů, které mu vznikly. Z obsahu spisu je patrné toliko poštovné ve výši 52 Kč, soud proto uložil žalobkyni nahradit procesně úspěšnějšímu žalovanému částku 17 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).