108 C 181/2022-40 — Městský soud v Brně

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 29 751,79 Kč se zákonným i sjednaným příslušenstvím. Jedná se o nárok vyplývající ze smlouvy o půjčce ze dne 8. 1. 2020 uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně (společností [právnická osoba]) a žalovanou. Ze skutkových tvrzení vyplývá, že se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 29 751,79 Kč jako nevrácené zapůjčené jistiny, dále kapitalizovaných úroků ve výši 4 162,65 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků ve výši 5 652,84 Kč, úroků ve výši 24,57 % ročně z dlužné jistiny ve výši 29 751,78 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 10 % ročně z dlužné jistiny 29 751,78 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení. Na své závazky žalovaná uhradila částku 790 Kč, kterou právní předchůdkyně žalobkyně započetla ve výši 248,21 Kč na jistinu, ve výši 541,79 Kč na sjednaný úrok a sjednané poplatky za administrativní činnost. Ohledně ověření úvěruschopnosti žalované vyšla právní předchůdkyně žalobkyně z informací poskytnutých jí žalovanou před uzavřením smlouvy, kdy tato byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. Tyto informace pak právní předchůdkyně žalované ověřila z dokladů předložených žalovanou. Právní předchůdkyně žalobkyně pak neměla důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalované. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. 3. V souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili 4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů soud učinil následující skutková zjištění. Dne 8. 1. 2020 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou uzavřena smlouva o půjčce, na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka 30 000 Kč (viz smlouva o půjčce ze dne 8. 1. 2020). Žalovaná ve smlouvě potvrdila, že tuto částku v hotovosti převzala. Žalovaná se zavázala tuto částku splácet právní předchůdkyni žalobkyně v pravidelných 78 týdenních splátkách. Sjednaná úroková sazba činila 56 % ročně. Dále byl mezi účastníky sjednán poplatek v celkové výši 29 240 Kč, který se skládal z úroku ve výši 14 451 Kč a poplatku za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 14 789 Kč. Celková částka, kterou se žalovaná zavázala vrátit, činila 59 240 Kč. Z Karty zákazníka ze dne 8. 1. 2020 bylo zjištěno, že žalovaná požadovala půjčit částku 10 000 Kč, kterými chtěla financovat své vzdělání. Při uzavírání smlouvy uvedla, že bydlí u rodičů. Dále uvedla, že je zaměstnána s příjmem19 745 Kč. Jako další příjmy uvedla částku 40 000 Kč, přičemž však uvedla, že má pouze jeden zdroj příjmů. Výdaje na domácnost uvedla ve výši 1 000 Kč. K těmto tvrzením doložila pracovní smlouvu a potvrzení o příjmu. Právní předchůdkyně žalobkyně při hodnocení úvěruschopnosti žalované vycházela pouze z těchto údajů. Ohledně výdajů vyšla jen z tvrzení žalované. 5. Z tabulky umoření soud zjistil, že za období od 8. 1. 2020 do 8. 3. 2020 uhradila žalovaná celkem částku 790 Kč. 6. Z oznámení o postoupení pohledávky, smlouvy o postoupení pohledávek a seznamu postoupených pohledávek pak bylo zjištěno, že obě pohledávky za žalovanou byly postoupeny na žalobkyni, kdy dopisem datovaným dne 30. 1. 2022 byla současně žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky. Dopis byl dán na poštu dne 24. 2. 2022 (viz dopis ve věci postoupení pohledávek a podací lístek). 7. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části, ve které se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých peněžních prostředků a zákonných úroků z prodlení. 8. Soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou vznikl závazkový vztah uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 cit. zákona, když se jedná o poskytnutí finanční služby fyzické osobě, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti. Naopak žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz ust. § 7 cit. zákona) V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky v částce 30 000 Kč, když žalovaná ve smlouvě potvrdila, že tuto částku převzala v hotovosti při podpisu smlouvy. 9. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2). 10. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 11. Z uvedeného je tedy zřejmé, že věřitel poskytne úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Byť zákon stanoví, že soud zkoumá námitku neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka jen na návrh dlužníka, soud v tomto směru odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C –679/18, ve kterém se zcela jednoznačně soudní dvůr vyjádřil k otázce relativní či absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru. V citovaném rozhodnutí je uvedeno, že:„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.“ Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 12. Ohledně splnění povinnosti dle ust. § 86 zák. č. 257/2016 Sb. žalobkyně odkázala na informace sdělené jí žalovanou, ze kterých při posouzení úvěruschopnosti žalované její právní předchůdkyně vycházela. Právní předchůdkyně žalobkyně však při posouzení úvěruschopnosti a hodnocení příjmové a zejména výdajové stránky žalované vycházela pouze z ústních informací žalované. Předestřené informace nijak neověřovala. Při ověření tvrzeného zaměstnání vyšla pouze z potvrzení zaměstnavatele, avšak nebyly vyžádány ani výplatní pásky či výpisy z účtu, které by osvědčovaly skutečnou výplatu mzdy. Tvrzené výdaje ani jejich výše nebyla právní předchůdkyní žalobkyně ověřena vůbec. Navíc výše celkových měsíčních výdajů žalované v částce 1 000 Kč se soudu jeví, jako zcela nereálná, když jen náklady na bydlení, energie, dopravu, jídlo a ošacení se pohybují v násobně vyšší výši. I kdyby soud připustil, že náklady na bydlení nesou pouze rodiče žalované, jeví se částka 1 000 Kč měsíčně jako veškeré výdaje