108 C 211/2022-24 — Městský soud v Brně

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 26 428 Kč. Jedná se o nárok vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 13. 12. 2019 uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným. Ze skutkových tvrzení vyplývá, že se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 10 000 Kč jako nevrácené zapůjčené jistiny, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 10 679 Kč, smluvního úroku ve výši 321 Kč, nákladů na vymáhání pohledávky ve výši 1 100 Kč, nákladů na pověření inkasní agentury ve výši 1 500 Kč. Ohledně ověření úvěruschopnosti žalovaného vyšla žalobkyně z informací poskytnutých jí žalovaným před uzavřením smlouvy, kdy tento poskytl údaje o svých příjmech formou výplatní pásky a dále požadovali od žalovaného výpis z účtu. Žalobkyně rovněž prověřila, zda žalovaný neprochází evidencemi exekucí, insolvenčním řízení a registrem dlužníků. Dne 16. 4. 2020 pak byla mezi účastníky uzavřena dohoda o narovnání, ve které se žalovaný zavázal uhradit žalobkyni celkovou částku 28 100 Kč v měsíčních splátkách po 2 810 Kč. Na své závazky však žalovaný uhradil pouze 1 672 Kč. 2. Žalovaný namítal, že žalobkyně nijak neprokazuje přijetí částky žalovaným. Dále má za to, že je smlouva neplatná, neboť žalobkyně neověřovala jeho platební schopnost a smlouva obsahuje nepřiměřené sankce a penále. Pokud pak žalobkyně tvrdí, že závazek se žalovaným dohodou narovnala, nelze tímto narovnáním obcházet zákona na ochranu spotřebitele. Smlouva o narovnání pak neobsahuje žádná sporná tvrzení, oproti smlouvě o spotřebitelském úvěru zde nejsou žádné jiné skutečnosti. Tato smlouva pak nemůže být posuzována bez kontextu se smlouvou o spotřebitelském úvěru. 3. Po provedeném dokazování soud učinil následující skutková zjištění. Dne 13. 12. 2019 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 10 000 Kč (viz smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 13. 12. 2019). Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit žalobkyni do 30 dnů. Ve smlouvě byl sjednán úrok z úvěru ve výši 39 % ročně, dále poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 10 679 Kč. Celková částka, kterou se žalovaný zavázal vrátit, činila 21 000 Kč. Pro případ prodlení byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky a dále byly sjednány poplatky ze upomínky ve výši 450 Kč za první upomínku, 650 Kč za druhou upomínku a dále 1 500 Kč za náklady spojené s vymáháním prostřednictvím inkasní agentury. Z dohody o narovnání bylo zjištěno, že tato byla uzavřena dne 16. 4. 2020 a jejím předmětem byla práva žalobkyně vyplývající se smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou byla žalovanému poskytnuta částka 10 000 Kč a tuto se zavázal uhradit do 15. 1. 2020 spolu s poplatkem ve výši 10 679 Kč a úrokem ve výši 321 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný tyto částky žalobkyni nevrátil dohodli se účastníci, že žalovaný zaplatí žalobkyni jistinu ve výši 10 000 Kč, úrok za půjčku ve výši 10 679 Kč, smluvní pokutu ve výši 3 000 Kč, poplatek za odeslání upomínek ve výši 1 100 Kč, poplatek za náklady na mimosoudní vymáhání ve výši 1 500 Kč a poplatek za uzavření splátkového kalendáře ve výši 1 500 Kč Celkem se tak žalovaný zavázal uhradit žalobkyni částku 28 100 Kč v pravidelných 10 měsíčních splátkách po 2 810 Kč. 4. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 5. V první řadě musí soud konstatovat, že dohoda uzavřená mezi účastníky dne 16. 4. 2020, byť je nazvaná jako dohoda o narovnání, není dohodou o narovnání ve smyslu ust. § 1903 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). narovnání totiž musí předcházet závazek jiný, který musel být alespoň subjektivně mezi stranami sporný. Teprve když jsou splněny tyto dvě podmínky, může být jednání posouzeno podle pravidel o narovnání. V daném případě však z dohody o narovnání nevyplývá, že by zde byl o nějakém závazku mezi účastníky spor. Žalovaný pouze fakticky uznal, že trvá jeho závazek ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, tento nijak nerozporoval, zavázal se jej uhradit, a to včetně sankcí, které již byly sjednány ve smlouvě o spotřebitelském úvěru. Na dohodu ze dne 16. 4. 2020 tak nelze pohlížet jako na narovnání sporných závazků, když zde žádný spor mezi účastníky nebyl. Soud tedy tuto dohodu neposoudil dle ust. § 1903 o. z., ale pouze jako běžnou novaci dle ust. § 1902 o. z. Nicméně, zde pak soud dospívá k názoru, že ani zde nedošlo ke změně obsahu závazku oproti původně uzavřené smlouvě o spotřebitelském úvěru, když veškerá plnění, která jsou vyžadována dohodou o narovnání ze dne 16. 4. 2020 vychází ze smluvních ujednání smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 13. 12. 2019, mění se jen způsob splatnosti a doba splatnosti. Nedošlo tak k nahrazení dosavadního závazku a závazek ze smlouva o spotřebitelském úvěru tak nebyl zrušen a dále existuje vedle nového závazku, který jej pouze modifikuje ohledně splatnosti a způsobu plnění. 6. Soud tedy dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 cit. zákona, když se jedná o poskytnutí finanční služby fyzické osobě, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti. Naopak žalobkyně je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona) V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky v částce 10 000 Kč, když tato byla poskytnuta na účet žalovaného a žalovaný její převzetí potvrdil již tím, že uzavřel dohodu o narovnání, která de facto potvrzuje, že žalovaný částku 10 000 Kč od žalobkyně převzal,. Navíc na dluh částečně plnil, což dokládá, že žalobkyni částku 10 000 Kč skutečně dlužil. Svým částečným plněním tak uznal svůj dluh. 7. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2). 8. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Z uvedeného je tedy zřejmé, že věřitel poskytne úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Byť zákon stanoví, že soud zkoumá námitku neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka jen na návrh dlužníka, soud v tomto směru odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C –679/18, ve kterém se zcela jednoznačně soudní dvůr vyjádřil k otázce relativní či absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru. V citovaném rozhodnutí je uvedeno, že:„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.“ Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení