14 C 138/2022-45 — Městský soud v Brně

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 17 997,41 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru, který byl žalovanému poskytnut na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 25. 9. 2019. 2. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil. 3. Soud zjistil a vzal za prokázané, že žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným na základě Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 22. 12. 2021 s účinností ke dni 22. 12. 2021 mezi společností [právnická osoba], jako původním věřitelem a postupitelem a žalobkyní, jako postupníkem a novým věřitelem. 4. Soud zjistil a vzal za prokázané, že původní věřitel [právnická osoba] uzavřel s žalovaným dne 25. 9. 2019 smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr v konečné výši 15 000 Kč a tuto částku žalovaný obdržel při podpisu úvěrové smlouvy, což stvrdil podpisem smlouvy. Tento úvěr měl být splacen nejpozději dne 25. 11. 2020. Žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Žalovaný uhradil žalobkyni pouze částku ve výši 3 700 Kč, která odpovídala první řádně uhrazené splátce. Poté již žalovaný na výše uvedený úvěr neuhradil ničeho. 5. Žalobkyně na výzvu soudu ze dne 8. 6. 2022 doplnila tvrzení ohledně ověřování úvěruschopnosti žalovaného, když uvedla, že schopnost žalovaného splácet úvěr byla ověřována právním předchůdcem žalobkyně s tím, že žalobkyně ověřila výši příjmů, což bylo doloženo jednak pracovní smlouvou a výplatními páskami žalovaného. Navíc právní předchůdkyně žalobkyně zjistila, že žalovaný nemá jediný záznam v insolvenčním rejstříku a žalobkyně se domnívá, že tedy prokázala řádné posouzení a prověření bonity žalovaného pro účely poskytnutí spotřebitelského úvěru žalovanému v požadované výši 15 000 Kč. 6. Úvěr byl poskytován žalovanému v hotovosti při podpisu úvěrové smlouvy. 7. Žalovaný byl upomínán k úhradě dluhu. 8. Uvedené skutečnosti vzal soud za prokázané z provedených listinných důkazů, a to smlouva o úvěru [číslo] ze dne 25. 9. 2019 včetně předpisu splátek, žádost o úvěr, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, smlouva o postoupení pohledávek ze dne 22. 12. 2021, oznámení o postoupení pohledávky včetně poštovního podacího archu dokládající odeslání tohoto oznámení, dopisy zaslané žalovanému, předžalobní výzva, pracovní smlouva žalovaného ze dne 10. 10. 2016, výplatní pásky žalovaného. 9. Soud dospěl k závěru, že na řešenou věc by byla potřeba i úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 2395 občanského zákoníku. V dané věci se jednalo hypoteticky o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 odst. 1 cit. zákona, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Právní předchůdkyně žalobkyně byla osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona). 10. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 23. 4. 2020 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) platí, že:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 11. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru platí:„ (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“. (3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.“. 12. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Tato právní úprava má základ v předpisech Evropské unie. 13. Soud dospěl k závěru, že žalobce sice prokázal uzavření smlouvy, avšak původní věřitel nedostatečně vyhodnocoval úvěruschopnost žalovaného, tudíž smlouva byla neplatná, a to absolutně (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Žalobce sice předložil doklady o příjmové stránce žalovaného (výplatnice), avšak nepředložil žádné doklady o výdajové stránce žalovaného v době sjednávání úvěrové smlouvy. Žalobce nepředložil dostatek důkazů, ze kterých by se vůbec mohl podávat obraz o osobních, majetkových a výdělkových poměrech žalovaného v době sjednávání úvěru. Soud předložené důkazy, a to výplatnice a pracovní smlouvu, posoudil jako nedostatečné. Žalobkyně rezignovala na povinnost doplnění tvrzení ohledně výdajové stránky žalovaného, to znamená – počet vyživovacích povinností, náklady na bydlení. To je ale zcela nesprávný přístup (k tomu viz např. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. února 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Postup věřitele nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. 14. Věřitel nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy podle § 588 o. z. 15. Vzhledem k tomu, že žalobce se k jednání soudu nedostavil, zabránil tím soudu v postupu podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu – soud nemohl žalobce poučit o tom, že a jak je potřeba doplnit rozhodující skutečnosti a označit důkazy k jejich prokázání. Podle konstantní judikatury platí, že„ účastník, který se nedostavil k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, tím soudu znemožnil, aby mu poskytl poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., jestliže soud projednal věc v nepřítomnosti takového účastníka v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle ustanovení § 118a o.s.ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání.“ Pro úplnost soud dodává, že soud má odlišný právní názor na to, že právní předchůdce žalobkyně řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného, a protože se žalobkyně nedostavila k jednání, tak ji soud nemohl v souladu s ust. § 118a o.s.ř. ještě případně poučit, aby doplnila tvrzení a označila, předložila, navrhla důkazy k prokázání svých tvrzení pokud jde o ověřování úvěruschopnosti žalovaného v době sjednání úvěru. 16. Protože bylo žalovanému poskytnuto plnění na základě neplatné smlouvy, vzniklo na jeho straně bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 o.z.) a žalovaný je proto povinen toto plnění vydat tomu, na jehož úkor se obohatil (§ 2991 odst. 1 o.z.). Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovaným dle § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. na žalobkyni, která je tak ve věci aktivně legitimována. V řízení bylo prokázáno, že žalovanému byly poskytnuty finanční prostředky v celkové výši 15 000 Kč, žalovaný uhradil 3 700 Kč a že zbývá uhradit 11 300 Kč, proto soud žalobě vyhověl ohledně částky ve výši 11 300 Kč (bezdůvodné obohacení, které je žalovaný povinen žalobkyni vydat), ohledně zbývajících částek, které žalobkyně po žalovaném požadovala z titulu uzavřené úvěrové smlouvy, kterou soud právně kvalifikoval jako nepl