21 C 160/2022-40 — Městský soud v Brně

1. Žalobou z 26.4.2022 ve znění částečného zpětvzetí žaloby z 1.8.2022 domáhala se žalobkyně úhrady nesplacené části jistiny úvěru ve výši 17.600,00 Kč s tím, že žalovanému poskytla úvěr společnost [právnická osoba] (dále ZF) ve výši 20.000,00 Kč, přičemž žalovaný na tento úvěr splatil pouze 7.000,00 Kč. Následně ZF postoupila pohledávku za žalovaným žalobkyni. S ohledem na to, že žalobkyně nebyla schopna doložit proces prověřování úvěruschopnosti žalovaného ze strany ZF, nárokovala po částečném zpětvzetí žaloby pouze nesplacenou část jistiny úvěru. V rozsahu částečného zpětvzetí žaloby proto soud výrokem I. řízení zastavil dle § 96 odst. 1, 2 zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále o.s.ř.). 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud dle § 115a o.s.ř. rozhodoval v řízení bez nařízení jednání na základě listinných důkazů, předložených žalobkyní, a to i přes částečně zamítavý výrok, který nevyplývá z neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene na straně žalobkyně, ale ze závěru soudu o neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy. 3. Z výpisů z účtu a formulářové smlouvy vzal soud za prokázáno, že žalovaný měl svou totožnost ve vztahu k poskytovateli úvěru [právnická osoba] (dále ZP) ověřit tzv. verifikační platbou, kterou ze svého účtu realizoval dne 22.10.2018 v částce 1,00 Kč. Dne 29.7.2020 elektronickou formou uzavřel se ZF úvěrovou smlouvu, kterou se ZF zavázala poskytnout žalovanému převodem na jeho účet úvěrovou jistinu 20.000,00 Kč a žalovaný se zavázal nad rámec této částky uhradit 4.600,00 Kč, kdy celkovou částku 24.600,00 Kč se zavázal uhradit do 28.8.2020. Částka 20.000,00 Kč byla na účet žalovaného poukázána 26.7.2020. 4. Pokud jde o proces prověřování úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně k výzvě soudu sdělila, že tento není schopna doložit a žalobu omezila na nárokovanou jistinu 17.600,00 Kč. Dále k dotazu soudu uvedla, že žalovaný na úvěr splatil celkem 7.000,00 Kč. 5. Ke splacení úvěru vyzývala ZF žalovaného přípisy z 11. a 28.9.2020, a 9.10.2020. Přípisem z 16.12.2021 oznámila ZF žalovanému postoupení pohledávky žalobkyni. Přípisem z 12.1.2022 oznámila žalobkyně žalovanému postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobkyni, vyzvala jej k úhradě dluhu (specifikovaného pouze souhrnnou částkou) a upozornila jej na náklady mimosoudního uplatnění pohledávky. Přípisem z 7.4.2022 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu, který byl tentokrát řádně specifikován co do částky, představující jistinu a příslušenství; lhůta k úhradě byla stanovena do 15.4.2022. 6. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je – po částečném zpětvzetí – důvodná pouze zčásti. V rozsahu zpětvzetí žaloby soud řízení dle § 96 odst. 1, 2 o.s.ř. zastavil (výrok I.). Pokud jde o smluvní vztah, založený shora uvedenou smlouvou o úvěru, soud jej posoudil podle § 2395 an. zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.) a dle zákona 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). ZF a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které ZF poskytla žalovanému převodem na jeho účet úvěrovou jistinu 20.000,00 Kč. 7. Soud v prvé řadě posuzoval, zda ZF splnila povinnost, vyplývající z ust. § 86 an. ZSÚ a před poskytnutím úvěru provedla posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Vzhledem k tomu, že sama žalobkyně konstatovala, že tento proces není schopna doložit, je jediným možným závěrem konstatování, že ZF prověření úvěruschopnosti žalovaného nerealizovala. Povinnost provést toto posouzení je v ZSÚ ukládána pod sankcí neplatnosti smlouvy, přičemž úvěr má být poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele úvěr splatit. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy, když tuto neplatnost konstatuje jako neplatnost absolutní, k níž přihlíží z úřední povinnosti, a to i vzhledem ke znění ZSÚ v době uzavření úvěrové smlouvy. 8. Pokud jde o posouzení neplatnosti smlouvy jako neplatnosti absolutní, uvádí soud, že shodná povinnost prověřovat úvěruschopnost dlužníka byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. 9. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji uzavírat, stejně jako nelze tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel postup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3.4.2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. 10. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k