32 C 64/2022-110 — Městský soud v Brně

Žalobou, doručenou soudu dne 19. 5. 2022, se žalobce domáhal zaplacení částky 35 106,28 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že jeho právní předchůdce dne 31. 1. 2019 uzavřel s žalovanou smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě jí poskytl v hotovosti částku 14 000 Kč. Součástí smluvních ujednání byl poplatek ve výši 14 190 Kč a celkem tak žalovaná měla zaplatit 28 190 Kč. Tato částka měla být uhrazena ve 100 týdenních splátkách po 282 Kč. Žalovaná uhradila toliko částku 1 410 Kč a vzhledem k nesplácení vzniklo právo na úhradu celé dlužné částky. Pohledávka za žalovanou byla dne 28. 1. 2022 postoupena na žalobce. Žalované byl z důvodu neznámého pobytu ustanovena opatrovnice ve smyslu § 29 odst. 3. o. s. ř., která navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že vznesla námitku promlčení a poukazovala na absenci zkoumání úvěruschopnosti žalované ze strany žalobce. Z provedeného dokazování vzal soud za prokázané, že dne 31. 1. 2019 byla po předchozí žádosti žalované ze dne 30. 1. 2019 (karta zákazníka, žádost o spotřebitelský úvěr) uzavřena mezi právním předchůdcem žalované a žalovanou smlouva o zápůjčce na částku 14 000 Kč (smlouva o zápůjčce). Za právního předchůdce žalobce smlouvu uzavírala oprávněná osoba (výpis z veřejné části obchodního rejstříku). Dne 28. 1. 2021 došlo k postoupení pohledávek na žalobce (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2021 + přehled postupovaných pohledávek) a dopisem ze dne 1. 2. 2022 bylo žalované toto postoupení oznamováno (oznámení o postoupení pohledávky) a následně byla žalovaná vyzývána k zaplacení dluhu do 17. 3. 2022 (výzva k okamžitému splacení dluhu ze dne 10. 2. 2022 + potvzení podání). Dne 21. 3. 2022 byla žalované zasílána předžalobní výzva (předžalobní výzva ze dne 21. 3. 2022). Žalobce podal přehled výpočtu zákonného úroku z prodlení a smluvní pokuty (výpočet zákonného úroku z prodlení + výpočet smluvní pokuty). Na žalovanou byly ke dni 19. 1. 2023 vedeny celkem čtyři exekuce, a to k 29. 5. 2017, 14. 5. 2018, 18. 1. 2019, 19. 8. 2019). Pokud jde o pravomoc českých soudů, tato vyplývá z ustanovení čl. 17 nařízení Brusel I bis, neboť žalovaný je sice slovenské státní příslušnosti, avšak zdržuje se na území České republiky, když ostatně zde i uzavřela předmětnou smlouvu. Soud postupoval dle českého práva v souladu s ustanovením čl. 6 nařízení Řím I. Podle ust. § 2390 o. z. Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Po provedení všech důkazů, jejich zhodnocení a právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je toliko částečně důvodná. Mezi žalobcem a žalovanou sice byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. o. z., avšak tuto soud hodnotí jako absolutně neplatnou. Předchůdce žalobce porušil svou povinnost uloženou mu ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť schopnost žalované splácet nebyla dostatečně zjišťována. Žalovaná sice deklarovala své příjmy, avšak zcela zde chybí struktura základních výdajů, náklady na bydlení. Bez těchto údajů nelze učinit závěr o dostatečnosti zjišťovaných údajů. Pokud právní předchůdce žalobce postupoval tak, že žalované částku 14 000 Kč odeslal na účet, počínal si zcela lehkomyslně a musel si být vědom vysokého rizika nesplnění závazku ze strany žalovaného. Zda byla zkoumána úvěruschopnost soud zjišťuje z úřední povinnosti (srov. závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 3/20). Rezignací na ověřování úvěruschopnosti žalovaného navíc s ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro společnost obecně (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Lze též odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, v němž je zdůrazněno, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá žadatelem doložit, v opačném případě se dopouští správního deliktu. Argumentoval-li žalobce soudními rozhodnutími v jiných věcech, tato nejsou identická. Samozřejmě není nutné zkoumat každou položku výdajů dlužníka, avšak poskytovatel úvěru by měl zkoumat alespoň základní okolnosti příjmů a výdajů účastnika. Jak již bylo uvedeno, absentují-li údaje o výdajích na bydlení, nelze mít za to, že údaje o nákladech 4 500 Kč měsíčně jsou reálné zvláště za situace, kdy žalovaná vyživuje další osobu. Právní předchůdce žalobce pak navíc nijak nehodnotil skutečnost, že jedna z exekucí vůči žalované byla zahájena ke dni 18. 1. 2019, tedy necelé dva týdny před poskytnutím zápůjčky. Protože však žalovaná čerpala částku 14 000 Kč, došlo u ní k bezdůvodnému obohacení podle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. a toto obohacení je povinen žalobci vydat podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Žalobce žalovanou vyzval k zaplacení podáním ze dne 10. 2. 2022 nejpozději do 17. 3. 2022, jak je uvedeno výše. Žalovaná je tedy v prodlení se zaplacením dlužné částky od 18. 3. 2022. Výše úroku z prodlení byla stanovena dle § 1968 o. z., § 2 nař. vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývající části pak soud žalobu jako nedůvodnou z výše uvedených důvodů zamítl. Soud se neztotožnil s námitkou promlčení vznesenou opatrovnicí vzhledem k ustanovení § 2054 odst. 2 o. z., neboť žalovaný částečně hradil poskytnuto částku, z čehož lze usuzovat na uznání i zbytku dluhu. V návaznosti na ustanovení § 639 o. z. zde činí promlčecí lhůta deset let, která zjevně dosud neuplynula. Převážně úspěšná žalovaná má právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o.s.ř., avšak žádné náklady jí nevznikly. V souladu s ustanovením § 148 odst. 1 o. s. ř. bylo žalobci uloženo hradit náklady řízení státu, spočívající v nákladech na opatrovníka, a to dle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci, neboť žalobce byl ve sporu převážně neúspěšný. Konkrétní výše nákladů státu, připadající na žalobce, bude určena samostatným usnesením v návaznosti na odměnu opatrovníka, o které bude rozhodnuto po právní moci rozsudku.