63 C 317/2022-62 — Městský soud v Brně

1. Žalobou podanou soudu dne 20.5.2022 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 10.595,85 Kč s úrokem ve výši 12.276,02 Kč, úrokem z prodlení ve výši 2.455,91 Kč a od 23.12.2021 do zaplacení v sazbě 10 % ročně z částky 10.595,85 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 651 Kč a částku 6.500 Kč coby smluvní pokutu. Žalobu odůvodnila tím, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně - společností [právnická osoba], byla dne 5.6.2018 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 15.000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit poskytnutou částku spolu s úrokem, poplatkem za poskytnutí úvěru a náklady za vyhodnocení úvěru a inkasním poplatku v celkové výši 12.888 Kč, v souhrnu tedy ve výši 27.888 Kč, ve 14 měsíčních splátkách po 1.992 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 5.8.2019. Protože žalovaný své platební povinnosti nesplnil – do sjednané doby splatnosti uhradil částku ve výši 8.700 Kč, stala se celá pohledávka splatnou dne 5.8.2019. Ke dni 22.12.2021, kdy byla pohledávky za žalovaným postoupena žalobkyni, nezaplatil žalovaný peněžitou částku skládající se z nesplacené jistiny ve výši 10.595,85 Kč, smluvního úroku ve výši 718,30 Kč a 3.683,87 Kč, dlužného„ poplatku za vyhodnocení úvěru“ ve výši 959,07 Kč, dlužného„ poplatku za poskytnutí úvěru“ ve výši 5.057,07 Kč a dlužného„ inkasního poplatku“ ve výši 1.857,71 Kč. 2. Z důkazů provedených v řízení byly zjištěny následující skutečnosti: Z žádosti o úvěr ze dne 5.6.2018 a smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 5.6.2018 bylo zjištěno, že na základě žádosti žalovaného – v níž žalovaný uvedl, že je zaměstnaný od 22.1.2018 s měsíčním příjmem ve výši 12.000 Kč a jeho celkové měsíční výdaje dosahují 5.000 Kč, je svobodný, bez vyživovací povinnosti - byla mezi žalovaným a společností [právnická osoba], uzavřena smlouva o úvěru, ve které se uvedená společnost zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 15.000 Kč oproti závazku žalovaného vrátit poskytnutou částku spolu s úrokem ve výši 1.444 Kč, úplatou za poskytnutí úvěru ve výši 7.350 Kč, náklady za vyhodnocení úvěru ve výši 1.394 Kč a inkasním poplatkem ve výši 2.700 Kč, a to v 14 měsíčních splátkách po 1.992 Kč. 3. Uvedená pohledávka za žalovaným byla společností [právnická osoba] smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 22.12.2021 postoupena žalobkyni. Tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 1.2.2022. 4. Po provedeném dokazování a po zhodnocení provedených důkazů vzal soud za prokázané, že dne 5.6.2018 uzavřela žalobkyně s žalovaným smlouvu o úvěru podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o.z.“), ve které se žalobkyně, zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 15.000 Kč - a podpisem smlouvy žalovaný potvrdil, že mu byla uvedená částka poskytnuta - a poskytnutou částku se žalovaný zavázal splatit spolu se sjednaným úrokem, úhradou za poskytnutí úvěru, náklady za vyhodnocení úvěru a inkasním poplatkem, v 14 měsíčních splátkách po 1.992 Kč, tedy v celkové výši 27.888 Kč. Ve smlouvě tedy bylo dohodnuto, že za půjčení finanční částky 15.000 Kč uhradí žalovaný úplatu ve formě úroků ve výši 1.444 Kč, tedy 9,6% z poskytnuté částky a ve formě poplatků (označeno jako úhrada za poskytnutí úvěru ve výši 7.350 Kč, náklady za vyhodnocení úvěru ve výši 1.394 Kč a inkasní poplatek ve výši 2.700 Kč) ve výši dalších 76 % z poskytnuté částky. 5. Soud má za to, že již taková dohoda stran ohledně takto vysoké sazby úroků svým účelem odporuje zákonu a příčí se dobrým mravům. Podle ustanovení § 2395 o. z. se sice úvěrovaný ve smlouvě o úvěru zavazuje vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit úroky a občanský zákoník neobsahuje žádné ustanovení o tom, do jaké výše je možné úroky sjednat, avšak vycházeje z ustanovení § 1802 o.z. neměly by smluvené úroky přesahovat obvyklé úroky, to je v rozmezí cca 2 až 25% z poskytnuté částky. V daném případě byly sjednány úroky ve výši 85,6 % z poskytnuté částky. Takové ujednání stran sazby úroků soud shledal dle ustanovení § 3, § 8, § 547 a § 580 odst. 1 o.z. neplatným, neboť byl sjednán úrok vysoce přesahující úrokovou míru obvyklou v praxi peněžních ústavů. 6. Soud se však předně zabýval tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy řádně ověřovala schopnost žalovaného splácet žádaný úvěr a dospěl k závěru, že nikoliv. Žalobkyně vycházela z údajů stran zaměstnání a příjmů sdělených žalovaným, takové zkoumání soud považuje za nedostačující, neboť z něj nebyly zjištěny a ověřeny reálné příjmy a reálné výdaje žalovaného. Z toho důvodu dospěl soudu k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně porušila povinnost stanovenou jí v ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když před uzavřením smlouvy o úvěru s odbornou péčí neposuzovala schopnost žalovaného úvěr splácet, neboť řádně nezjišťovala a neověřila majetkové poměry žalovaného, a smlouva o úvěru uzavřená účastníky byla hodnocena podle ustanovení § 588 o.z. jako neplatná. 7. S ohledem na závěr o neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy a vzhledem k tomu, že z poskytnuté částky ve výši 15.000 Kč žalovaný uhradil 8.700 Kč, bylo žalobě vyhověno v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 6.300 Kč (15.000 – 8.700 = 6.300) coby vydání bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2991 odst. 1 a 2 o.z. a ve zbývající části 10.795,85 Kč ( (10.595 + 6.500) – 6.300 = 10.795)), byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. V souvislosti s ustanovením § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, které je v tomto případě speciální úpravou pro vypořádání vztahu z bezdůvodného obohacení, pak soud nestanovil žalovanému povinnost platit žalobkyni úroky z prodlení, neboť tento se v prodlení dosud s nesplacenou jistinou neocitl, a splatnost dlužné částky pak byla stanovena dle § 87 odst. 2 citovaného zákona, ve splátkách po 1.000 Kč měsíčně, když tuto částku považuje soud za maximální možnou s přihlédnutím k finančním možnostem žalovaného, jak jsou zřejmé z obsahu spisu (žalobkyně s žalovaným původně sjednala splátky ve výši 1.992 Kč měsíčně. Protože sjednané splátky nebyl žalovaný po určité době sto splácet, soud předpokládá, že když budou splátky sníženy, bude v silách žalovaného, aby zbývající částku 6.300 Kč po dobu cca půl roku splatit, přičemž výše splátek byla stanovena i s ohledem na dobu, po kterou bude věřiteli dluh splácen (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Nezaplatí-li však žalovaný stanovenou splátku včas, může se žalobkyně domáhat zaplacení zbývající dlužné částky naráz. Žalovanému byla proto stanovena povinnost zaplatit žalobkyni částku 6.300 Kč tak, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku a ve zbývající části byla žaloba zamítnuta (výrok II). 8. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 17.095,85 Kč. Byla úspěšná ve výši 6.300 Kč, což je 37 % z požadované částky. Neúspěch žalobkyně je úspěchem žalovaného, který tedy byl úspěšný v 63 %. Vzhledem k tomu, že žalovanému v souvislosti s podanou žalobou žádné náklady nevznikly, bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozhodnutí.