94 C 121/2022-33 — Městský soud v Brně

1. Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky celkem 13 994 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně podanou žalobu odůvodnila tím, mezi společností [právnická osoba], [IČO], a žalovaným byla dne 17. 7. 2006 uzavřena smlouva o půjčce [číslo] na základě které byla žalovanému poskytnuta v hotovosti částka 16 000 Kč. Žalovaný uhradil toliko částku 12 630 Kč. 2. Soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu soudu námitky a z předložených listinných důkazů učinil tento závěr o skutkovém stavu věci (§ 115a ve spojení s § 101 odst. 4 o.s.ř.): 3. Dne 17. 7. 2006 byla mezi společností [právnická osoba] jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě které poskytl věřitel žalovanému finanční prostředky ve výši 16 000 Kč Součástí smlouvy byly obchodní podmínky. Žalovaný se zavázal finanční prostředky převzaté při podpisu smlouvy ve výši 16 000 Kč a poplatek ve výši 10 624 Kč tj. celkem částku ve výši 26 624 Kč, vrátit v 52 týdenních splátkách ve výši 512 Kč (ze smlouvy o půjčce ze dne 17. 7. 2006 včetně všeobecných obchodních podmínek). Žalovaný na svůj dluh dle tvrzení žalobkyně zaplatil částku 12 630 Kč. 4. Pohledávka za žalovaným byla s účinností k 19. 6. 2015 postoupena [právnická osoba] S.á.r.l., žalovanému bylo postoupení pohledávky oznámeno (ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 a oznámení ze dne 25. 6. 2015 s poštovním podacím archem). Následně byla pohledávka za žalovaným s účinností k 24. 8. 2018 postoupena žalobkyni, což bylo žalovanému rovněž oznámeno (ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2018, oznámení o postoupení pohledávek ze dne 11. 9. 2018 s poštovním podacím archem). K úhradě částky byl žalovaný písemně vyzván právním zástupcem žalobkyně s tím, že dodatečná lhůta k úhradě dlužné částky byla žalovanému stanovena do 23. 2. 2022 (z předžalobní výzvy ze dne 15. 2. 2022 včetně podacího archu). 5. [právnická osoba] ověřovala v době uzavření smluv úvěruschopnost žalovaného z údajů, které žalovaný vyplnil v zákaznické kartě. Žalovaný uvedl, že je zaměstnán jako skladník – prodejce u zaměstnavatele [anonymizováno] – [anonymizováno] a [anonymizována dvě slova] s měsíčním příjmem 12 800 Kč. Žije v nájmu s měsíčním nájemným ve výši 1 500 Kč. Mezi dalšími měsíčními výdaji žalovaný uvedl platby za telefon ve výši 500 Kč, splátky půjček ve výši 500 Kč a výdaje na domácnost ve výši 1 500 Kč (ze zákaznické karty ze dne 17. 7. 2006). 6. Právním posouzením prokázaného skutkového stavu soud dospěl k těmto závěrům: 7. Smlouvou ze dne 17. 7. 2006 původní věřitel ([právnická osoba]) uzavřel s žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalovanému úvěr. Tato pohledávka byla postoupena na žalobkyni. Vzhledem k tomu, že v tomto vztahu věřitel vystupoval ve smyslu § 420 odst. 1 o. z. v postavení podnikatele a žalovaný ve smyslu § 419 o. z. jako spotřebitel, jedná se o spotřebitelský úvěr a na daný závazek dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). 8. V souladu s ustanovením § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru bylo povinností žalobkyně před uzavřením smlouvy prvně zkoumat s odbornou péčí schopnost žalované tento spotřebitelský úvěr splácet. Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39). 9. V projednávané věci žalobkyně tvrdila, že žalovaná její právní předchůdkyni poskytla informace, na jejichž základě bylo možno dostatečně posoudit úvěruschopnost žalovaného. Toto své tvrzení žalobkyně nikterak neprokázala. Žalobkyně soudu předložila pouze kartu zákazníka, z níž vyplývá tvrzení žalovaného o jejích poměrech, nedoložila však již další listiny, z nichž by vyplývalo, že tvrzené poměry skutečně s odbornou péčí prověřovala (pracovní smlouva, nájemní smlouva, výplatní pásky, výpisy z účtu aj.). Neprokázala tak, že její právní předchůdkyně prověřila z dostatečných a přiměřených zdrojů, jaké byly skutečné příjmy a zejména výdaje žalovaného. Nelze tedy než uzavřít, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno tvrzení, že před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr. 10. Pokud tedy byla v předmětných případech mezi původním věřitelem a žalovanou jakožto dlužníkem uzavřena smlouva o zápůjčce, je tato smlouva neplatná pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 občanského zákoníku ve spojení s § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 11. Soud se dále zabýval otázkou platnosti ujednání o výši souhrnného poplatku a dospěl k závěru, že tento nárok požadovaný žalobkyní je neplatný také pro rozpor s dobrými mravy a pro rozpor se zákonem, neboť ujednání o odměně ve výši zcela zjevně nepřiměřené částce poskytnuté na úvěru znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a to v části, v níž tato částka přesahuje 30 % z jistiny za dobu splatnosti úvěru. Není přitom podstatné, jak poskytovatel úvěru svou odměnu ve smlouvě označí (typicky jako„ poplatek za poskytnutí úvěru“,„ obchodní úrok“ – stanovený ovšem fixní částkou bez ohledu na fakticitu plateb, případně jakékoli jiné označení), ani to, zda tuto odměnu označuje a uvádí jako celkovou částku, či zda uvádí jakékoli její složky. Za podstatné je třeba považovat to, že všechny tyto částky jsou svou povahou odměnou poskytovatele úvěru, a musí být přiměřené výši poskytované částky a délce doby, po niž je úvěr splácen (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. 101 VSPH 14/2012). 12. Mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně tak nebyla platně uzavřena smlouva o zápůjčce. Z provedeného dokazování však vyplynulo, že žalovaný obdržel částku celkem 16 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně na svůj dluh zaplatil toliko 12 630 Kč. Rozdíl těchto částek ve výši 3 370 Kč představuje míru, v jaké bylo nutno žalobě vyhovět z titulu bezdůvodného obohacení (§ 2991 občanského zákoníku). 13. Neplatnost právního jednání postihuje všechna ujednání svou povahou neoddělitelná od smlouvy o úvěru, tedy postihuje také ujednání o úroku, smluvních pokutách, poplatcích, pojištění a dalších plněních (§ 576 o. z.). Soud proto ohledně dalších požadovaných nároků žalobu zamítl, neboť nad přisouzené částky, které představují bezdůvodné obohacení žalované, jsou veškerá ujednání z uvedené smlouvy co do základu a výše nedůvodná, neboť smlouva je jako celek neplatná z důvodu porušení zákonné povinnosti věřitele zkoumat schopnost dlužníka splácet úvěr před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru. 14. Pokud jde o požadovaný úrok z prodlení z jistiny, důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, stanoví se na ochranu spotřebitele, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022). 15. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle něhož měl-li účastník ve věci jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Při porovnání úspěchu a neúspěchu ve věci vzniklo žalovanému právo na částečnou náhradu nákladů řízení, ovšem podle obsahu spisu mu žádné náklady dosud nevznikly. Z tohoto důvodu soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal.