13 C 81/2024-28 — Městský soud v Brně

1. Žalobou doručenou soudu dne , datum, se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud zavázal žalovaného k zaplacení částky 23 240 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplaceného úvěru. Kromě zaplacení jistiny úvěru ve výši 16 000 Kč požadovala žalobkyně zaplacení poplatku ve výši 2 280 Kč a smluvní pokuty ve výši 4 960 Kč. Dále požadovala zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 18 280 Kč od 14. 1. 2023 a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, přestože byl řádně obeslán.3. Soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu soudu námitky a z předložených listinných důkazů učinil tato skutková zjištění (§ 115a ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř.).4. Dne , datum, žalovaný s žalobkyní uzavřel smlouvu nazvanou „Smlouva o zápůjčce“, dle níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 16 000 Kč, kterou měl žalovaný splatit spolu s poplatkem za poskytnutí jistiny ve výši 2 180 Kč do 13. 1. 2023. Smlouva byla žalovaným podepsána elektronicky dálkovým způsobem zadáním PIN kódu. Nedílnou součástí smlouvy byly rovněž Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně a Sazebník poplatků, dle nějž je žalobkyně oprávněna vymáhat za každou písemnou upomínku k úhradě dluhu částku 500 Kč. V bodu 2.3. smlouvy byla dále sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky (smlouva o zápůjčce ze dne , datum, ). Jistina ve výši 16 000 Kč byla žalovanému poskytnuta z účtu žalobkyně dne , datum, na bankovní účet žalovaného (výpis z běžného účtu žalobkyně). Žalovaný byl k úhradě dlužné částky opakovaně upomínán (upomínky ze dne 20. 1. 2023, 3. 2. 2023 a 27. 2. 2023). K uhrazení dlužné částky byl žalovaný vyzván rovněž předžalobní výzvou ze dne 19. 10. 2023 předané k poštovní přepravě téhož dne (předžalobní výzva + podací lístek).5. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěry byla dle tvrzení žalobkyně prověřována na základě informací poskytnutých žalovaným v žádosti o poskytnutí úvěru, zejména informace o rodinných, pracovních, příjmových a výdajových poměrech byly ověřeny nahlédnutím do relevantních databází a na základě žalovaným předloženým dokumentům. Žalobkyně však k uvedenému nepředložila soudu žádné důkazy, a to ani přes výzvu soudu doručenou žalobkyni dne 2. 4. 2024. K uvedené výzvě žalobkyně uvedla, že k posouzení úvěruschopnosti žalovaného nebude doplňovat žádná tvrzení. O potřebě doplnit skutečnosti a důkazy stran ověření úvěruschopnosti žalované proto nebyla žalobkyně dále poučena podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Dle soudu tedy žalobkyně ve vztahu k prověřování úvěruschopnosti žalovaného neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní.6. Soud má za to, že obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platné a účinné do 30. 11. 2016, je na místě se i nyní za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, z úřední povinnosti soudu zabývat (i bez námitky žalovaného) v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru předně otázkou, zda ze strany žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného)- dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39).7. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019).8. Žalobkyně v řízení neprokázala, že řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, když před poskytnutím úvěru žalovanému nebyly zkoumány jeho pravidelné příjmy a výdaje, nebylo provedeno jejich porovnání s výši poskytnutého úvěru a žalobkyně ani neuvedla, jakým konkrétním způsobem posuzovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Obecné tvrzení o tom, že žalobkyně posoudila poměry žalovaného na základě jím poskytnutých údajů a nahlédnutím do dostupných evidencí, nelze považovat za dostatečné posouzení úvěruschopnosti žalovaného, obzvlášť za situace, kdy žalobkyně k těmto tvrzením nepředložila soudu ani přes výzvu žádné důkazy.9. V souladu s § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Pokud žalobkyně neprokázala, že dostatečně zjišťovala a prověřovala výdaje žalovaného, tak je zřejmé, že jednala v rozporu s touto svojí zákonnou povinností.10. Pokud tedy byla následně mezi žalobkyní jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z., nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Jak již bylo konstatováno výše jde o neplatnost absolutní, tzn. že úvěrová smlouva je neplatná, aniž by žalovaný neplatnost namítal.11. V řízení bylo zjištěno, že žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 16 000 Kč, přičemž žalovaným nebylo ničeho uhrazeno.12. Z hlediska výpočtu dlužné částky je situace poměrně snadná. Od celkového poskytnutého úvěru je třeba odečíst realizované platby. Zůstává tedy nesplněný dluh na jistině úvěru ve výši 16 000 Kč. Na straně žalovaného došlo ve smyslu § 2991 o. z. k bezdůvodnému obohacení ve výši 16 000 Kč, což je částka, kterou musí žalovaný žalobkyni jako ochuzené vydat. Zároveň soud stanovil přiměřenou lhůtu k zaplacení bezdůvodného obohacení v souladu s ustanovením § 87 ZSÚ, které je speciálním ustanovením vůči úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku, to 30 dnů od právní moci rozsudku. Tímto je též stanovena splatnost částky bezdůvodného obohacení a případné prodlení žalovaného tak může nastat až po marném uplynutí soudem stanovené lhůty k zaplacení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Proto soud výrokem I. podané žalobě částečně vyhověl.13. Vzhledem k tomu, že úvěrová smlouva byla z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného absolutně neplatná, nepřiznal soud žalobkyni požadované poplatky, náklady spojené s uplatněním pohledávky, úroky z prodlení a smluvní pokutu, neboť podklad pro jejich přiznání – úvěrová smlouva – také odpadl. Ve zbytku žaloby týkající se úroků z prodlení, poplatků, nákladů spojených s uplatněním pohledávky a smluvní pokuty soud žalobu výrokem II. zamítl.14. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dle nějž měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Předmětem řízení bylo zaplacení částky v celkové výši 23 240 Kč. Úspěch žalobky