10 T 11/2021 — Městský soud v Praze

1. Dne [datum] byla u zdejšího soudu podána státní zástupkyní Městského státního zastupitelství v [obec] obžaloba ze dne 21. 9. 2021 pod č. j. 1 KZV 145/2020-51 na [jméno] [příjmení], [datum narození], a to pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, zločin podplácení podle § 332 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) trestního zákoníku a přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. 2. U hlavního líčení konaného dne [datum] byla soudu předložena dohoda o vině a trestu uzavřená mezi státním zástupcem a obžalovaným. Soud tuto dohodu o vině a trestu neschválil postupem podle § 206b odst. 3 trestního řádu ve spojení s § 314r odst. 2 trestního řádu, neboť ji shledal nepřiměřenou z hlediska výše navrženého trestu, když navržený trest odnětí svobody v trvání čtyř let považoval za příliš přísný. 3. Obžalovaný následně prohlásil, že je vinný spácháním skutků uvedených v obžalobě a souhlasí s právní kvalifikací v obžalobě uvedenou. Soud toto prohlášení viny přijal a zároveň rozhodl, že se dokazování v jeho rozsahu neprovede podle § 206c odst. 6 trestního řádu. Z tohoto důvodu bylo v hlavním líčení prováděno dokazování pouze ve vztahu k výroku o trestu. 4. Obžalovaný [jméno] [příjmení] u hlavního líčení jako motivaci své činnosti uvedl snahu zachránit dědictví po paní [jméno] [příjmení], protože byli jeden čas partneři a současní dědicové o ni nejevili zájem. [příjmení] [příjmení] jevila o paní [příjmení] zájem až poslední dva roky, kdy byla paní [příjmení] na LDN. Ty dvě slečny vůbec neznali. 5. Ke své osobě obžalovaný vypověděl, že jiné trestní řízení proti němu vedeno není. Pracuje jako elektrikář s měsíčním příjmem 15 000 Kč. Vyživovací povinnosti a dluhy nemá, není vlastníkem žádné movité ani nemovité věci. 6. Při rozhodování o vině obžalovaného vycházel soud z prohlášení viny v rozsahu obžaloby (viz výše), a proto tento výrok není odůvodňován. 7. Při úvaze o druhu a výměře trestu vycházel soud z ustanovení § 38 a § 39 trestního zákoníku. Soud přihlédl jak k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, tak i k poměrům obžalovaného, jeho dosavadnímu způsobu života a možnosti nápravy. Dále vzal v úvahu chování obžalovaného po činu a jeho postoj ke spáchaným trestným činům v trestním řízení. 8. Obžalovanému je ukládán v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest a to za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, za zločin podplacení podle § 332 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) trestního zákoníku a za přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, a to v trestní sazbě dva až osm let podle § 209 odst. 4 trestního zákoníku, tedy podle ustanovení, které se vztahuje na trestný čin v daném případě nejpřísněji trestný. 9. Ve prospěch obžalovaného soud jakožto polehčující okolnost přičítá plné doznání obžalovaného (§ 41 písm. l) trestního zákoníku), skutečnost, že obžalovaný spáchání trestného činu lituje, přičemž tuto lítost soud hodnotí jako upřímnou (§ 41 písm. o) trestního zákoníku) a v neposlední řadě řádný život obžalovaného před spácháním trestného činu (§ 41 písm. p) trestního zákoníku), k čemuž lze uvést, že na obžalovaného se hledí jako na osobu soudně netrestanou, nemá žádný záznam v rejstříku přestupků a v hlavním líčení nebyly zjištěny ani žádné jiné skutečnosti, které by vedení řádného života obžalovaným zpochybňovaly. 10. Na druhou stranu v neprospěch obžalovaného soud přičítá přitěžující okolnosti spočívající v tom, že obžalovaný spáchal trestný čin s rozmyslem (§42 písm. a) trestního zákoníku) a ze ziskuchtivosti (§ 42 písm. b) trestního zákoníku). Významnou přitěžující okolností je pak skutečnost, že byl-li by čin dokonán, způsobil byl jím obžalovaný vyšší škodu (§42 písm. k) trestního zákoníku) a získal by vyšší prospěch (§42 písm. l) trestního zákoníku), kdy byla naplněna pouze hranice značné škody (resp. prospěchu) ve smyslu § 138 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku, avšak do naplnění hranice škody (resp. prospěchu) velkého rozsahu ve výši 10 000 000 Kč ve smyslu § 138 odst. 1 písm. e) trestního zákoníku zbývala pouze částka ve výši 431 301,42 Kč. V neposlední řadě musí soud přihlédnout také k tomu, že obžalovaný spáchal více trestných činů (§42 písm. n) trestního zákoníku), za které je mu ukládán úhrnný trest. 11. Z hlediska závažnosti trestného činu není bez významu skutečnost, že nejpřísněji trestný čin (zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku) nebyl dokonaný, ale skončil toliko ve stadiu pokusu. Je pravdou, že k dokonání činu nedošlo díky reakci notáře [anonymizováno] [jméno] [jméno], který korupční jednání obžalovaného oznámil orgánům činným v trestním řízení. V tomto ohledu je ovšem třeba podotknout, že korupční jednání obžalovaného bylo značně naivní a výrazně nezpůsobilé dosáhnout požadovaného záměru, tj. ovlivnění dědického řízení ve prospěch obžalovaného na úkor oprávněných dědiců. 12. Soud hodnotil motivaci obžalovaného ke spáchání trestné činnosti, a dospěl k závěru, že ačkoliv tato byla primárně zištná, je třeba zohlednit i skutečnost, že obžalovaný byl veden snahou zmocnit se (byť podvodně) dědictví, o kterém se z morálního hlediska domníval, že mu náleží spíše než skutečným dědicům. Takovou situaci je třeba z hlediska motivace k trestné činnosti ve vztahu k závažnosti trestného činu odlišit od situace, kdy se pachatel snaží podvodem získat majetek, na který nemůže ani subjektivně pociťovat morální nárok. 13. Pokud jde o možnost nápravy obžalovaného, hodnotí ji soud jako možnou a pravděpodobnou. To souvisí s přístupem obžalovaného ke spáchané trestné činnosti a k trestnímu řízení. Obžalovaný trestné činnosti lituje, označuje ji jako podlé jednání, kterého se dopustil z naivity. Obžalovaný trestnou činnost v plném rozsahu doznal a byl za ni připraven přijmout nepodmíněný trest odnětí svobody, a to dokonce ve výši, kterou tento soud hodnotí jako příliš přísnou (viz uzavřená a soudem neschválená dohoda o vině a trestu). 14. Po těchto úvahách dospěl soud k závěru, že je na místě uložit obžalovanému trest v dolní polovině trestní sazby, a to spíše při spodní hranici. Zároveň soud konstatuje, že podmíněné odložení výkonu trestu nepřipadá u obžalovaného v úvahu, neboť vzhledem k závažnosti trestného činu a výši potenciálně vzniklé škody se jako přiléhavý jeví pouze trest nepodmíněný, kdy soud má za to, že pouze takový trest může vést k nápravě obžalovaného, zejména k jeho ponaučení, aby se v budoucnu obdobné trestné činnosti vyvaroval. Soud tak obžalovanému uložil trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon obžalovaného zařadil do věznice s ostrahou, když pro zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou nebyly splněny zákonné podmínky. Ve vztahu k peněžní částce ve výši 50 000 Kč, kterou chtěl obžalovaný podplatit notáře [anonymizováno] [jméno] [jméno], soud obžalovanému dále uložil trest propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť se jedná o nástroj trestné činnosti. 15. K trestnímu řízení se s nárokem na náhradu škody připojily včas poškozené [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], a [jméno] [příjmení], nikoli však řádně, neboť svůj nárok nikterak nespecifikovaly, a soud tak o něm nemohl v hlavním líčení rozhodnout. Soud proto výrokem o náhradě škody rozhodl podle § 229 odst. 1 tr. řádu tak, že poškozené odkázal s jejich nároky na řízení ve věcech občanskoprávních.