13 CO 237/2022-115 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] spolu s 8,5% úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II). 2. Takto rozhodl o žalobě došlé soudu dne [datum], jíž se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení uvedené částky jakožto náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., představující náklady právního zastoupení v daňovém řízení, které jí vznikly v důsledku nezákonného rozhodnutí ve věci odvodu a penále z odvodu. 3. Na základě nesporných tvrzení účastníků a skutečností zjištěných provedeným dokazováním vzal soud prvního stupně za prokázaný postup správce daně, který v odůvodnění svého rozsudku podrobně popsal, zahrnující i vydání platebního výměru [číslo] ze dne [datum] na odvod za porušení rozpočtové kázně, resp. rozhodnutí Finančního ředitelství v [obec] [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] a [anonymizována tři slova] ze dne [datum]. Žalobkyně nárok předběžně uplatnila [datum] u žalované, která ve svém stanovisku z [datum] na jedné straně sice konstatovala, že byly splněny zákonné podmínky pro přiznání nároku na náhradu škody ve výši [částka] za čtyři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a podání odvolání + náhrada hotových výdajů) v souladu s § 7, § 10 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), k ) a § 13 odst. 3 advokátního tarifu, na druhé straně však odmítla jakoukoli kompenzaci žalobkyni poskytnout s odkazem na § 254 odst. 6 zákona č. 280/2009 Sb. (dále též „daňový řád“), když shledala, že v dané věci byl žalobkyni [datum] vyplacen úrok z neoprávněného jednání správce daně ve výši [částka] na základě rozhodnutí správce daně ze dne [datum] a dne [datum] úrok ve výši [částka] na základě rozhodnutí správce daně ze dne [datum]. Úrok ve výši [částka] byl v předmětném řízení přiznán podle § 254 odst. 1 daňového řádu za období od [datum] do [datum] z částky [částka], představující neprominutý odvod uložený platebním výměrem [číslo] přičemž částka 20 098 833 byla žalobkyní hrazena ve splátkách v období od [datum] do [datum]. Úrok ve výši [částka] byl v předmětném řízení přiznán rovněž podle § 254 odst. 1 daňového řádu za období od [datum] do [datum] z částky [částka] uhrazené na základě platebního výměru [číslo] kdy částka [částka] byla žalobkyní hrazena ve splátkách v období od [datum] do [datum]. 4. Zejména na podkladě těchto zjištění soud I. stupně uzavřel, že shora uvedená rozhodnutí správce daně jsou nezákonnými rozhodnutími, že však nemohl vést dokazování a zjistit všechny skutečnosti relevantní z hlediska přiznání požadovaného nároku, a to s ohledem na chybějící relevantní žalobní tvrzení. V žalobě totiž zcela absentuje vylíčení rozhodných skutečností týkajících se účelnosti vynaložení žalovaných nákladů na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu ve smyslu § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále též„ OdpŠk“). Žalobkyně sice v žalobě označuje za nezákonná ve smyslu § 8 odst. 2 OdpŠk hned několik soudních a správních rozhodnutí, avšak nikterak nespecifikuje, jaké jednotlivé z jí uváděných nákladů právního zastoupení byly účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu konkrétního nezákonného rozhodnutí. Pokud žalobkyně plně odkazuje na k žalobě přiložený přehled, je z něj zřejmé toliko to, že se jedná o výkaz smluvní odměny za právní služby poskytnuté za A [číslo] a A [číslo], aniž by bylo zřejmé, co tyto kódy znamenají. Položková specifikace jednotlivých úkonů právní služby také nijak blíže neodkazuje na uvedená nezákonná rozhodnutí, natož aby z ní vyplývalo, jak byly konkrétní úkony právní služby účelné z hlediska změny/zrušení konkrétního nezákonného rozhodnutí. Uvedený přehled neobsahuje jediný konkrétní odkaz na předmětné řízení před orgány finanční správy. Odkaz na předmětná soudní řízení je obsažen až v samotném závěru přehledu, kde jsou odečteny v rámci nich zaplacené náklady řízení (pravděpodobně celková částka žalobkyni přiznaných nákladů daného řízení); u konkrétních úkonů právní služby však není odkaz na tato řízení uváděn. Navíc jsou uváděny i spisové značky [spisová značka] a [spisová značka], které neoznačují žádné řízení, jež by bylo předmětem tohoto řízení. Lze tak mít důvodně za to, že se daný přehled týká i nákladů řízení pro posuzovanou věc zcela bezpředmětných. Žalobkyně tedy podle soudu prvního stupně neunesla v tomto rozsahu břemeno tvrzení, o čemž jí soud hodlal poučit podle § 118a odst. 1 o. s. ř. na prvním jednání ve věci dne [datum]. Žalobkyně se ovšem o dobrodiní tohoto poučení ze strany soudu sama připravila, neboť se na jednání za žalující stranu nikdo nedostavil, ani nebyla soudu doručena omluva z jednání. Nezbylo proto než žalobu zamítnout, k čemuž soud I. stupně dodal, že i kdyby žalobkyně v potřebném rozsahu žalobní tvrzení doplnila, nebylo by možné žalobě vyhovět s odkazem na § 254 odst. 6 daňového řádu platného v době, kdy žalobkyně plnila na základě platebních výměrů [číslo] [číslo] neboť úrok z neoprávněného jednání správce daně je namístě podle zmíněného zákonného ustanovení započítat na předmětnou náhradu škody, která je řádově nižší a byla by jím tedy plně kryta, na což žalovaná poukazovala. Soud I. stupně přisvědčil i argumentaci žalované ohledně omezení kompenzovatelných nákladů právního zastoupení na mimosmluvní odměnu podle advokátního tarifu (§ 31 odst. 3 OdpŠk) a nemožnosti obcházení zvláštní právní úpravy nákladů řízení podle relevantních právních předpisů (daňový řád a zákon č. 150/2002 Sb.) prostřednictvím náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. 5. Ze všech uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). 6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, v němž po zrekapitulování podstaty celého řízení namítala, že podle jejího názoru v žalobě dostatečně vylíčila rozhodné skutečnosti týkající se účelnosti vynaložených nákladů řízení na zrušení nebo změnu nezákonných rozhodnutí a že nelze přijmout závěr žalované, která za účelné z celého několik let trvajícího řízení na několika stupních uznala pouze dva úkony. Pakliže byl účastník řízení nucen činit veškeré obvyklé úkony nezbytné pro zrušení či změnu nezákonných rozhodnutí, bez nichž by výsledku nedosáhl, nelze po žalobci rozumně požadovat, aby u každého jednotlivého úkonu odůvodňoval jeho účelnost, neboť vedle toho, že jde o požadavek zjevně jen obtížně splnitelný, smysl každého daného úkonu v řízení je jasný jak z jeho označení, tak jeho povahy a obsahu (např. u odvolání je zřejmé, proti jakému rozhodnutí směřuje, proč, čeho se snaží dosáhnout); polemizovat by se snad dalo pouze o poradách a jejich účelnosti, když nejde o úkon písemně zaznamenaný (v tomto ohledu však napadený rozsudek výslovně žádnou výtku neuvádí). Uznání pouhých dvou úkonů žalovanou v celém řízení, tj. jak u odvodu, tak u penále, a to na několika stupních, je podle žalobkyně zcela absurdní, neboť tím žalovaná sděluje, že pouhé tyto dva úkony (převzetí zastoupení a odvolání) tedy stačily ke zrušení a změně nezákonných rozhodnutí. Jako důkaz v žalobě uvedla příslušné spisy správce daně prvního stupně, [anonymizována tři slova] i soudní spisy v obou věcech (odvod a penále). Jejich provedením by mohlo být jednoduše prokázáno, že žalobkyní uplatňované úkony skutečně proběhly a jaký byl jejich účel, obsah a smysl. Podle jejího názoru žaloba ve spojení s odkazovanou přílohou (výčtem provedených úkonů) splňovala dostatečně povinnost tvrzení, což bylo jednoduše porovnatelné se spisy správce daně navrženými jako důkaz. U spisových značek [spisová značka] a [spisová značka] se jedná o řízení úzce související. Dále uvedla, že i pokud by byla celá škoda kryta úrokem, neznamená to, že by existence nezákonného rozhodnutí, nároku a jeho výše neměla být soudně konstatována, neboť nelze žalobu zamítnout, aniž by byl takový nárok posouzen; zda návazně bude částka přiznána/vyplacena je věc druhá. Přitom počínaje [datum] bylo ustanovení § 254 odst. 6 daňového řádu zrušeno zákonem č. 283/2020 Sb. a škoda není minimálně co do znatelné části úrokem kryta, když úrok podle § 254 daňového řádu„ nepokrývá“ přinejmenším škodu vzniklou zastoupením za období [datum] až [datum] a dále [datum] až datum posledního úkonu [datum] (u řízení o odvodu) a za období [datum] až [datum] a dále [datum] až [datum] (u řízení o penále); úkony týkající se obrany proti vyměření úroku z posečkání časově kryty jsou. Tedy většina nároku (nákladů vynaložených na právní zastoupení) je důvodná a k započtení nemůže dojít. Za nesprávný žalobkyně označila závěr o obcházení zvláštní právní úpravy nákladů řízení podle relevantních právních předpisů (daňový řád, zákon č. 150/2002 Sb.) prostřednictvím náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Usnesení Ústavního soudu sp.zn. III.ÚS 302/07 je podle žalobkyně na daný případ nepoužitelné. Pokud jde o závěr, že nelze kompenz