19 CO 40/2022-238 — Městský soud v Praze

1. Soud I. stupně rozhodoval v řízení, v němž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím z titulu ručení dle ručitelského prohlášení žalovaného ze dne [datum], kterým byl zajištěn závazek ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] [číslo] uzavřené mezi žalobkyní a společností [právnická osoba] (dále jen„ [právnická osoba]“), případně z titulu ručení dle § 71 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích, dále jen„ ZOK“). 2. Žalovaný nárok neuznal a popřel pravost podpisu na ručitelském prohlášení. 3. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, aby žalovaný a [právnická osoba] zaplatili žalobkyni částku [částka] s 0,1 % úrokem z prodlení denně z této částky od [datum] do zaplacení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého (I.), rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku [částka] (II.) a náklady státu, jejichž výše bude stanovena v samostatném usnesení (III.). 4. Nejprve konstatoval, že o nároku vůči [právnická osoba] bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 6 C 349/2017-225. 5. Rozhodnutí odůvodnil závěry znaleckého posudku znalce [příjmení] [příjmení] [číslo] ze dne [datum] a jeho výpovědí tedy, že nelze přesně určit, zda se jedná o rámcový padělek napodobeného charakteru vyhotovený na základě paměti, nebo o úmyslně pozměněnou variantu pravého podpisu žalovaného, když zkoumaný podpis má nízkou rezistenci vůči napodobení a nelze jej ztotožnit, a to navzdory velkému množství srovnávacích materiálů. Uzavřel, že pravost podpisu na ručitelském prohlášení nelze objektivně určit. 6. Soud I. stupně věc právně posoudil dle § 2018 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) s tím, že žalobkyně dostatečně neprokázala, že žalovaný vůči ní učinil ručitelské prohlášení. 7. Dále se zabýval tím, zda nevznikla žalovanému povinnost plnit na základě zákonného ručení za závazky [právnická osoba] ve smyslu § 71 odst. 3 ZOK. Uzavřel, že žalobkyně netvrdila a neoznačila důkazy, týkající se neschopnosti [právnická osoba] plnit vůči ní závazky, příčinné souvislosti mezi touto neschopností a případným ovlivněním žalovaným. Poučení dle § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu jí nebylo možné poskytnout, neboť se bez omluvy nedostavila k jednání, k němu byla řádně a včas předvolána. K tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 3665/2009. 8. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Náklady ve výši [částka] přiznal za uhrazený soudní poplatek a 13 úkonů právní služby dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále jen„ AT“). Lhůtu k plnění stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř. a platební místo dle § 149 odst. 1 o. s. ř. 9. O náhradě nákladů státu rozhodl dle § 148 odst. 1 o. s. ř. 10. Včasným odvoláním napadla rozsudek žalobkyně. Namítala, že znaleckým zkoumáním nebylo jednoznačně určeno, zda lze vyloučit pravost podpisu žalovaného na ručitelském prohlášení. Z toho plyne i to, že nebylo ani dostatečně prokázáno, že by ho žalovaný nepodepsal. Namítala, že v řízení navrhla výslech svědka [jméno] [příjmení], který ručitelské prohlášení a jinou dokumentaci se žalovaným podepisoval. Tento důkaz byl odmítnut a byly pouze vyžádány protokoly z jiných soudních jednání, kde již svědek v obdobných věcech vypovídal. Zejména z protokolu o jednání ze dne [datum rozhodnutí] ve věci sp. zn. 24 C 374/2017 vyplývá, že si svědek na žalovaného pamatuje, že veškerou dokumentaci podepisoval přímo vždy žalovaný, že kontroloval jeho totožnost, že bez podepsané dokumentace by žádné vozidlo nemohlo být vydáno. Soud I. stupně se s těmito důkazy nijak nevypořádal. Nesouhlasí ani s absencí skutkových tvrzení a označení důkazů ohledně nároku z titulu zákonné ručení dle § 71 ZOK, když v době uzavření smluv byl žalovaný 50% společníkem [příjmení], tedy vlivnou osobou. Poznamenala, že žalovaný se [právnická osoba] a jejím druhým společníkem zorganizoval mezinárodní půjčovnu vozidel, ke které nebyl oprávněn. Navrhl změnu napadeného rozhodnutí s tím, aby odvolací soud rozhodnutí změnil, žalobě vyhověl a přiznal jí náhradu nákladů řízení. 11. Žalovaný předně nesouhlasil s argumentací žalobkyně ohledně závěrů znaleckého zkoumání, že nelze učinit závěr, že ručitelské prohlášení nepodepsal, ale ani závěr, že ho podepsal. Za situace, kdy se výslovně neprokázala pravost podpisu, tížilo břemeno tvrzení a dokazování právě žalobkyni. Za nepravdivé tvrzení označil, že by soud odmítl provést dokazování výslechem svědka [příjmení]. Svědek se dostavil k jednání dne [datum], avšak k výslechu nedošlo, když žalobkyně na něm již dále netrvala, a to ani po jednání dne [datum], kde byl ze strany soudu předestřen názor na věc. K jednání dne [datum] se pak bezdůvodně nedostavila. K odkazovaným protokolům o výsleších svědka [příjmení] uvedl, že žaloba byla ve věci vedené pod sp. zn. 24 C 374/2017 pravomocně zamítnuta. Nesouhlasil ani s tím, že soud I. stupně nijak neakceptoval to, že byl vznesen vůči žalovanému též nárok ze zákonného ručení dle § 71 ZOK, když se s uvedeným vypořádal v bodě 6. napadeného rozsudku. Navrhl potvrzení napadeného rozhodnutí a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení. 12. Soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek v mezích odvolatelkou vymezených, včetně řízení, které mu předcházelo dle § 212 a § 212a o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání ve věci samé není důvodné. 13. Odvolací soud nejprve poukazuje na procesní pochybení soudu I. stupně, když ve výroku I., byť zamítavém, rozhodoval o právech a povinnostech společnosti [právnická osoba], která není účastníkem řízení. V řízení lze rozhodovat pouze o právech a povinnostech účastníků řízení, tedy nelze [právnická osoba] ukládat povinnost k plnění, nadto, když o ní již bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 6 C 349/2017 – 225, který nabyl právní moci dne [datum]. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu například rozhodnutím ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 494/2014 však správně vymezil akcesoritu vztahu dlužníka a ručitele. Uvedené pochybení tak nemělo za následek nesprávnost napadeného rozhodnutí, nadto bylo zhojeno v rámci rozhodnutí odvolacího soudu. 14. Odvolací soud k namítanému opomenutému důkazu odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se dokazování, například rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3889/2014, v němž se stanoví, že„ Soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny navržené důkazy. Soud je oprávněn posoudit důkazní návrhy účastníků a podle své úvahy rozhodnout, které z navržených důkazů budou provedeny (§ 120 odst. 1 věta druhá o. s. ř.); soud především neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci, jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby byl účelově prodloužen spor. Z toho vyplývá, že při objasňování skutkového stavu věci (tj. při zjišťování skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy) by soud měl dbát na to, aby byly provedeny takové z navržených důkazů, které jsou v daném případě k prokázání sporných skutečností nejvhodnější. Je-li k prokázání sporné skutečnosti navrhováno více důkazů, může vhodnost důkazu (z hlediska jeho schopnosti prokázat danou spornou skutečnost) určovat také jeho povaha.“ 15. Soud I. stupně učinil závěr, že žalobkyně dostatečně neprokázala, že žalovaný podepsal ručitelské prohlášení ze dne [datum]. K prokázání uvedeného tvrzení byl navržen znalecký posudek z oboru písmoznalectví a výslech svědka [jméno] [příjmení], před nímž měl žalovaný prohlášení podepsat. Ze spisu vedeném pod sp. zn. 6 C 349/2017, z něhož bylo vyloučeno řízení vedené vůči žalovanému pod sp. zn. 6 C 1/2020, navrhla žalobkyně výslech uvedeného svědka v podání ze dne [datum]. U jednání dne [datum], k němuž se svědek dostavil, žalobkyně již netrvala na jeho výpovědi s tím, že byl v obdobných věcech již několikrát vyslýchán a souhlasila se čtením protokolů zachycující výpovědi svědka. Odvolací soud k tomu konstatuje, že navrhne-li účastník soudu, aby provedl určitý důkaz, může svůj procesní úkon odvolat jen za podmínek uvedených v § 41a odst. 3 o. s. ř.; tedy dojde-li odvolání úkonu soudu nejpozději současně s návrhem na provedení důkazu, soud pak postupuje stejně, jako kdyby účastník takový návrh nikdy neučinil. V případě, že návrh na provedení důkazu nebyl účinně odvolán, nelze dovodit, že návrh nebyl podán, i když účastník soudu později sdělil, že na návrhu na provedení důkazu například "netrvá. K tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 426/2002. Soud I. stupně se však s tímto návrhem procesně