21 CO 267/2021-595 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci [částka] spolu se 7,75 % p. a. úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I.) a 7,75 % p. a. úrok z prodlení z částky [částka] od [datum] do [datum] (výrok II.), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení [částka] (výrok III.). 2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce původně domáhal náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla být způsobena nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 10/2004, nezákonným rozhodnutím o vazbě a nezákonným trestním stíháním. V průběhu řízení byl žalobce odškodněn částkou [částka] za nepřiměřeně dlouhou délku řízení, částkou [částka] za nezákonnou vazbu od [datum] do [datum] a částkou [částka] za nezákonné trestní stíhání. Posledně uvedené odškodnění za nezákonné trestní stíhání považoval žalobce za nedostačující a požadoval dalších [částka], tudíž tato částka zůstala předmětem řízení. 3. Soud prvního stupně zjistil, že dne [datum] Policie ČR – Krajský úřad vyšetřování [obec] pod č. j. ČVS: KVSV [číslo] sdělila žalobci obvinění pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona a zároveň zahájila trestní stíhání žalobce. Dne [datum] byl žalobce zadržen a usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 40 Nt 155/2000-9, byl vzat do vazby. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 6 To 225/2001-79, byl z vazby propuštěn. Dne [datum] byla ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem podána obžaloba proti žalobci a dalším 13 obviněným, ve dnech 5. – [datum], 20. – 24. 3., [datum], 18. – [datum], 15 – [datum], [datum], 26. – [datum], 16. – [datum], 20. – [datum], 18. – [datum], 12. – [datum], 23. 4. – [datum], 21. – [datum], 18. – [datum], 15. – [datum], 4. – [datum], 12. – [datum], [datum] se konala hlavní líčení. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 50 T 10/2004, byl žalobce podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby pro skutky, v kterých obžaloba spatřovala trestné činy vyjmenované ve zprošťujícím výroku, neboť skutky označené v žalobním návrhu nejsou trestnými činy. Z podnětu odvolání státního zástupce a obviněných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 6 To 17/2010, zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v části zprošťujících výroků i ohledně obviněného žalobce a znovu sám rozhodl ve věci tak, že podle § 226 písm. a) tr. řádu obviněného žalobce zprostil obžaloby pro skutky, kterých se týkal zrušující výrok. Nejvyšší soud usnesením ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 5 Tdo 344/2012, dovolání obviněného žalobce odmítl. 4. Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě byly splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti žalované z titulu nezákonného rozhodnutí, kterým bylo usnesení o zahájení trestního stíhání (§ 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen„ OdpŠk“). Při úvaze o formě a výši zadostiučinění přihlédl k tomu, že žalobce byl stíhán pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona, za který mu hrozilo uložení trestu odnětí svobody ve výměře pět až dvanáct let, že trestní stíhání trvalo od [datum] (kdy bylo zahájeno trestní stíhání) do [datum] (kdy nabyl právní moci zprošťující rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne [datum]), a lze je tak považovat za déletrvající. Měl za prokázané, že trestní stíhání negativně zasáhlo do podnikatelských aktivit žalobce, jeho pracovního, společenského i rodinného života. Žalobce byl v regionu známý, působil v managementu [právnická osoba], a.s., [právnická osoba], Inpeko spol. s r.o., byl členem správní rady Univerzity J. E. [příjmení]. Po zahájení žalobcova trestního stíhání se [právnická osoba], a.s., nemohla rozvíjet, někteří klienti odešli, stagnace trvala 3 až 5 let, jeho společníci s ním ukončily spolupráci, žalobce ztratil některé kontakty, lidé se mu vyhýbali. Byl odvolán ze správní rady Univerzity J. E. [příjmení], nebyl zapsán do seznamu advokátů České advokátní komory, neboť nesplňoval podmínku bezúhonnosti. Jeho manželství bylo rozvedeno, manželka v návrhu na rozvod uvedla, že následkem trestního stíhání byla celá rodina vyloučena z běžného života a došlo k rozvratu manželství. Naproti tomu nebylo prokázáno tvrzení žalobce, že by se následkem trestního stíhání zhoršil jeho zdravotní stav. Soud prvního stupně také zjistil, že trestní stíhání žalobce bylo medializováno, média informovala obecně o průběhu trestního řízení, bylo zveřejněno jméno a příjmení žalobce, dovodil však, že medializaci nelze přičítat k tíži státu, neboť nebyl prokázán excesivní způsob jednání orgánů činných v trestním řízení. Soud prvního stupně provedl srovnání s věcmi vedenými u Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 14 C 171/2011 a sp. zn. 10 C 214/2012 a uzavřel, že částka [částka], kterou žalovaná žalobci zaplatila, v porovnání s těmito případy obstojí a představuje přiměřené zadostiučinění. Žalobu proto zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř. 5. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání, které, jak upřesnil u odvolacího jednání, směřovalo toliko do zamítavého výroku I. a souvisejícího výroku o nákladech řízení. Nesouhlasil s výší přiznaného zadostiučinění, které považoval za příliš nízké. Měl za to, že soud prvního stupně nezohlednil, že trestní stíhání bylo zahájeno nedůvodně, že bylo rozsáhle medializováno a že jeho věc srovnával s nevhodnými případy. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil. 6. Žalovaná setrvala na svém stanovisku, že poskytnuté odškodnění je dostačující, a navrhla potvrzení napadeného rozsudku. 7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek (§ 212 a násl. o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je z části důvodné. 8. Odvoláním nebyl zpochybněn závěr soudu prvního stupně, že v souvislosti s nezákonným rozhodnutím (§ 8 Odpšk) vznikl žalobci nárok na náhradu nemajetkové újmy, spornou byla výše tohoto nároku. Při jeho posuzování byl odvolací soud vázán právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3942/2016, jímž dovolací soud zrušil předchozí rozsudek odvolacího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 69 Co 99/2016-419. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, a ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uvedl, že odvolací soud neporovnal adekvátnost výše přiznávaného zadostiučinění s jinými případy, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují, a jeho právní posouzení je tak i v tomto ohledu neúplné. 9. Podle citované judikatury je třeba zohlednit zejména povahu trestní věci, délku trestního stíhání a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby, to vše s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, za nichž k újmě došlo. Kromě zohlednění právě uvedených kritérií je však nezbytné, aby v konečném důsledku výše soudem přiznaného zadostiučinění odpovídala výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích (poměřováno s ohledem na zmíněná kritéria) shodují. Jinými slovy, výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je možná pouze tehdy, pokud bude soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. 10. Odvolací soud považuje za správná skutková zjištění, z nichž soud prvního stupně vycházel, jakož i způsob, jakým hodnotil provedené důkazy. Shodně se soudem prvního stupně také odvolací soud hodnotí i povahu trestní věci, délku trestního stíhání i dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce, a v podrobnostech proto na jeho odůvodnění odkazuje. Odvolací soud se však již neztotožnil s tím, jakým způsobem se hodnocení těchto kritérií promítlo do úvahy o výši přiměřeného zadostiučinění, ani s výběrem případů, s nimiž soud prvního stupně projednávanou věc porovnával. 11. Žalobce byl stíhán pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona, kterým měl způsobit škodu velkého rozsahu (převyšující [částka]) a za který zákon umožňuje uložení trestu odnětí svobody 5 až 12 let, a jde tedy nepochybně o trestný čin závažného charakteru. Lze souhlasit se soudem prvního stupně, že domnělý podvodník není vystaven takovému společenskému odsouzení jako domnělý vrah, na druhou stranu je ale nutno přihlédnout k tomu, že žalobce se měl tohoto podvodu dopustit v souvislosti s jeho dřívější činností v [příjmení] [jméno] a vzhledem k tomu, že se v době trestního stíhání angažoval v několika obchodních společnostech a pohyboval se v podnikatelském pro