21 CO 372/2020-193 — Městský soud v Praze

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem výrokem I. zamítl žalobu o zaplacení [částka] s příslušenstvím a výrokem II. žalovanému nepřiznal na náhradu nákladů řízení. 2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky [částka] s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného vzniklého zaplacením kupní ceny žalobcem na základě neplatné smlouvy [číslo] o převodu části podniku, uzavřené dne [datum] podle zákona č. 92/1991 Sb. 3. Žalovaný v průběhu řízení žalovanou částku zaplatil, a to na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku soudu prvního stupně ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], který nabyl právní moci dne [datum]. Uvedený rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací]. Podle žalovaného by měl žalobce plnění vrátit, v řízení by se mělo pokračovat a provést dokazování k jeho tvrzením o existenci a výši jeho pohledávky vůči žalobci z titulu náhrady škody, jejímž započtením pohledávka žalobce zanikla. 4. Žalobce setrval na žalobě poté, co jeho zpětvzetí žaloby z důvodu plnění bylo usnesením soudu prvního stupně ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] označeno za neúčinné podle § 96 odst. 6 o.s.ř. 5. Soud prvního stupně nejdříve poukázal na závěry velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu plynoucí z rozsudku z [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], ve kterém se Nejvyšší soud zabýval otázkou vzniku bezdůvodného obohacení ze strany žalujícího subjektu přijetím plnění protistrany na základě vykonatelného rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno. Poté dospěl k závěru, že dluh žalovaného zanikl splněním, pokud podle hmotného práva existoval. V opačném případě by se žalobce bezdůvodně obohatil a je na žalovaném, aby se domáhal bezdůvodného obohacení. Obě varianty vedou podle soudu prvního stupně shodně k zamítavému meritornímu rozhodnutí v této věci. Soud prvního stupně nepovažoval za účelné pokračovat v řízení a zabývat se opětovně obranou žalovaného s tím, že takový postup by na rozhodnutí o žalobě na plnění nic nezměnil, pouze by řízení prodloužil a navýšil náklady řízení. Dále uvedl, že si je vědom, že Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] mu uložil povinnost zabývat se opětovně obranou žalovaného, nicméně tak učinil proto, že předmětem dovolacího přezkumu byla„ právě a pouze“ právní otázka kompenzability pohledávky žalovaného z titulu náhrady škody. Soud prvního stupně připustil, že by bylo možné pokračovat v řízení a zabývat se tím, zda došlo k bezdůvodnému obohacení, nebo zda žalobce měl na plnění hmotněprávní nárok, ovšem nikoliv již jen na základě žaloby žalobce o plnění (bez dalšího). 6. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 a § 150 o.s.ř. V řízení úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů nepřiznal s ohledem na okolnosti případu. Ty shledal v tom, že v řízení nebyla vyřešena sporná otázka mezi účastníky, tj. zda hmotněprávní nárok žalobce byl skutečně dán, a přesto řízení skončilo, a to z důvodu plnění žalovaného poskytnutého pod tlakem exekučního titulu, který byl následně zrušen na základě mimořádného opravného prostředku. 7. Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba účastníci. 8. Odvolání žalobce směřovalo jen proti výroku II. napadeného rozsudku. Žalobce namítl, že byť meritorní výrok považuje za věcně správný, není správné odůvodnění napadeného rozsudku, resp. nejsou správně uvedeny důvody, které vedly k zamítnutí žaloby. Poukázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS 40/18, z něhož vyplývá, že z rozhodnutí o zamítnutí žaloby, jejímuž vyhovění brání dřívější plnění žalovaného, musí být zřejmé, zda je zamítána z důvodu, že žalobou uplatněný nárok byl důvodný, ale zanikl splněním, nebo je zamítána z důvodu, že žalobou uplatněný nárok důvodný není. Výrok o nákladech řízení považoval za nesprávný a nepřezkoumatelný s tím, že úzce souvisí s přezkoumatelností výroku I. o zamítnutí žaloby, neboť na meritorní výrok navazuje. Vytkl soudu prvního stupně, že posuzoval otázku nákladů řízení čistě formalisticky podle procesního úspěchu ve věci, aniž by reagoval na závěry výše uvedeného nálezu Ústavního soudu. Má za to, že v jeho intencích byla žaloba podána důvodně, a proto by mu měla být přiznána náhrada nákladů řízení. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k novému řízení, případně aby ho změnil tak, že rozhodne o zamítnutí žaloby s řádným odůvodněním a přizná mu právo na náhradu nákladů řízení. 9. Odvolání žalovaného směřovalo proti oběma výrokům rozsudku soudu prvního stupně. Odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], jímž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], kterým bylo žalobě na zaplacení bezdůvodného obohacení [částka] s příslušenstvím v plném rozsahu vyhověno, spolu s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] z důvodu nesprávného posouzení kompenzability pohledávek žalobce a žalovaného. Žalovaný se se závěry soudu prvního stupně neztotožňuje. Má za to, že soud prvního stupně se měl v intencích závazného právního názoru Nejvyššího soudu zabývat jeho obranou, což neučinil, a proto dospěl k nesprávnému závěru o skutkovém stavu a věc nesprávně právně posoudil. Zdůraznil, že napadeným rozsudkem není opět vyřešena otázka, zda má žalobce nárok na vrácení kupní ceny, když proti této pohledávce uplatnil nárok na náhradu škody způsobené na předmětných nemovitostech po dobu, kdy byl žalobce jejich vlastníkem. V důsledku toho vznikla situace, která vede účastníky do dalšího sporu a vzniku dalších nákladů řízení, neboť o jejich vzájemných pohledávkách nebylo soudy dosud pravomocně rozhodnuto. Souběžné vedení tohoto řízení a řízení u Okresního soudu v Berouně považuje za nehospodárné s tím, že nárok na náhradu škody uplatnil v daném řízení k započtení před podáním žaloby u Okresního soudu v Berouně. Nesouhlasil rovněž s rozhodnutím o nákladech řízení. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 10. Odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání obou účastníků rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a 212a odst. 1 a 5 o.s.ř., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a poté, kdy podle § 213 odst. 2 a 4 o.s.ř. doplnil dokazování smlouvou o převodu podniku (části podniku) ze dne [datum] (dále jen smlouvou o převodu části podniku), pokladními složenkami ze dne [datum] a [datum], protokolem o předání a převzetí nemovitých věcí v k.ú. [příjmení] [jméno] ze dne [datum] a rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], dospěl k závěru, že odvolání žalobce je opodstatněné. Jako částečně důvodné shledal i odvolání žalovaného, byť s ohledem na specifika posuzované věci (bylo rozhodováno o žalované částce poté, kdy byla ze strany žalovaného na základě předchozího pravomocného soudního rozhodnutí později zrušeného dovolacím soudem zaplacena, včetně příslušenství a nákladů řízení) a závěry odvolacího soudu ve vztahu k posouzení kompenzability pohledávky žalovaného z titulu náhrady škody způsobené znehodnocením vrácených nemovitostí v letech [rok] až [rok], níže uvedené, nenašlo svůj odraz ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu. 11. Předně je třeba uvést, že soud prvního stupně nepostupoval v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS 40/18, podle něhož ustanovení § 96 odst. 6 o.s.ř. umožňuje po zrušení pravomocného vykonatelného rozhodnutí dovolacím soudem pokračovat v řízení bez ohledu na to, zda žalovaný splnil povinnost stanovenou vykonatelným rozhodnutím, jež bylo následně zrušeno. Soud může vycházet z již provedených důkazů a provede již jen takové, jejichž potřeba vyplynula z kasačního rozhodnutí dovolacího soudu. Na základě před ním provedených důkazů a vycházeje z právního názoru dovolacího soudu (který je závazný pouze v této konkrétní věci), soud znovu o žalobě rozhodne. Stěží jinak, než že žalobu zamítne. V prvním případě proto, že se nově ukáže, že žaloba byla nedůvodná (žalobce uplatněný nárok neměl). Ve druhém případě proto, že soud dospěl opět k závěru, že žaloba naopak důvodná byla, avšak jejímu vyhovění brání dřívější plnění žalovaného, a na tomto základě byl uplatněný nárok uspokojen. V obou případech se ovšem - jako zásadní - uplatní, že výrok s odůvodněním tvoří integrální jednotu, pročež rozsudek v prvním případě (druhý není třeba řešit) představuje úplnou prejudici (viz § 135 odst. 2, § 159a odst. 1 o. s. ř.). Jestliže žalobce přijaté plnění nevydá dobrovolně, postačí v řízení o vydání bezdůvodného obohacení provést důkaz rozsudkem z původního sporu. Odpadá tak potřeba "skutečného" sporu o bezdůvodné obohacení, k němuž by muselo dojít, jestliže by řízení po zpětvzetí žaloby bylo zastaveno. Takové řízení by muse