23 CO 202/2022-293 — Městský soud v Praze

1. Rozsudkem ze dne [datum] soud I. stupně uložil žalované, aby do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatila žalobci jednak částku [částka] spolu s úrokem z prodlení jdoucím z této částky od [datum] do zaplacení ve výši 9,75 % ročně (výrok I), jednak náhradu nákladů řízení ve výši [částka] k rukám právního zástupce žalobce (výrok II). Usnesením ze dne [datum] soud doplnil rozsudek ze dne [datum] o výrok III, kterým uložil žalované povinnost zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 8 náklady řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku. 2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě podané soudu [datum], kterou se žalobce domáhal proti žalované zaplacení částky [částka] s příslušenstvím s tvrzením, že byl zaměstnancem žalované na základě pracovní smlouvy ze dne [datum], naposledy vykonával práci vedoucího zaměstnance na pozici ředitel oblasti. Dne [datum] byl z pracovního místa vedoucího zaměstnance odvolán a dne [datum] mu byla předána výpověď podle § 52 písm. c) zákoníku práce s tím, že k rozvázání pracovního poměru po odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance nedochází v souvislosti se zrušením daného pracovního místa v důsledku organizační změny, a proto žalobci nenáleží odstupné. Žalobce měl však za to, že zastával pracovní pozici, která byla v důsledku organizační změny zrušena. Změna v organizaci byla oznámena [datum] statutárním ředitelem žalované [příjmení] [jméno] [příjmení]. Pozice, kterou zastával, zanikla, a ani neexistuje srovnatelná pozice s takto zaniklou pozicí. U žalované platila podniková kolektivní smlouva pro roky 2017 - 2019 a podle čl. 8 odst. 8.1 kolektivní smlouvy činí odstupné v jeho případě čtyřnásobek průměrné měsíční mzdy. Žalovaná se žalobou nesouhlasila. Odmítla, že by k rozvázání pracovního poměru po odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance došlo v souvislosti se zrušením daného pracovního místa. Skutečnost, zda v důsledku organizační změny u žalované došlo k poklesu o jednu řídící úroveň, nemá pro projednávanou věc žádný význam. I v případě, že by k poklesu úrovně došlo, nezakládá tato skutečnost právo žalobce na odstupné. Záměrem kolektivní smlouvy pak nebylo rozšiřovat okruh osob, na které se má odstupné vztahovat, ale upravit výši odstupného pro ty zaměstnance, kteří jsou u žalované nepřetržitě zaměstnáni 10 let a více a u nichž ze strany žalované došlo k rozvázání pracovního poměru z důvodu § 52 písm. a) až c) zákoníku práce, nikoliv z důvodu fikce nadbytečnosti, jak je tomu v případě žalobce. 3. Soud I stupně vyšel z prokázaných zjištění, že žalobce byl v pracovním poměru u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne [datum], pracovní poměr vznikl [datum]. S účinností od [datum] žalobce vykonával druh práce ředitel oblasti Elektro, která byla zařazena v divizi [obec], a jeho nadřízeným byl výkonný ředitel divize. Žalovaná odvolala žalobce z vedoucího pracovního místa z důvodu, že v době ode dne [datum] nemá možnost přidělovat mu práci, která by odpovídala jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Výkon práce na vedoucím místě skončil dne [datum]. Ing. [jméno] [příjmení] oznámil dne [datum] formou e-mailu změnu organizační struktury s tím, že od začátku roku 2019 nebudou divize v České republice rozděleny podle regionů, ale podle segmentů. [jméno] [příjmení] pak e-mailem ze dne [datum] informoval žalobce, že oblast Elektro se nově začlení do závodu [ulice] stavitelství a bude patřit do divize Inženýrské stavitelství. Pozici ředitele oblasti Elektro obsadil nově [jméno] [příjmení], má stejné pravomoci jako žalobce. 4. Soud I. stupně posoudil věc podle § 73a odst. 2 zákoníku práce. Poukázal na to, že vedoucí zaměstnanec může být z vedoucího pracovního místa odvolán, že odvolání musí být provedeno písemně, a že odvolanému zaměstnanci musí zaměstnavatel nabídnout práci, která by odpovídala zdravotnímu stavu a kvalifikaci zaměstnance. Pokud zaměstnavatel takovou práci nemá nebo ji zaměstnanec nepřijme, nastává překážka v práci na straně zaměstnavatele podle § 208 zákoníku práce a fikce výpovědního důvodu podle § 52 písm. c) zákoníku práce. Podle čl. 8 odst. 8.1. kolektivní smlouvy přísluší zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem podle § 52 písm. a) až c) zákoníku práce nebo dohodou z týchž důvodů a jehož pracovní poměr u zaměstnavatele trval nepřetržitě alespoň 10 roků, odstupné ve výši čtyřnásobku jeho průměrného výdělku. Podle čl. 8 odst. 8.2. kolektivní smlouvy„ zaměstnanci náleží odstupné při nepřetržitém trvání pracovního poměru alespoň 10 roků, ale méně než 20 let při skončení pracovního poměru uplynutím výpovědní doby ve výši čtyřnásobku průměrného výdělku“. Soud I. stupně v souvislosti s uvedenými ustanoveními kolektivní smlouvy odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], v němž dovolací soud vyjádřil, že skutečnost, že zaměstnanci nenáleží odstupné na základě ust. § 67 odst. 1 zákoníku práce ještě neznamená, že mu na něj nevzniklo právo jinak, například na základě dohody zaměstnance a zaměstnavatele nebo na základě vnitřního předpisu. Na odstupné proto může vzniknout – je-li to dohodnuto ve smlouvě nebo stanoveno vnitřním předpisem – právo i zaměstnanci, kterému byla dána výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 73 odst. 6 věty třetí zák. práce ve spojení s ustanovením § 52 písm. c) zák. práce poté, co byl odvolán z vedoucího pracovního místa, aniž by toto místo bylo zrušeno, stejně jako zaměstnanci, jehož pracovní poměr založený jmenováním na dobu určitou skončil odvoláním z vedoucího pracovního místa podle ustanovení § 73 odst. 6 části první věty za středníkem zák. práce. 5. Soud I. stupně shledal, že v posuzované věci nedošlo k řádnému splnění nabídkové povinnosti zaměstnavatele ve smyslu § 73a odst. 2 zákoníku práce. Spolupracovníci žalobce, se kterými rovněž došlo k ukončení pracovního poměru v důsledku organizační změny, obdrželi odstupné podle § 67 zákoníku práce, na rozdíl od žalobce. Soud vzal za prokázané, že pracovní místo nezaniklo, neboť žalovaná po jednání se žalobcem o dalším působení při změně s ním probírala nové podmínky, které ale žalobce neakceptoval, a poté dostal výpověď. Nastala tak fikce výpovědního důvodu podle § 52 písm. c) zákoníku práce. Pozice byla posléze obsazena jiným pracovníkem. Dáním výpovědi z důvodu skutečnosti, že žalovaná nemá žádnou práci, kterou by mohla žalobci přidělit, pak podle názoru soudu vznikl žalobci v souladu s kolektivní smlouvou, která se vztahuje na všechny zaměstnance bez ohledu na povahu vzniku pracovního poměru, nárok na odstupné ve výši čtyřnásobku průměrného výdělku. Vzhledem k tomu, že žalovaná na základě výzvy neuhradila dlužnou částku ke dni [datum], dostala se do prodlení. S tímto odůvodněním soud žalobě vyhověl. 6. Žalobci rovněž přiznal proti žalované náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť byl ve věci úspěšný. Náklady žalobce jsou náklady na soudní poplatek a právní zastoupení. 7. Žalované dále uložil podle § 148 odst. 1 o. s. ř., aby zaplatila státu náklady, které byly vynaloženy na svědečné. 8. Proti rozsudku podala včasné a přípustné odvolání žalovaná. Vytýkala soudu I. stupně, že na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že nesprávně posoudil věc po právní stránce. Namítala, že žalobci žádný nárok na odstupné nevznikl, protože k rozvázání pracovního poměru po odvolání žalobce z místa vedoucího zaměstnance nedošlo v souvislosti se zrušením daného pracovního místa v důsledku organizační změny. Opačná tvrzení žalobce nebyla v řízení prokázána. Soud I. stupně správně uzavřel, že v případě žalobce nastala fikce výpovědního důvodu podle § 52 písm. c) zákoníku práce, pominul však, že žádné ustanovení zákoníku práce, ani ujednání v kolektivní smlouvě v uvedeném případě právo na odstupné žalobci nezaložilo. V této souvislosti žalovaná poukázala na výpovědi svědků [příjmení] a [příjmení]. Soud I. stupně neuvedl, z jakého důvodu k jejich výpovědím nepřihlédl. Nesprávně proto zhodnotil provedené důkazy, nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, a dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním potřebným pro právní posouzení věci. Pochybil také při aplikaci práva na jím zjištěný skutkový stav věci, když se nezabýval výkladem příslušného právního jednání, tj. kolektivní smlouvy. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek, žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení. 9. Podle žalobce je rozsudek soudu I. stupně správný. S odvolací argumentací žalované nesouhlasil. Žalobce je přesvědčen, že i pro případ, kdy by žalovaná prokázala, že jeho pracovní pozice nezanikla, s čímž se ale neztotožňuje, že nárok na odstupné by mu vznikl podle kolektivní smlouvy. Závěr soudu I. stupně, že mu ustanovení kolektivní smlouvy přiznávají právo na odstupné, je proto správný. Žalobce navrhl, aby odvolací soud potvrdil napadený rozsudek a přiznal žalobci náhradu nák