23 CO 366/2021-213 — Městský soud v Praze

1. Rozsudkem ze dne [datum] soud I. stupně uložil povinnost žalované zaplatit žalobci [částka] s úrokem z prodlení 7,05 % ročně za dobu od [datum] do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (I.), žalobu zamítl co do částky [částka] s příslušenstvím (II.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (III.). 2. Žalobce se domáhal původně uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci na náhradě nemajetkové újmy [částka] s příslušenstvím, která mu měla vzniknout co do částky [částka] v důsledku nepřiměřené délky přestupkového řízení vedeného Městským úřadem Nymburk pod č. j. 070/37341/2013/Kre a následně Krajským úřadem Středočeského kraje jako odvolacím orgánem a dále co do zbývající částky [částka] kombinací nesprávných úředních postupů spočívajících v tom, že v přestupkovém řízení jednala za prvoinstanční správní orgán odborně nezpůsobilá osoba ([částka]), dále že správní orgán odepřel žalobci možnost vyjádřit se k podkladům v řízení ([částka]), dále že správní orgán nesprávně stanovil lhůty pro seznámení se žalobce s podklady správního orgánu ([částka]) a dále nedoručil vyrozumění žalobci o jeho právech dle § 36 odst. 2 a 3 zákona 500/2000 Sb., správní řád ([částka]). 3. Ve věci rozhodl již jedenkráte soud I. stupně rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 18 C 6/2015-27, kdy žalobu zamítl v celém rozsahu, Městský soud v Praze rozsudkem z [datum rozhodnutí], č. j. 23 Co 139/2016 zamítavý rozsudek potvrdil; následně Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Cdo 3587/2018-143 zrušil rozsudek soudu I. i II. stupně, a to v rozsahu částky [částka] s příslušenstvím a navazujícím nákladovém výroku a vrátil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení ohledně rozhodování o náhradě tvrzené nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku přestupkového řízení. 4. Ohledně zbývající části nároku [částka] z titulu tvrzené nepřiměřené délky přestupkového řízení Městského úřadu v Nymburce a následně Krajského úřadu Středočeského kraje žalobce doplnil, že řízení bylo zahájeno v září 2013, prvoinstanční rozhodnutí bylo vydáno [datum], proti rozhodnutí podal žalobce odvolání, řízení ve věci dopravního přestupku již trvalo více než 17 měsíců, což s ohledem na lhůty vyplývající ze správního řádu pokládal žalobce za nepřiměřeně dlouhé; k datu rozhodování soudu I. stupně nebylo přestupkové řízení skončeno; částku [částka] stanovil žalobce podle své úvahy se zřetelem ke konstantní judikatuře. 5. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby, když nezpochybňovala průběh přestupkového řízení a nutnost posoudit tvrzenou nemajetkovou újmu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, presumovaný vznik nemajetkové újmy však dle názoru žalované byl dostatečně vyvrácen, když ve smyslu rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 1391/15 je na soudu, aby posoudil, zda se obviněný z přestupku takového jednání dopustil v situaci, kdy řízení bylo zastaveno pro uplynutí prekluzivní lhůty pro projednání přestupku. V případě, že by se žalobce měl tvrzeného přestupku dopustit (což vyplývalo z rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu), pak by jeho nejistota spočívala pouze v tom, že bude potrestán za nezákonné jednání, v takovém případě by ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4387/2015 žalobce žádnou nemajetkovou újmu neutrpěl; pokud by byly naplněny předpoklady odpovědnosti státu za újmu, bylo by postačujícím zadostiučiněním pouhé konstatování porušení práva, neboť žalobci hrozilo uložení maximální pokuty [částka], prvoinstanční správní orgán mu uložil nepravomocně pokutu [částka], částka požadovaná žalobcem z titulu odškodnění je tak ve zjevném nepoměru s předpokládanou sankcí; případné odškodnění tak musí být přiměřené tvrzené újmě poškozeného, jejíž intenzita je dána především významem řízení pro poškozeného. V době, kdy došlo k zániku odpovědnosti za přestupek ([datum]) je nepochybné, že žalobce případnou nejistotu ohledně výsledku řízení již nemohl pociťovat; rovněž žalovaná poukazovala na okolnost, že po dobu dvou let – kdy nebyl učiněn žádný úkon správním orgánem – žalobce nikterak neurgoval vyřízení. 6. Soud I. stupně provedl ve věci dokazování obsahem správního spisu a listinami, ze kterých vzal za prokázané, že [datum] byl hlídkou Policie ČR v Nymburku žalobce zadržen, radarem mu v obci [obec] byla naměřena při jízdě rychlost 65 km v hodině, žalobce odmítl podepsat oznámení o přestupku, přípisem z [datum] Městský úřad Nymburk, odbor správních činností, žalobci oznámil zahájení přestupkového řízení dle § 67 zákona 200/1990 Sb., o přestupcích, žalobce předvolal na jednání [datum], při tomto jednání žalobce zpochybnil, že by jel vyšší než dovolenou rychlostí, poukazoval i současně na přechodnou dopravní značku povolující rychlost 70 km v hodině, navrhl ve věci předvolat svědky, tomuto důkaznímu návrhu správní orgán vyhověl, po provedeném šetření vydal dne 19. 12. 2013 rozhodnutí pod č. j. 070/37341/2013/Kre, kterým uznal žalobce vinným spácháním přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a uložil mu pokutu [částka] a povinnost uhradit náklady řízení, proti rozhodnutí podal žalobce [datum] odvolání, které v měsíční lhůtě předložil Městský úřad Nymburk k vyřízení Krajskému úřadu Středočeského kraje (dne [datum]), k datu [datum] nebylo vydáno rozhodnutí o odvolání, nárok na odškodnění uplatnil žalobce u Ministerstva dopravy [datum]. 7. Soud I. stupně po citaci dotčených ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. a § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 a odst. 4 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a obsahu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod [číslo] Sb.) a po citaci § 71, § 88 odst. 1, § 90 odst. 6 zákona č. 500/2004 Sb. (správní řád – dále jen s. ř.) shledal na straně žalované naplnění odpovědnostních předpokladů za újmu vzniklou žalobci nepřiměřenou délkou správního řízení, když ve smyslu rozhodnutí dovolacího soudu i stanoviska Nejvyššího soudu ČR Cpjn 206/2010 na předmětné řízení ve vztahu k právu na projednání věci v přiměřené lhůtě dopadala ustanovení shora citované úmluvy. Přestupkové řízení soud I. stupně nepokládal za složité, ačkoliv bylo nutno provést výslechy svědků, správní orgán I. stupně rozhodoval rychle, včas předložil věc s odvoláním odvolacímu orgánu, na I. stupni tak nedošlo k průtahům, průtahy trvaly minimálně od [datum] do [datum] (u Krajského úřadu Středočeského kraje), došlo tak k porušení lhůty pro učinění úkonu ve věci, žalobce se na délce řízení nepodílel, význam řízení však neshledal soud I. stupně pro žalobce zásadním, když největší hrozbou bylo zaplacení pokuty ve výši [částka]. Za adekvátní délku řízení soud I. stupně považoval 5 měsíců (60 dnů řízení v první instanci + 30 dnů na předložení věci odvolacímu orgánu + 30 dnů řízení před odvolacím orgánem + 1 měsíc na doručování), v daném případě řízení trvalo ke dni podání žaloby 16 a půl měsíce a nebylo ukončeno, proto pokládal délku řízení za nepřiměřenou, když vyšel z vyvratitelné právní domněnky o vzniku újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení. Při stanovení odškodnění vyšel ze sazby [částka] za 1 rok, tedy [částka] za 1 měsíc, při krácení za prvé dva roky na jednu polovinu tak vyčíslil odškodnění částkou [částka], které ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb. navýšil o 10 % z důvodu nepřiměřených průtahů na straně odvolacího správního orgánu (který minimálně po dobu jednoho roku nečinil žádný úkon), dále snížil tuto částku o 10 %, a to z důvodu nižšího významu řízení pro žalobce, kterému hrozilo pouze zaplacení pokuty maximálně [částka], žalobce se o odvolací řízení aktivně nezajímal, navíc dle platné právní úpravy uplynutím jednoho roku od spáchání přestupku došlo k zániku jeho odpovědnosti za přestupek; s ohledem na datum uplatnění nároku přiznal žalobci i právo na úroky z prodlení, co do zbývající částky [částka] s příslušenstvím žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř. a přiznal procesně úspěšnému žalobci částku [částka] za každý ze 7 úkonů právní pomoci po [částka] (po dobu, kdy nebyl žalobce právně zastoupen), dále přiznal náklady právního zastoupení žalobce v dovolacím řízení, a to s přihlédnutím ke 2 úkonům právní pomoci po [částka] včetně 2 paušálních náhrad hotových výdajů, celkem náklady vypočetl částkou [částka]. 8. Proti vyhovujícímu výroku I. a závislému výroku III. podala žalovaná včasné a přípustné odvolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Poukazovala na konstantní judikaturu, zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Cpjn 206/2010, 30 Cdo 4387/2015, 30 Cdo 3509/2018 i rozhodnutí Ústavního soudu ČR III. ÚS 1391/15, která citovala, a dovozovala, že soud I. stupně nesprávně posoudil odpovědnostní předpoklady státu za tvrzenou újmu v důsledku nepřiměřené délky správního řízení v situaci, kdy žalobce si byl nepochybně vědom zániku trestnosti přestupku k datu [datum] (musel mu b