23 CO 55/2022-56 — Městský soud v Praze

1. Rozsudkem ze dne [datum] soud I. stupně zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci [částka] s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od [datum] do zaplacení (I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (částka nebyla uvedena – výrok II.). 2. Žalobce se domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit mu částku [částka] s příslušenstvím jako dlužnou náhradu za zpoždění letu žalované [příjmení] [číslo] z [příjmení] do [obec] dne [datum], kdy zpoždění převýšilo 3 hodiny, žalobce u žalované uplatnil neúspěšně požadavek na zaplacení odškodnění výzvou ze dne [datum]. 3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby, když nesporovala účast žalobce na uvedeném letu, tvrdila však, že žalobce uplatnil nárok po marném uplynutí promlčecí lhůty dle § 2553 odst. 3 občanského zákoníku. 4. Soud I. stupně rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, kdy vyšel z účastníky předložených listin v situaci, kdy účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali. 5. Soud I. stupně vzal za nesporné, že žalobce [datum] cestoval s platnou letenkou na letu operovaném žalovanou pod [anonymizováno] [číslo] z [příjmení] do [obec] (jak vyplývá z žalobcem předložených cestovních dokumentů), žalobce vyzval žalovanou k zaplacení paušální náhrady újmy za zpoždění uvedeného letu [datum]. Soud I. stupně aplikoval čl. 7 odst. 1 písm. b) Nařízení [anonymizována dvě slova] a rady (ES) č. 261/2004 ze dne [datum], kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letu a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91; dle tohoto ustanovení přísluší cestujícím náhrada ve výši [částka] v případě letů ve Společenství delších než [číslo] km za předpokladu, že zpoždění přesáhne 3 hodiny. 6. Soud I. stupně citoval ustanovení § 2553 odst. 1 až 3 občanského zákoníku a uzavřel, že dle § 2553 odst. 3 občanského zákoníku žalobce neuplatnil právo na paušální kompenzaci újmy způsobené mu zpožděním letu bez zbytečného odkladu, let se uskutečnil [datum], nárok žalobce uplatnil až dne [datum] ve výzvě jeho právního zástupce, žalovaná namítla promlčení, soud proto žalobě nevyhověl. Rozhodl předvídatelným způsobem obdobně jako Městský soud v Praze pod č. j. [číslo jednací], vyšel přitom i z judikatury SDEU (například C [číslo], C [číslo], C [číslo], C [číslo]), když Nařízení [anonymizována dvě slova] a rady (ES) č. 261/2004 podrobně neupravuje vlastní postup při uplatnění nároku za zpožděný let, včetně lhůt, ve kterých je toto třeba učinit, toto ponechává na vnitrostátní úpravě, zatímco Nařízení stanoví pouze rámcově práva cestujícího při zpoždění letu; své právo musí uplatnit cestující u dopravce bez bezodkladně, tj. nejpozději do šesti měsíců; v tom nelze spatřovat ztížení či vyloučení jeho práva na kompenzaci. S tímto odůvodněním žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy přiznal procesně úspěšné žalované právo na náhradu nákladů řízení ve výši [částka] se zřetelem k § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášce Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb. (s přihlédnutím k 1 úkonu – odpor včetně vyjádření ve věci samé). 7. Zřejmě administrativním pochybením soudu I. stupně ve výroku nebyla uvedena žádná konkrétní částka nákladů řízení. 8. Proti tomuto rozsudku v celém rozsahu podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Žalobce namítal překvapivost rozhodnutí, kdy mu nebylo doručeno vyjádření žalované s námitkou o opožděném uplatnění nároku po marném uplynutí lhůty dle § 2553 odst. 3 občanského zákoníku, žalobce obdržel pouze usnesení s výzvou, aby ve lhůtě sdělil svůj případný souhlas s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání. Vytýkal soudu I. stupně, že měl být procesně upozorněn na změnu v obsahu spisu (vyjádření žalované) tak, aby tuto informaci měl před sdělením stanoviska k postupu soudu dle § 115a o. s. ř. Za předpokladu, že dle soudu účastník nesplnil svoji povinnost tvrzení nebo povinnost důkazní, měl být soudem I. stupně poučen žalobce dle § 118a odst. 1 či 3 o. s. ř. Rovněž vytýkal soudu I. stupně nesprávné právní posouzení ve vztahu k závěru o promlčení jeho nároku. Žalobce se rovněž vyjadřoval k přímé použitelnosti Nařízení č. 261/2004 a k obsahu ustanovení § [číslo] odst. 1 až 3 a § 2578 občanského zákoníku. Odvolatel zdůraznil, že nepožaduje nárok vyplývající z přepravních řádů, ale nárok vyplývající z komunitárního předpisu, který představuje paušální náhradu nemajetkové újmy způsobené nepohodlím cestujícího; současně odlišoval význam termínu„ újma“ a„ škoda“, když v případě paušální kompenzace dle Nařízení se nejedná o majetkovou škodu, ale jedná se o„ újmu“. Dovozoval, že k okamžiku vzniku újmy je cestující dostatečně identifikován a nemusí proto u dopravce notifikovat požadavek na vyplacení paušální kompenzace; dovozoval tak, že se ustanovení § 2553 občanského zákoníku neuplatní, když žalobce je spotřebitelem, kterému má vznikat automaticky nárok na paušální kompenzaci; v tomto směru poukazoval na samotný účel a smysl komunitárního práva, kdy bylo záměrem sjednotit práva cestujících v jednotlivých zemích Evropské unie; právní závěry soudu I. stupně však nekorespondují tomuto záměru zákonodárce a zakládají nerovnost mezi právy cestujících v jednotlivých zemích (dle českého práva promlčecí lhůta 6 měsíců, dle anglického práva promlčecí lhůta 6 let). Žalobce navrhl napadené rozhodnutí zrušit a vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení případně z opatrnosti přerušit řízení až do skončení řízení vedeného u dovolacího soudu pod sp. zn. [spisová značka] (dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka]). 9. Žalovaná se k odvolání žalobce nevyjádřila. 10. K odvolacímu jednání nařízenému na den [datum] se žalovaná nedostavila, k jednání se neomluvila, žalobce se k jednání omluvil, soud proto jednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníků. 11. Poté odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně předcházejícího řízení podle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné. 12. Soud I. stupně v rozsahu potřebném pro posouzení věci správně zjistil skutkový stav věci, nezatížil řízení žádnou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, žalobci rovněž doručoval správně písemnosti do datové schránky zástupce žalobce, kdy účastníku byla známa argumentace protistrany uplatněná v odporu proti vydanému elektronickému platebnímu rozkazu; správně i rozhodl bez nařízení jednání při splnění podmínek vyplývajících z § 115a o. s. ř. (bez přítomnosti účastníků, kteří vyslovili s tímto postupem souhlas). 13. Svá správná skutková zjištění soud I. stupně posoudil správně i po právní stránce. Ani odvolací soud nemá důvod odchýlit se od závěrů, k nimž při posuzování otázky promlčení při uplatňování nároku dle čl. 1 odst. 1 písm. c) a čl. 6 a čl. 7 odst. 1 Nařízení [anonymizována dvě slova] a rady (ES) č. 261/2004, dospěl Obvodní soud pro Prahu 6, shodně tak zastává odvolací soud názor v obdobné věci řešené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka] i [spisová značka], kdy v souladu se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodnutí (§ 13 občanského zákoníku) zastává odvolací soud konzistentní právní názor, že mezi práva, která musí cestující u dopravce uplatnit ve lhůtách vyplývajících z § 2553 odst. 3 občanského zákoníku patří i právo na náhradu, kterou cestujícím, jejichž let byl významným způsobem zpožděn, garantuje shora citované Nařízení jakožto předpis upravující práva cestujících vůči leteckému dopravci (§ 2578 OZ). 14. Právní úprava přepravy osob je v § 2550 a následujících občanského zákoníku upravena pouze rámcově a odkazuje na další právní předpisy, které pro jednotlivé druhy přepravy stanoví podrobněji pravidla, respektive práva a povinnosti dopravců a cestujících; jedná se zejména o přepravní řády, kdy jednotlivé druhy přepravy mohou být případně upraveny i přímo použitelnými předpisy Evropské unie, které byly přijaty v zájmu zajištění určité úrovně služeb poskytovaných dopravci v rámci Evropské unie („ k zajištění vysoké úrovně ochrany cestujících“ v letecké dopravě dle citovaného Nařízení) a které mají v upravované oblasti přednost před příslušnými vnitrostátními předpisy (§ [číslo], § [číslo] odst. 1 a 2 a § 2578 OZ). Nařízení přitom stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě (mimo jiné) významného zpoždění letu; z uvedené právní úpravy se nepodávají pochybnosti o právu, nikoliv o povinnosti, cestujícího náhradu za zpožděný let„ uplatnit“, jak vyplývá ze znění odst. 20 preambule Nařízení, podle kterého„ v případě odepření nástupu na palubu a zrušení nebo významného zpoždění letu by měli být cestující plně informováni o svých právech tak, aby mohli svá práva účinně uplatnit“; toto vyplývá z judikatury SDEU (například ve věci C [číslo], C [číslo], C [číslo], C [číslo]), tedy je na cestujícím, zda se r