29 CO 302/2022-75 — Městský soud v Praze

1. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky [částka], zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, úrok ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy by celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhl částky [částka] (výrok II.). O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok III.). 2. Takto soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení shora uvedených částek z titulu nesplaceného úvěru s příslušenstvím poskytnutého žalované na základě úvěrové smlouvy uzavřené stranami sporu dne [datum] a smluvní pokuty sjednané v téže smlouvě. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, k nařízenému ústnímu jednání se nedostavila. 3. Ve skutkové rovině soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne [datum] byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši [částka], který se zavázala spolu s úrokem z úvěru splatit ve 48 měsíčních splátkách ve výši [částka] splatných vždy k 25. dni v měsíci počínaje lednem 2020. Celková částka k zaplacení činila [částka]. Pro případ prodlení s úhradou kterékoliv splátky nebo její části o délce 30 dnů se žalovaná zavázala žalobkyni zaplatit smluvní pokutu ve výši [částka] splatnou do 10 dnů, a to za každou splátku s tím, že souhrn veškerých pokut, které je žalobkyně oprávněna takto požadovat činí maximálně [částka] ročně. Žalovaná se zavázala zaplatit žalobkyni náklady související s prodlením s tím, že jejich výše činí za každou splátku, u které se žalovaná ocitla v prodlení po dobu delší než 15 dnů [částka] splatných ve lhůtě 10 dnů. Pro případ prodlení s úhradou jakékoli splátky nebo její části po dobu delší než 65 dnů, pak automaticky dochází k zesplatnění úvěru a celá dosud nezaplacená jistina a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru, přirostlé ke dni zesplatnění úvěru, se stávají součástí nové jistiny úvěru. Jestliže po zesplatnění úvěru nebude úvěr uhrazen, by byla žalovaná zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny s tím, že souhrn uplatněných pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše úvěru, nejvýše však [částka]. Schopnost žalované řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřována na základě dokladů a informací od žalované, která předložila doklad o výši měsíčního příjmu ze zaměstnání a doklady týkající se výdajů; z takto učiněného prohlášení žalované a z vlastního šetření žalobkyně dovodila, že volné zdroje žalované ke splácení úvěru jsou dostatečné. Dále byla ověřena úvěrová historie žalované v databázích [příjmení] a NRKI, k žádosti žalované byl povolen odklad splátek z důvodu pracovní neschopnosti a rovněž jí bylo vyhověno ohledně úpravy splátkového kalendáře. Žalovaná na úvěr zaplatila celkem částku ve výši [částka]. Po výzvě k zaplacení dluhu s upozorněním na možnost zesplatnění ze strany žalobkyně, byl úvěr zesplatněn ke dni [datum] z důvodu prodlení se splátkami po dobu delší než 65 dnů, předžalobní upomínka k úhradě žalované částky s příslušenstvím byla žalované odeslána dne [datum]. 4. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil dle § 13, § 576, § 577, § 580 odst. 1, § 588, § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), jejichž znění v napadeném rozsudku citoval. Smlouvu uzavřenou mezi účastníky posoudil jako smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z., uzavřenou adhesním způsobem (§ 1798 a násl. o. z.) žalovanou jako spotřebitelem (§ 419, § 420 a § 1810 o. z.). Vycházeje ze závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a dále z rozsudků Městského soudu v Praze (např. č. j. 22 Co 197/2019-99, č. j. 17 Co 271/2020-112, č. j. 30 Co 61/2019-90) při posuzování platnosti předmětné smlouvy s ohledem na její mravnost ve smyslu ustanovení § 580 a § 588 o. z. uzavřel, že se jedná o smlouvu absolutně neplatnou pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Je tomu tak proto, že v předmětné smlouvě byl sjednán úrok v efektivní sazbě ve výši 139,98 % ročně, což odpovídá nominální úrokové sazbě 90,81 %, což je sazba mnohonásobně převyšující úrokovou sazbu spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami v době blízké uzavření úvěrové smlouvy; v této souvislosti odkázal na zjištění týkající se úrokové míry poskytovaných spotřebitelských úvěrů v [právnická osoba], [právnická osoba] Hodnocení smlouvy jako neplatné odpovídá i hodnocením v skutkově a právně obdobných věcech a je tak na místě i vzhledem k zásadě jednotného rozhodování podle § 13 o. z. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru jako celku, nemá žalobkyně právo na zaplacení úroku z úvěru, ale ani na zaplacení dalších nároků, jako smluvních pokut a nákladů žalobkyně spojených s prodlením žalované. 5. K námitce žalobkyně, že úrok z úvěru u nebankovních poskytovatelů je„ o něco vyšší“, než úrok z úvěru u bankovních subjektů, z důvodu vyšší rizikovosti úvěru, soud prvního stupně rovněž odkázal na to co již opakovaně uvedl Městský soud v Praze ve svých rozsudcích (rozsudek č.j. 30 Co 61/2019-90 ze dne [datum rozhodnutí], rozsudek č. j. 22 Co 197/2019- 99 ze dne [datum rozhodnutí]): ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele než pro banky, vedlo by to k závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (stejná úroková míra by při poskytnutí úvěru bankou mohla být označena za lichevní a při poskytnutí úvěru za shodných podmínek nebankovním subjektem nikoliv). Soud přihlédl k tomu, že v daném případě se sice jednalo o nebankovní úvěr, nešlo ale o specifický úvěrový vztah, jakým je např. tzv. mikropůjčka na velmi krátkou dobu či v nízké výši v řádu několika tisíců korun (kde by za určitých okolností mohla být vyšší úroková míra akceptovatelnou), ani nešlo o úvěr poskytnutý prostřednictvím kontokorentu či kreditní karty, u nichž je obvykle s ohledem na specifické smluvní podmínky (například sjednání určitého bezúročného období) stanovena vyšší úroková míra. 6. Uzavřel, že neplatné ujednání o úroku nelze ani změnit (moderovat) ve smyslu ustanovení § 577, neboť by tak tím nedošlo ke spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. Nahrazování neplatně sjednaného úroku zásahem soudu by bylo v rozporu s účelem a smyslem ustanovení §582 o. z., kterým je mimo jiné i preventivní (odrazující) účinek neplatnosti nemravných ujednání. Taková interpretace ustanovení § 577 je v souladu s judikaturou Soudního dvora EU, který zdůrazňuje, že je třeba zabránit dalšímu používání nemravných klauzulí ve smlouvách, které uzavírají poskytovatelé se spotřebiteli. Pokud by soud mohl měnit obsah smlouvy, mohlo by to vést k eliminaci odrazujícího účinku pro poskytovatele. Nelze připustit, aby poskytovatelé nabyli dojmu, že sice bude rozhodnuto o neplatnosti takových klauzulí, nicméně vnitrostátní soud může smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit. To by totiž nevedlo k ničemu jinému, než že by poskytovatelé byli nadále podněcováni uvedené klauzule využívat namísto toho, aby byli vedeni se takových praktik střežit (viz např. rozsudek SDEU ze [datum], Banco Español de [právnická osoba] proti [příjmení] [příjmení] [příjmení], C [číslo] nebo rozsudek SDEU ze [datum], [právnická osoba] Nijs a Deroga, C [číslo] – C [číslo]). 7. Soud prvního stupně plnění přijaté žalovanou bez právního důvodu (na základě absolutně neplatné smlouvy) posoudil ve smyslu § 2991 o. z. jako bezdůvodné obohacení, které by byla žalovaná povinna žalobkyni případně vrátit. Za daného stavu, kdy žalovaná obdržela částku [částka] a uhradila částku [částka], vzniklo žalobkyni právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši [částka]. Proto soud prvního stupně výrokem I. rozsudku uložil žalované tuto částku žalobkyni zaplatit, a to spolu s úrokem z prodlení, jehož výše odpovídá občanskoprávním předpisům (nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou výrokem II. rozsudku zamítl. 8. O náhradě nákladů řízení rozhodl částečně podle § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. ve vztahu k částce, ve které bylo řízení zastaveno pro zpětvzetí žaloby žalobkyní, tedy z důvodu jejího procesního zavinění a dle § 142 odst. 2 o. s. ř. ohledně částky, ve kterém bylo žalobě vyhověno rozsudkem, a částečně byla rozsudkem zamítnuta. Zároveň bylo třeba přihlédnout k tomu, že s ohledem na extrémní výši původně požadovaného úroku z úvěru tvořil právě tento úrok podstatnou část předmětu řízení, ohledně kterého částečně žalobkyně vzala žalobu zpět a částečně byla žaloba zamítnuta. S odkazem na rozhodovací praxi Městského soudu v Praze ve věci č. j. 22