30 CO 382/2021-906 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku [částka] s příslušenstvím (výrok I.) a zamítl žalobu ohledně částky [částka] s příslušenstvím (výrok II.). Dále soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobce (výrok III.), žalobci uložil zaplatit České republice na náhradě nákladů státu [částka] a žalované pak na náhradě nákladů státu [částka] (výroky IV. a V.). 2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce (po několikerém rozšíření žaloby a po částečném zpětvzetí žaloby a zastavení řízení v příslušné části) domáhal zaplacení [částka] jako náhrady mzdy za období od [datum] do [datum]. Na náhradu mzdy měl žalobci vzniknout nárok poté, co byl se žalobcem neplatně rozvázán pracovní poměr výpovědí podle § 52 písm. g) zákoníku práce, a žalobce sdělil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání. 3. Žalovaná v řízení navrhovala zamítnutí žaloby a argumentovala především tím, že žalobce nebyl v předmětném období od [datum] do [datum] připraven, ochoten a schopen práci u žalované vykonávat, neboť žije a pracuje ve Švýcarsku. Výkon práva žalobce požadovat náhradu mzdy po dobu 6 let považovala žalovaná za nemravný a soudem by mu neměla být poskytnuta ochrana. Dále žalovaná namítala, že průměrný hodinový výdělek žalobce v rozhodném období odpovídá částce [částka], průměrný měsíční výdělek poté částce [částka], nikoliv žalobcem uváděné částce [částka]. 4. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem o podané žalobě rozhodl tak, jak je shora uvedeno, tedy jí ohledně částky [částka] s příslušenstvím vyhověl a zamítl ji ohledně částky [částka] s příslušenstvím. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku zjistil, že žalovaná jako zaměstnavatel a žalobce jako zaměstnanec uzavřeli dne [datum] pracovní smlouvu, podáním ze dne [datum] vypověděla žalovaná pracovní poměr žalobce podle § 52 písm. g) zákoníku práce. Žalobce se následně domáhal určení neplatnosti označené výpovědi z pracovního poměru, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 24 C 89/2012-444, bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalované ze dne [datum], je neplatná. Uvedený rozsudek byl následně potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 62 Co 258/2018-513. Oba uvedené rozsudky poté nabyly právní moci dne [datum]. 5. S ohledem na neplatnost výpovědi dané žalovanou žalobci vznikl žalobci dle § 69 odst. 1 zákoníku práce (ve znění platném ke dni podání výpovědi, tj. ke dni [datum]), nárok na náhradu mzdy ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli (žalované), že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru. Žalobce danou skutečnost žalované oznámil svým podáním ze dne [datum]. 6. Po právní stránce soud prvního stupně zjištěný skutkový stav posoudil tak, že žalobci s ohledem na neplatné rozvázání pracovního poměru vznikl nárok na náhradu mzdy podle § 69 odst. 1 zákoníku práce za období od [datum] do [datum], které je předmětem řízení. Soud prvního stupně neaplikoval moderační právo podle § 69 odst. 2 zákoníku práce, neboť vycházel z právní úpravy zákoníku práce účinné ke dni podání výpovědi, tj. k datu [datum]. Výši nároku žalobce na náhradu mzdy za žalované období soud prvního stupně vypočetl na částku [částka], ohledně této částky proto žalobě vyhověl, ve zbývající části žalobu zamítl. 7. Při výpočtu náhrady mzdy odkázal obvodní soud na ustanovení § 351 až 354 zákoníku práce. Výpočet odůvodnil tím, že ze založených výplatních pásek pro měsíce říjen 2011, listopad 2011 a prosinec 2011 (tzv. rozhodné období) a založeného mzdového listu za rok 2011 vyplývá, že v říjnu 2011 žalobce odpracoval pro žalovanou celkem 170 hodin (odpracovaných hodin 148 + přesčasových hodin 22), v listopadu 2011 celkem 64 hodin (odpracovaných hodin 64, žádné přesčasové hodiny) a v prosinci 2011 celkem 102 hodin (odpracovaných hodin 80 + přesčasových hodin 22), tj. celkem v období říjen 2011 až prosinec 2011 žalobce odpracoval 336 hodin. Výše hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci k výplatě v daném období ve svém součtu vyplývala ze založených výplatních pásek, přičemž tato hrubá mzda činila v říjnu 2011 částku [částka], v listopadu 2011 částku [částka] a v prosinci 2011 částku [částka], tj. celkem v období říjen 2011 až prosinec 2011 činil hrubý výdělek žalobce [částka]. Při výpočtu průměrného měsíčního výdělku dospěl soud k jeho výši v částce [částka] (hrubý výdělek žalobce [částka] děleno celkovým počtem odpracovaných hodin 336 = [částka] – tato částka je hodinovým hrubým výdělkem žalobce pro účely výpočtu náhrady mzdy; 415,55 x 40 hodin týdně x 4,348 průměrný počet týdnů v roce = 72. [částka], po zaokrouhlení [částka]). V období od září 2012 do [datum] tak činila žalobcova náhrada mzdy celkem [číslo] [částka] (75 měsíců po [částka] + poměrná část náhrady mzdy za 19 dnů měsíce prosinec 2018 v částce [částka], tj. 75 x [částka] = [částka] + [částka] = [částka]). 8. Soud prvního stupně dále odůvodnil způsob stanovení průměrného hodinového výpočtu žalobce za rozhodné období, vypořádal se v této souvislosti i se závěry znalkyně [jméno] [příjmení] v jejím znaleckém posudku ze dne [datum]. Ke sporným otázkám, jak přistoupit k položce„ pripl.nem.“ na výplatnici a k započítávání přesčasových hodin, uzavřel, že odpracované hodiny a hodiny za práci přesčas byly evidovány samostatně, tj. do evidované odpracované doby nebyly přesčasové hodiny zahrnuty a bylo třeba je k odpracovaným hodinám přičíst; dále ohledně položky„ pripl.nem.“ měl nalézací soud za prokázané, že se jednalo o položku v mzdovém listě označenou jako„ prémie“, která se do výpočtu průměrného výdělku nezahrnuje. Položka„ pripl.nem.“ (v mzdovém listě označená jako„ prémie“) představovala benefit poskytovaný zaměstnavatelem zaměstnancům jako zvláštní odměnu v případě, že byli nemocní, tj. položku, kterou nebylo možné do základu pro výpočet průměrného výdělku zahrnout. 9. O nákladech řízení pak soud prvního stupně rozhodl s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř., zohlednil přitom jednotlivé fáze řízení; o nákladech státu bylo rozhodnuto podle poměru úspěchu účastníků, jak stanovuje § 148 odst. 1 o. s. ř. 10. Proti zamítavému výroku o věci samé II. a nákladovým výrokům III., IV. a V. rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Žalobce nesouhlasil se způsobem, kterým obvodní soud dospěl k výši náhrady mzdy za měsíc v částce [částka]. Soud zde vyšel z podkladů zpracovaných žalovanou, v nichž jsou ovšem detekovány zásadní nedostatky a chyby, jež neumožňují soudem zvoleným způsobem k náhradě mzdy dospět. Žalobce předložil soudu ohledně výše průměrného výdělku znalecký posudek zpracovaný znalkyní [jméno] [příjmení]. Ona v tomto posudku určila výši průměrného výdělku žalobce na částku [částka]. Při zpracování znaleckého posudku znalkyně vycházela z podkladů předložených jí žalovanou, a to z výplatních pásek, ale také ze mzdových listů. Tento svůj závěr pak nikterak nezměnila ani v dodatku ke znaleckému posudku, o jehož vyhotovení byla požádána soudem vzhledem k námitkám žalované. Znalkyně tedy zpracovala posudek na podkladě mzdových dokladů žalované a vzhledem ke svým dlouhodobým odborným znalostem z oboru mzdového účetnictví dospěla k částce [částka]. Tento závěr však soud prvního stupně v napadeném rozsudku nevzal v potaz. Soud prvního stupně taktéž nesprávně aproboval stav, kdy při výpočtu částky náhrady mzdy nesprávně zohlednil podklady, které zpracovala sama žalovaná, které ale vykazují závažné chyby. Z předložených mzdových dokladů není jasné, kolik přesčasových hodin žalobce odpracoval a jak jsou tyto hodiny žalovanou evidovány. Nebylo nikterak zohledněno, zda tyto odpracoval žalobce o víkendu, ve státní svátek či v jiné dny. Žalobce soudu doložil, že mzdové listy žalovaná nezpracovala správně, že byl nesprávný i výpočet příplatku za práci odvedenou žalobcem v den připadající na státní svátek. Nemohl být tak správný ani výpočet průměrného výdělku žalobce prezentovaný žalovanou. Soud prvního stupně učinil nesprávný závěr co do skutečnosti, zda byly přesčasové hodiny na mzdových podkladech evidovány tak, že v počtu odpracovaných hodin celkem jsou zahrnuty i hodiny práce přesčas či nikoliv a dále pak co do skutečnosti, zda v případě kolonky označené jako přípl. nem. se jednalo o úhradu nemocenské či o prémii. V tomto směru opět soud prvního stupně nesprávně vyšel z tvrzení žalované. Přesčasové hodiny žalovaná evidovala chybně, v rozporu s ustálenou mzdovou praxí. Ohledně evidence přesčasových hodin měl soud vyjít z výpovědi znalkyně, naopak výpověď svědka [příjmení], pracovníka společnosti, jež zpracovávala žalované mzdy, měl vyhodnotit jako tendenční a neměl z ní vycházet. 11. Dále pak soud prvního stupně nesprávně nezahrnul do výpočtu průměrného výdělku i položku přípl. nem., ačkoliv se jednalo o prémii a při výpo