35 CO 292/2021-103 — Městský soud v Praze

1. Shora citovaným rozsudkem soud I. stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] se smluvním úrokem ve výší 22,68 % p. a. z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Žalovanému dále uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku [částka] k rukám zástupce žalobkyně, rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II). 2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně [právnická osoba], [IČO], se sídlem [obec a číslo], [ulice a číslo] uzavřela se žalovaným smlouvu o poskytování bankovních produktů a služeb, na základě které žalovanému zřídila a vedla bankovní účet a současně mu umožnila čerpat z účtu revolvingový úvěr. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba] Žalovaný podle obsahu žalobních tvrzení čerpal kontokorentní úvěr. S úhradou smluvních závazků se dostal do prodlení, předchůdkyně žalobkyně proto využila svých smluvních oprávnění, úvěr tzv. zesplatnila a žalovaného vyzvala k úhradě celkové dlužné částky. S ohledem na prodlení žalovaného s úhradou dluhu požaduje žalobkyně v soudním řízení rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení z dlužné částky. Aktivní věcnou legitimaci v řízení žalobkyně odvozuje od smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené se společností [právnická osoba] Soud I. stupně dále uvedl, že žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. Soud I. stupně postupoval podle § 115a o. s. ř. a věc rozhodl bez nařízení jednání, přičemž měl za prokázaná následující skutková zjištění. [právnická osoba] (dříve [právnická osoba]), [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen„ banka“) uzavřela se žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru a užívání kreditní karty a žalovaný se zavázal nepřekročit výši povoleného debetního zůstatku, na běžném účtu udržovat sjednaný minimální měsíční kredit a vyčerpané peněžní prostředky bance vrátit. Účastníci sjednali úročení povoleného debetního zůstatku úrokovou sazbou, jakož i úročení nepovoleného debetního zůstatku a právo banky na smluvní pokutu za každý den překročení povoleného debetního zůstatku na běžném účtu dle smlouvy ve vazbě na aktuální Sazebník banky. Účastníci dále sjednali právo banky převést nepovolený debetní zůstatek na běžném účtu na úvěrový účet a peněžní prostředky na úvěrovém účtu dále úročit úrokovou sazbou stanovenou pro nepovolený debetní zůstatek na běžném účtu. Nedílnou součástí smlouvy byly [ulice] podmínky banky (dále jen„ OP“), ve kterých účastníci sjednali právo banky smlouvu ukončit odstoupením od smlouvy pro případ, že klient (žalovaný) porušil podstatným způsobem své povinnosti vůči bance, za něž se mimo jiné považuje porušení závazků vyplývajících z podmínek nebo ze smlouvy, event. jiných ujednání mezi ním a bankou. Odstoupení v takovém případě nabývá účinnosti jeho doručením klientovi (viz čl. 84 VOP). Z důkazů vyplynulo, že žalovaný na běžném účtu čerpal peněžní prostředky do nepovoleného debetu. [příjmení] proto v souladu s Obchodními podmínkami od Smlouvy odstoupila a žalovaného vyzvala k úhradě celkové dlužné částky, současně peněžní prostředky představující nepovolený debetní zůstatek převedla na úvěrový účet žalovaného, o čemž ho rovněž písemně vyrozuměla. Jelikož žalovaný závazek dobrovolně nesplnil, byla pohledávka banky za žalovaným postoupena žalobkyni, a to na základě písemné smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi bankou jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. 4. Soud I. stupně s odkazem na § 261 odst. 3 písm. d), § 497 a § 369 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ obchodní zákoník“) měl za prokázané, že spolu účastníci, resp. právní předchůdkyně žalobkyně, a žalovaný uzavřeli smlouvu o poskytování bankovních produktů a služeb, kterou předchůdkyně žalobkyně mimo jiné umožnila žalovanému čerpání peněžních prostředků na běžném účtu do výše povoleného debetu, tj. poskytla mu do povolené výše úvěr. Vztah mezi účastníky smlouvy je proto třeba posuzovat jako smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 497 a násl. obchodního zákoníku, když úvěrová smlouva patří dle § 261 odst. 3, písm. d) obchodního zákoníku mezi tzv. absolutní obchodní závazkové vztahy tj. vztahy, které se bez ohledu na postavení smluvních stran a bez ohledu na účel právního jednání (zda jde o úvěr spotřebitelský nebo úvěr pro potřeby podnikání) zcela podřizují režimu obchodního zákoníku. Jelikož všechna ustanovení (s výjimkou § 499), které v obchodním zákoníku upravují institut smlouvy o úvěru (§ 497 až § 507) jsou dispozitivní, záleží vždy v prvé řadě na smluvním ujednání účastníků a teprve pro případ, že smlouva smluvní ujednání neobsahuje, řídí se smluvní vztah příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku. Podmínkou platnosti uzavřené smlouvy je tak pouze sjednání jejích podstatných náležitostí, mezi které patří označení věřitele a dlužníka, určení částky úvěru a závazek dlužníka k vrácení poskytnuté částky úvěru a zaplacení úroku. Smlouva je přitom uzavřena již dohodou o poskytnutí peněžních prostředků, nikoli teprve faktickým poskytnutím peněžních prostředků. Na základě výše uvedeného soud I. stupně uzavřel, že spolu předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli platnou smlouvu o úvěru, když se dohodli na jejích podstatných náležitostech. Žalovaný na základě této smlouvy čerpal úvěr. V řízení bylo dále prokázáno, že účastníci sjednali podmínky pro poskytnutí úvěru a jeho vrácení, jakož i následky porušení těchto povinností. Žalovaný porušil svoje smluvní povinnosti, když v rozporu se smluvním ujednáním přečerpal povolenou výši úvěru. Předchůdkyně žalobkyně proto postupovala zcela v souladu se smluvním ujednáním obsaženým ve smlouvě a ve Všeobecných obchodních podmínkách, které byly nedílnou součástí smlouvy, žalovanému dala okamžitou výpověď z uzavřené smlouvy, peněžní prostředky zesplatnila a převedla na úvěrový účet. Žalovaný byl současně vyzván k úhradě celkové dlužné částky, když za tímto účelem mu byla poskytnuta lhůta. Jelikož žalovaný svůj závazek neuhradil, dostal se do prodlení a žalobkyni v souladu s § 369 odst. 1 obchodního zákoníku vzniklo právo na úrok z prodlení, a to ve výši dle nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném ke dni vzniku prodlení, když počátek prodlení je vázán na den následující po zesplatnění úvěru. 5. S ohledem na shora uvedené skutečnosti, jakož i vzhledem k tomu, že žalobkyně v řízení prokázala svoji aktivní věcnou legitimaci, a to na základě uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek se společností [právnická osoba], soud I. stupně žalobě zcela vyhověl (výrok I. rozsudku). 6. Výrok o náhradě nákladů řízení soud I. stupně odůvodnil s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni, která měla ve věci plný úspěch, přiznal náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva. Přiznaná částka sestává z uhrazeného soudního poplatku ve výši [částka], dále z odměny za právní zastoupení advokátem, a to za 3 úkony právní služby ve výši [částka] úkon, tj. předžalobní výzva, převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby (§ 7 ve vazbě na § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a z paušální náhrady hotových výdajů advokáta za 3 úkony právní služby ve výši [částka] úkon (§ 13 odst. 2 vyhl. č. 177/1996 Sb.), vše s výjimkou soudního poplatku zvýšené o DPH ve výši 21 % v částce [částka] (viz nález Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů ČR dne [datum], částka 52, [číslo]). 7. Rozsudek soudu I. stupně napadl včasným odvoláním žalovaný a namítal, že na usnesení soudu z [datum] reagoval dopisem ze dne [datum], na který soud I. stupně nevzal zřetel. Ve vyjádření popsal svou špatnou finanční situaci a další závazky, které byl povinen hradit. Do špatné finanční situace se žalovaný dostal ze zdravotních důvodů. Rovněž navrhl možnost úhrady dluhu ve splátkách. Soudu I. stupně dále vytkl, že poté, kdy rozsudek napadl odvoláním ze dne [datum], byla na něm soudem I. stupně vyznačena doložka právní moci a vykonatelnosti. Ve spise se nenacházela část listin, které žalovaný do spisu založil. Žalovanému dosud nebylo vysvětleno, jak je možné, že listina byla z elektronického spisu vymazána. Řízení o jeho stížnosti bylo skončeno s tím, že původní soudce již u soudu nepůsobí a vedoucí kanceláře taktéž nikoliv. 8. Žalovaný dále namítal, že se soud I. stupně nezabýval výší úroků, která je podle něho v rozporu s dobrými mravy. 9. K přiznaným nákladům řízení uvedl, že ze strany žalobkyně se jedná o formulářovou žalobu. Žalobkyně podniká v oblasti vymáhání pohledávek, které vykupuje od bank. Ve věci podává totožné žaloby, které se liší údaji o žalovaných a žalované částce, podává je opakovaně v řádu desítek až stovek měsíčně. Soud I. stupně měl proto o náhradě nákladů řízení rozhodnout podle § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb. a přiznat sníženou odměnu ve výši [částka] za každý ze tří úkonů právní služby, dále paušální náhradu ve výši [částka] za každý úkon, a DPH, vče