36 CO 153/2022-113 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částky [částka] a [částka] s příslušenstvím (výrok I), dále uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení žalobkyni ve výši [částka] a vedlejší účastnici ve výši [částka], a to do 3 dnů tohoto rozsudku (výroky II a III). 2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení uvedených částek s úrokem z prodlení z důvodu, že dne [datum] utrpěla újmu na zdraví v tramvaji coby prostředku hromadné dopravy provozované žalovanou, a to následkem pádu žalobkyně způsobeného jeho provozem. K odškodnění újmy požadovala bolestné ve výši [částka], dále částku [částka] jako náklady účelně vynaložené na uplatnění nároku a částku [částka] jakožto ušlý výdělek za dobu pracovní neschopnosti od [datum] do [datum]. 3. Žalovaná se proti žalobnímu nároku bránila tím, že šetřením [stát. instituce] nebylo zjištěno žádné závadné jednání řidiče tramvaje jako zaměstnance žalované ani žádná jiná nestandardní okolnost, která by případně mohla způsobit pád žalobkyně. Rovněž nebyla zjištěna žádná technická závada, žádné porušení zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o silničním provozu“), ani žádné porušení [anonymizováno] a [anonymizována dvě slova] pro tramvaje – D 1/2. [jméno] a místa pro uchycení byla ergonomicky komfortní a dostupná pro sedící i stojící cestující. Žalobkyně nastoupila prostředními dveřmi a požádala o uvolnění místa k sezení až třetí osobu od dveří. Podle [stát. instituce] mohla žalobkyně porušit povinnost stojícího cestujícího přidržovat se za jízdy zařízení vozidla k tomu určených stanovenou v [ustanovení pr. předpisu] pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ přepravní řád“). Výši bolestného žalovaná nezpochybňovala, avšak zpochybnila výpočet ušlé mzdy ze strany žalobkyně, když žalobkyní uváděné vyplacené částky náhrady mzdy a [anonymizováno] byly výrazně nižší, než kolik by měly činit ze zákona. 4. [ulice] účastnice na straně žalované se účastnila řízení z důvodu právního zájmu na výsledku řízení, který spočíval v tom, že u vedlejší účastnice jako pojišťovny byla pojištěna pro odpovědnost za škodu na základě pojistné smlouvy [číslo] v případě neúspěchu žalované ve věci samé by škodu hradila právě vedlejší účastnice. [ulice] účastnice předmětnou událost evidovala pod [číslo] přičemž podle sdělení ze dne [datum] předloženého žalobkyní vedlejší účastnice nepovažovala vzniklou škodu za pojistnou událost. 5. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku vyšel ze skutkových zjištění popsaných v bodech 9. a 12. – 17. odůvodnění napadeného rozsudku, na něž se pro stručnost odkazuje, jež shrnul v následujícím relevantním skutkovém závěru. Dne [datum] přibližně v [údaj o čase] hodin žalobkyně nastoupila na [anonymizována tři slova] ve směru [ulice] a [anonymizována dvě slova] do prvního tramvajového vozu typu [anonymizováno] evidenčního čísla [číslo] tvořícího dvouvozovou soupravu společně s tramvajovým vozem evidenčního čísla [číslo] na [anonymizováno] lince [anonymizováno] a pořadí 4, přičemž žalovaná byla vlastníkem a provozovatelem uvedené [anonymizováno] soupravy a jejím řidičem byl zaměstnanec žalované. Žalobkyně do vozu nastoupila prostředními z trojice dveří na jeho pravém boku a po nástupu došla ke třetímu sedadlu od uvedených dveří ve směru k přední části tramvaje na jejím pravém boku, kde tam sedícího muže požádala o uvolnění místa k sezení. Mezi předními a prostředními dveřmi na pravé straně vozu se nacházelo v jedné řadě 5 sedadel označených piktogramem invalidy. Mezi prostředními a zadními dveřmi na pravé straně vozu se nacházela v jedné řadě 4 sedadla, z nichž sedadlo nejblíže prostředním dveřím bylo označeno piktogramem invalidy. Ve chvíli, kdy žalobkyně žádala o uvolnění místa k sezení, se jednou rukou držela horizontálního madla na horním okraji sedadla a zároveň v jedné ruce držela dvojici trekových holí, které nepravidelně užívala jako pomůcku při chůzi. Žalobkyně byla povinna se za jízdy přidržovat zařízení k tomu určených. [obec] pro uchycení v tramvaji byla ergonomicky komfortní a dostupná pro stojící i sedící cestující. V okamžiku, kdy muž žalobkyni uvolňoval místo k sezení, se řidič s tramvají rozjel a žalobkyně upadla na zadní část těla přibližně 2 metry proti směru jízdy od místa, kde před rozjetím stála. Rychlost tramvaje po rozjetí dosáhla nejvýše 9 km·h-1 po 1,9 sekundách, přičemž zrychlení v této době dosáhlo 1,31 m·s-2, přičemž maximální možné kladné zrychlení vozu je stanoveno na 1,8 m·s-2. Nejvyšší dovolená rychlost v místě činila 50 km·h-1, bylo sucho a polojasno. 6. Soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy tak, že rozjezd tramvaje hodnotil jako obvyklý, a to na základě skutečností zjištěných především z vyhodnocení tachografu a dalších závěrů policejního šetření. Vnímání žalobkyně mohlo být ovlivněno též traumatem, které ve chvíli pádu prožívala; její výpověď, že poté, co upadla a řidič stále jel, spolucestující, který žalobkyni pomáhal, běžel ke kabině řidiče a bouchal na něj, aby zastavil, neshledal pravděpodobnou, v rozporu se zjištěním, že tramvaj počala brzdit 1,9 sekundy po rozjezdu a zcela zastavila za 5 sekund od prvotního rozjezdu. Výpověď žalobkyně svědčí pro závěr o jejím zkresleném vnímání v následku prožívaného stresu. Soud prvního stupně poukázal na rozpor mezi výpověďmi žalobkyně před policisty a v řízení před soudem. Policistům žalobkyně sdělila, že trekové hole držela v levé ruce a současně se tou samou rukou držela sedadla, přičemž při rozjezdu tramvaje se pokoušela chytit sedadla i pravou rukou. V řízení před soudem pak žalobkyně tvrdila a vypověděla, že hole držela v jedné blíže neurčené ruce a sedadla se držela druhou rukou, přičemž o snaze chytit se i druhou rukou se již nezmínila. Soud prvního stupně uzavřel, že lze mít pochybnosti o tvrzení žalobkyně, jakým způsobem a zda vůbec se držela. 7. Zjištěný skutkový stav po právní stránce posoudil soud prvního stupně tak, jak uvedeno v bodech 29. – 36. odůvodnění rozsudku, dle ustanovení § [číslo], § [číslo] odst. 2, § [číslo] odst. 1, § 2927 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dále dle a § 37 odst. 5 a § 36 odst. 1 písm. e) zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, jakož i dle § 8 odst. 2 přepravního řádu žalované ve znění účinném do 30. 9. 2020, přičemž dospěl k následujícím závěrům. Žalobkyně bylo možné považovat za osobu s omezenou schopností pohybu a orientace podle § 1 odst. 1 vyhlášky č. 398/2009 Sb., o obecných technických požadavcích zabezpečujících bezbariérové užívání staveb. Žalovaná byla povinna vytvářet podmínky pro přepravu osob s omezenou schopností pohybu a orientace podle § 36 odst. 1 písm. e). Žalobkyně proto měla právo na nástup všemi dveřmi pro cestující, na přednostní obsazení míst k sezení na sedadlech vyhrazených pro osoby s omezenou schopností pohybu a orientace a na uvolnění těchto míst jinými cestujícími na její žádost s případným současným prokázáním se příslušným průkazem podle § 8 odst. 2, § 12 odst. 1 vět první a druhé a 12 odst. 4 přepravního řádu. Předmětná tramvajová linka naplňovala znaky městské hromadné dopravy podle § 2 písm. c) přepravního řádu ve znění účinném do 30. 9. 2020, žalovaná proto vyhradila v každém voze nejméně 6 míst k sezení pro cestující s omezenou schopností pohybu a orientace v souladu s § 12 odst. 2 větami první a druhou přepravního řádu a označila je piktogramem v souladu s § 48 odst. 3 dopravního řádu drah. Žalovaná prostřednictvím smluvních přepravních podmínek navíc pouze stanovila podle § 12 odst. 4 přepravního řádu povinnost ostatních cestujících umožnit osobám s omezenou schopností pohybu a orientace přednostní nástup. Po dobu, co žalobkyně stála, byla povinna se za jízdy přidržovat k tomu určených zařízení vozidla podle § 16 odst. 1 přepravního řádu, přičemž totožná povinnost byla zakotvena i ve smluvních přepravních podmínkách závazných pro žalobkyni podle § 49 odst. 3 přepravního řádu. Žalobkyně byla dále povinna podle § 37 odst. 5 věty první zákona o dráhách při nástupu do drážního vozidla, pobytu v něm a při výstupu z drážního vozidla chovat se tak, aby neohrozila svou bezpečnost, bezpečnost jiných osob, bezpečnost a plynulost drážní dopravy a dbát přiměřené opatrnosti dané povahou drážní dopravy. 8. Soud prvního stupně dále vyložil, že žalobkyni jako cestující vznikla za přepravy újma na zdraví, jejíž náhrada se proto v souladu s § 2554 odst. 1 o. z. řídí ustanovením o náhradě škody způsobené provozem dopravních prostředků v § [číslo] ve spojení s § 2894 odst. 2 o. z. Ustanovení § 2927 o. z. představuje tzv. objektivní odpovědnost dopravce za škodu, tedy se nevyžaduje jeho zavinění ve smyslu § 2895 o. z. V řízení nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by bylo možno podřadit pod okolnosti mající původ v provozu ve smyslu § 2927 odst. 2 o. z., jak jso