36 CO 264/2021-118 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % od [datum] do zaplacení (výrok I), částku [částka] jako náklad spojený s uplatněním pohledávky (výrok I) a náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (výrok II). 2. Zcela tak vyhověl žalobě o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, které se žalobkyně domáhala s tím, že žalované tuto částku dne [datum] poskytla bezhotovostním převodem na její bankovní účet u ČSOB jako zápůjčku. 3. Žalovaná nesporovala přijetí finanční částky, ohradila se však proti žalobnímu důvodu, když popřela existenci zápůjčky s tím, že se jedná o finanční transakci, která souvisí s obchodní spoluprací účastnic. Namítla, že oproti této částce započítává vlastní pohledávku vůči žalobkyni ve výši [částka]. 4. Soud prvního stupně vyšel z nesporného skutkového tvrzení o převodu předmětné finanční částky na účet žalované, které prokazovaly i výpisy z bankovních účtů obou účastnic. Dále vzal za prokázané, že žalobkyně výzvou ze dne [datum] žalovanou písemně vyzvala k zaplacení požadované jistiny do [datum]. 5. Konstatoval, že obecná obranná tvrzení o existenci započitatelné pohledávky žalovaná nijak blíže nespecifikovala, ani nenavrhla žádné důkazy, které by byly způsobilé jakkoli ozřejmit obchodní vztahy účastníků. [příjmení], jejichž výslech navrhla, odmítly vypovídat, když její bývalý jednatel [příjmení] [příjmení] odepřel výpověď z důvodu možného trestního stíhání s tím, že žalovaná již v souladu s jeho předchozí jednatelskou činností jeho trestní stíhání iniciovala, a jednatel žalobkyně pak využil svého práva odmítnout výpověď jako účastník řízení. Kontrolní hlášení žalobkyně za rozhodné období roku 2017 včetně její účetní závěrky pak správce daně nemohl z důvodu mlčenlivosti soudu poskytnout, a pouhá faktura (skutečnost o jejím zaevidování), která sama o sobě není způsobilá prokázat existenci zdanitelného plnění, nemůže bez dalšího založit právní titul a oprávněnost nároku na plnění. 6. V této souvislosti rovněž poukázal na skutečnost, že žalovaná tvrzenou pohledávku ve výši [částka] uplatnila proti žalobkyni samostatnou žalobou, vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 33 C 153/2020. 7. Za situace, kdy žalovaná nebyla schopna objasnit důvod přijatého plnění, a žalobkyni se nepodařilo prokázat existenci zápůjčky (§ 2390 zákona č. 89/2012, občanský zákoník; dále jen o. z.), soud prvního stupně zjištěný skutkový stav hodnotil dle § 2991 odst. 2 o. z. jako bezdůvodné obohacení. 8. Uzavřel, že přijetím peněžitého plnění se žalovaná bez právního důvodu na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, a ta má tak právo na jeho vrácení spolu se zákonnými úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) ode dne následujícího po prodlení žalované se splacením požadované částky ([datum]). Důvodným shledal rovněž požadavek na zaplacení paušální částky [částka] v souvislosti s uplatněním pohledávky (§ 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). 9. Žalobě proto v plném rozsahu vyhověl a o nákladech řízení rozhodl podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalobkyni přiznal i plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení ve výši [částka]. 10. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně včasné odvolání. Namítla zejména, že soud prvního stupně rozhodoval na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, když se odmítl zabývat její námitkou započtení z titulu neuhrazené faktury, kterou žalobkyni vyúčtovala svou pohledávku ve výši [částka]. V době kompenzačního úkonu (přípisu ze dne [datum]) její pohledávka spolu se zákonnými úroky z prodlení již představovala částku [částka], a tedy minimálně v tomto rozsahu soud prvního stupně měl žalobu zamítnout. Akcentovala, že v daném případě nelze její započtenou pohledávku hodnotit jako nekompenzabilní pro nejistotu a neurčitost jen proto, že se soudu jevila jako obtížně prokazatelná. Vyjádřila přesvědčení, že při důkladném šetření daňových podkladů, a zejména pak ze zpráv a výsledků orgánů činných v trestním řízení, které se z jejího podnětu počaly po vyhlášení rozsudku zabývat činností žalobkyně (trestní oznámení ze dne [datum]), by bylo možné učinit zjištění, která mohou zásadním ovlivnit výsledek tohoto řízení. Vymezila se rovněž proti povinnosti hradit náklady řízení s tím, že jí žalobkyně nezaslala řádnou předžalobní výzvu dle § 142a o. s. ř., když svůj finanční požadavek odůvodnila jako nevrácenou zápůjčku. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil (správně změnil – poznámka soudu), žalobu zamítl a přiznal jí plnou náhradu nákladů řízení. 11. Žalobkyně se ve vyjádření k odvolání plně ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, které ve vyjádření zčásti zopakovala či parafrázovala, a vyvracela tak námitky žalované. K argumentaci žalované o nedostatečnosti předžalobní výzvy pak uvedla, že z tohoto jejího úkonu bylo jednoznačně patrné, o jakou částku se jedná a kdy byla žalované zaslána na účet. Skutečnost, že soud prvního stupně v průběhu řízení žalobní nárok právně hodnotil jako bezdůvodné obohacení, nemůže mít vliv na její právo požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. V této souvislosti zdůraznila, že předžalobní výzva ve smyslu § 142a o. s. ř. plní v první řadě funkci informační a prevenční, tedy má sloužit k předcházení zbytečným soudním sporům, pokud je však z dalšího průběhu řízení zřejmé, že žalobní nárok žalovaná strana zcela odmítá, pak její význam nelze přeceňovat. 12. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné. 13. Soud prvého stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy řádně hodnotil v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. a učinil správný skutkový závěr, když v odůvodnění rozhodnutí v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. uvedl, které skutečnosti má za prokázány a proč. 14. V jeho odůvodnění jsou skutková zjištění jasná, přehledná, z nich učiněný skutkový závěr je jejich logickým, výstižným shrnutím a je i dostatečným podkladem a východiskem pro právní hodnocení věci. Odvolací soud se ztotožňuje i s tímto právním hodnocením a v plném rozsahu na ně odkazuje. 15. Lze plně souhlasit se závěrem soudu prvého stupně, že smlouva o zápůjčce předpokládá jak dohodu stran, tak i skutečné odevzdání předmětu půjčky (zápůjčky) dlužníkovi (vydlužiteli). Za situace, kdy žalobkyně nebyla schopna prokázat existenci dohody o zápůjčce a mezi stranami i z předložených důkazů bylo nepochybné pouze předání finančních prostředků, bylo na žalované, aby prokázala důvod jejich přijetí. 16. Obecná tvrzení žalované o existenci vzájemné obchodní spolupráce, která se soustředila pouze na vzájemnou fakturaci účastnic, však nebyla způsobilá prokázat jakýkoli konkrétní důvod přijatého ani nárokovaného plnění. Žalovaná vědoma si tohoto nedostatku svou obranu vystavěla na tvrzení o existenci započitatelné pohledávky, kterou však rovněž odůvodnila pouze nedostatečným tvrzením o obchodní spolupráci a z tohoto vyplývající fakturaci kompenzabilní pohledávky. Navíc důkazní návrhy k těmto tvrzením byly buď pro postoj k výslechu navrhnutých osob, nebo pro nemožnost jejich vyžádání bez výslovně projeveného souhlasu dotčené osoby v civilním řízení neproveditelné (kontrolní hlášení může pro potřeby sporného civilního řízení správce daně poskytnout jen se souhlasem daňového subjektu). 17. Soud prvního stupně proto obecně tvrzenou kompenzační námitku, vznesenou dle § 98 věty druhé o. s. ř., a tedy mající povahu procesní obrany, které nebrání překážka jejího samostatného uplatnění v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 (překážka litispendence), správně vyhodnotil jako nejistou a neurčitou (§ 1987 o. z.). Přiléhavý je tak rovněž odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 5711/2017, podle kterého lze konstatovat nemožnost započtení pohledávky pro nejistotu a neurčitost kompenzabilního návrhu. 18. Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud napadený výrok o věci samé jako věcně správný potvrdil. Stejně postupoval i ve vztahu k nákladovému výroku, když prvostupňový soud aplikoval přiléhavá ustanovení procesního předpisu (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), když neúspěšnou žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení, jejichž výši správně stanovil (v souladu s vyhláškou 177/1996 Sb.). 19. Překážkou přiznání nákladů řízení převážně úspěšnému žalobkyni není ani námitka nesprávně kvalifikovaného žalobního nároku v předžalobní výzvě k plnění (§ 142a o. s. ř.). Jednak námitka její neurčitosti není v daném případě na místě, když z výzvy jednoznačně vyplývá požadovaná částka, datum jejího poskytnutí (bankovního převodu) i žalobní důvod, spočívající v jejím nevrácení; především však tato podmínka pro stanovení povinnosti hradit náklady je významná jen v případě, že žalovaná strana po doručení žaloby dluh zaplatí, popřípadě jinak přivodí jeho zánik (viz rozhodnutí Nejvyššího