54 CO 241/2021-315 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku [částka] s [anonymizováno] úrokem z prodlení ročně z této částky od [datum] do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Výrokem II. zastavil řízení co do částky [částka] s [anonymizováno] úrokem z prodlení ročně z této částky od [datum] do zaplacení a výrokem III. rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku. 2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce původně domáhal po žalovaném zaplacení částky [částka] s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení spočívajícího v užitcích, které žalovaný získal v důsledku neoprávněného užívání pozemku žalobce. Žalobce tvrdil, že žalovaný měl od žalobce na základě nájemní smlouvy ze dne [datum] pronajatý pozemek parc. [číslo] v kat. úz. [obec], na němž provozoval parkoviště. Nájemní poměr byl ukončen výpovědí ke dni [datum]. Žalovaný po uplynutí výpovědí doby pozemek nevyklidil a nepředal žalobci, nýbrž jej nadále užíval bez právního důvodu pro provozování parkoviště a získával parkovné od majitelů vozidel, kteří na pozemku parkovali. Žalobce požadoval vydání těchto užitků za období od [datum] do [datum]. 3. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, namítal, že k zániku nájemní smlouvy nedošlo. 4. Žalobce vzal v průběhu řízení žalobu zpět co do částek [částka], [částka] a [částka] s příslušenstvím, když uznal, že se jednalo o nutné náklady žalovaného, které na pozemek v předmětném období vynaložil. Soud prvního stupně proto podle § 96 odst. 1, 2 o. s. ř. řízení v tomto rozsahu zastavil. 5. O zbytku žalobou uplatněného nároku rozhodl soud prvního stupně na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodnění napadeného rozsudku a které není třeba podrobně opakovat. Ve stručnosti lze uvést, že soud prvního stupně dovodil, že nájemní poměr mezi účastníky řízení zanikl výpovědí ke dni [datum] a počínaje dnem [datum] se právní vztahy mezi účastníky řídily ust. [ustanovení pr. předpisu] upravující bezdůvodné obohacení, neboť žalovaný v období od [datum] do [datum] užíval pozemek bez právního důvodu. Podle § 458 odst. 2 obč. zák. je pak ten, kdo obohacení získal a nejednal v dobré víře, povinen vydat i užitky z něho. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný nebyl v dobré víře, neboť jeho žaloba, kterou se domáhal určení neplatnosti výpovědi z nájmu předmětného pozemku, byla pravomocně zamítnuta, a to ke dni [datum]. Zároveň nepovažoval za podstatné, že správní firma nazývala částku, kterou za užívání pozemku v předmětném období účtovala, nájemným, a zaslala žalovanému splátkový kalendář. Dne [datum] totiž proběhlo jednání, kde se účastníci shodli na předání předmětu nájmu pronajímateli dne [datum]. Žalovaný tak nemůže po právu tvrdit, že ke dni [datum] byl v dobré víře ohledně oprávněnosti užívání předmětu nájmu. Samotná skutečnost, že žalovaný za užívání pozemku platil, v něm nemohla vyvolat dojem o existenci nájemního vztahu, neboť žalovaný pozemek nadále užíval a musel si být vědom toho, že jej nemůže užívat bezplatně. Žalobce pak žalovaného upozornil, že podá žalobu o vyklizení, což také učinil a dne [datum] s tím žalovaného seznámil. Celou dobu dával žalovanému najevo, že není nájemcem předmětného pozemku. Žalovaný je tedy ve smyslu ust. § 458 odst. 2 obč. zák. povinen vydat žalobci užitky z užívání předmětného pozemku v podobě inkasa parkovného od osob, které mu za parkování platily, a to po odečtení nutných nákladů, které žalovaný na věc vynaložil ve smyslu ust. § 458 odst. 3 obč. zák. Výše parkovného za uvedené období činila částku [částka] měsíčně, ohledně všech nutných nákladů vzal žalobce žalobu zpět, proto má žalobce nárok na vydání částky, která zůstala předmětem řízení. K ní má žalobce právo na zákonný úrok z prodlení, a to ode dne následujícího poté, co uplynula lhůta, v níž byl žalovaný k vydání užitků vyzván. 6. O nákladech řízení rozhodl nalézací soud podle [ustanovení pr. předpisu] a úspěšnému žalobci přiznal plnou náhradu nákladů spočívající v 7 náhradách paušálních nákladů po [částka] za 7 úkonů podle [ustanovení pr. předpisu] ve spojení s ustanovením [ustanovení pr. předpisu] v souhrnné výši [částka]. 7. Proti výrokům I. a III. tohoto rozsudku podal žalovaný včasné a přípustné odvolání, v němž namítal, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil. Předně měl za to, že soud prvního stupně dospěl k nesprávnému závěru, pokud jde o neexistenci nájemní smlouvy v období od [datum] do [datum]. Soud prvního stupně se totiž vůbec nezabýval otázkou, zda mezi účastníky nebyla po doručení výpovědi a ukončení předchozího nájemního vztahu fakticky uzavřena nová nájemní smlouva. Podle o. [ustanovení pr. předpisu] totiž může být nájemní smlouva uzavřena i ústně či dokonce konkludentně. K tomu uvedl, že žalovaný v předmětném období předmět nájmu užíval a žalobce od něj inkasoval nájemné, tak jak tuto platbu sám nazýval a jako nájemné tuto platbu také valorizoval. V uvedeném období pak žalobce nečinil jakékoliv kroky k tomu, aby žalovaný pozemky vyklidil. Fakticky se tak strany chovaly tak, že naplňovaly všechny znaky nájemní smlouvy. Lze tak mít za to, že došlo k jejímu konkludentnímu uzavření. I pokud by tento názor odvolací soud neakceptoval, lze z uvedených skutečností dovodit, že žalovaný předmětné pozemky užíval v dobré víře. Soud prvního stupně se totiž pro posouzení otázky dobré víry zabýval tím, co se dělo v r. [rok] a [rok], aniž by zkoumal okolnosti, které předmětnému období přímo předcházely. V roce [rok] došlo na základě komunálních voleb k personálním změnám ve vedení žalobce. [příjmení] vedení mělo v úmyslu nájemní vztah prodloužit, o čemž probíhala jednání, což potvrdili v řízení slyšení svědci. Proto také došlo ke zpětvzetí žaloby o vyklizení pozemku, neboť se očekávalo, že dojde k obnově nájemního vztahu. Žalovaný měl dále za to, že soud prvního stupně na věc aplikoval nesprávný právní předpis. Je sice pravdou, že nájemní smlouva zanikla ke dni [datum], nicméně nárok na vydání bezdůvodného obohacení se má posuzovat podle zákona účinného v době, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo. Soud prvního stupně tak aplikoval ust. § 458 odst. 2 obč. zák. nesprávně. Konečně žalobce považoval přiznání užitků ve výši stanovené soudem prvního stupně za rozporné s dobrými mravy. Je třeba přihlédnout k tomu, že žalobce udržoval žalovaného v naději, že nájemní vztah bude obnoven a žalobce věřil, že pozemek může užívat. Výdělek z parkování vozidel pak nesloužil k obohacení žalovaného, ale na provoz fotbalového klubu, ve kterém je registrováno několik stovek dětí. O výdělek se zasloužil pouze a jen žalovaný, poctivým způsobem, a žalobce hodlá situace zneužít. V konečném důsledku je to žalobce, kdo se na úkor žalovaného bezdůvodně obohatí a znemožní žalovanému další fungování. Přihlédnout by měl soud i k důvodu, který vedl k výpovědi nájmu, a který spočívá v soukromých zájmech tehdejšího starosty Mgr. [příjmení]. K tomu žalovaný odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález]. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobu zamítne, případně že výši částky, kterou je žalovaný povinen žalobci uhradit, výrazně sníží. 8. Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku ve výrocích I. a III. jako věcně správného. Měl za to, že soud prvního stupně věc správně právně posoudil. K tvrzenému uzavření nájemní smlouvy jinou než písemnou formou uvedl, že takový postup vylučuje ust. § 36 ve spojení s § 43 odst. 2 zákona o hl. m. [obec]. Ústně uzavřená nájemní smlouva by byla absolutně neplatná, a to jednak proto, že by nebyl zveřejněn záměr takovou smlouvu uzavřít (§ 43 odst. 2 zák. o hl. m. [obec]) a dále proto, že by smlouva nebyla schválena radou Městské části, která je jedině oprávněna vůli žalobce uzavřít takovou smlouvu projevit. Žalovaný o tom, že takto se uzavírají smlouvy s Městskou částí, věděl, neboť již v minulosti vstupoval do smluvních vztahů s hlavním městem i žalobcem. Skutečnost, že správní firma žalobce i po skončení nájemního vztahu platby za užívání pozemku označovala jako„ nájemné“ a tyto platby valorizovala, nemění nic na tom, že žalobce si musel být vědom toho, že nájemní vztah zanikl a že pozemek užívá bez právního důvodu. K valorizaci bezdůvodného obohacení označeného jako„ nájemného“ docházelo proto, že se v průběhu času zvyšovalo nájemné, za které by mohl žalobce pozemek pronajmout. K údajné dobré víře žalovaného žalobce odkázal na své vyjádření ze dne [datum] a dodal, že v roce [rok] a [rok] nenastaly žádné okolnosti, které by byly způsobilé založit dobrou víru žalovaného ohledně oprávněnosti užívání pozemku; samotné jednání o možné uzavření nové nájemní smlouvy nelze za takovou skutečnost považovat. K otázce, jaký právní předpis se má na projednávanou věc aplikovat, žalobce uvedl, že i při použití o. z [číslo] [rok] Sb. by se dospělo ke stejnému závěru. K otázce dobrých mravů žalobce uvedl, že je pravdou, že v