58 CO 218/2022-606 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p. a. od [datum] do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p. a. z této částky od [datum] do zaplacení a z částky [částka] za den [datum] (výrok II.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). 2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného trestního stíhání. Žalobce byl stíhán pro skutek spočívající v tom, že jako člen představenstva společnosti [právnická osoba] (dále jen„ ČEB“) společně s ostatními členy představenstva úmyslně způsobil škodu ve výši [částka], tedy [částka] tím, že členové představenstva projednali a schválili žádost o poskytnutí úvěru společnosti [právnická osoba], čímž měli porušit svou povinnost výkonu volené funkce s péčí řádného hospodáře, tedy se měl dopustit trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku dle § 255 odst. 1 a 2 trestního zákona a porušování závazných pravidel hospodářského styku dle § 127 odst. 1 trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 Trestní stíhání probíhalo od [datum] do [datum], kdy bylo zastaveno. Žalobce byl v době zahájení trestního stíhání zkušeným bankovním manažerem v nejproduktivnějším věku 53 let, trestní stíhání pro něj znamenalo doživotní diskvalifikaci z daného profesního života. Žalobce požadoval ušlý zisk ve výši [částka], který mu ušel za dobu 4 let z důvodu vyřazení z výběrových řízení, náhradu nemajetkové újmy z důvodu nezákonného trestního stíhání ve výši [částka] a náhradu nemajetkové újmy z důvodu nepřiměřeně dlouhého řízení ve výši [částka]. 3. Žalovaná učinila nespornou skutečnost, že u ní žalobce nárok předběžně uplatnil a že v předmětném řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 7 OdpŠk, požadované plnění však žalobci neposkytla, namítala, že ušlý zisk byl v žalobě koncipován jinak, než v předběžném uplatnění nároku. Dále namítala, že žalobce byl v době zahájení trestního stíhání nezaměstnaný, v ČEB byl zaměstnán do roku 2011, nemohl mu tedy ujít tvrzený příjem. Vzhledem k okolnostem případu považovala konstatování porušení práva a vyslovení omluvy za dostatečné zadostiučinění. 4. Soud I. stupně ve věci rozhodl rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 25 C 144/2019-489, jímž přiznal žalobci odškodnění za nezákonné trestní stíhání ve výši [částka], zamítl žalobu ohledně požadavku na náhradu ušlého zisku a zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení. K odvolání účastníků Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 58 Co 318/2021-557, rozsudek soudu I. stupně potvrdil v zamítavém výroku co do částky [částka] s příslušenstvím představující odškodnění za nepřiměřenou délku řízení a ve zbývající části rozsudek soudu I. stupně zrušil. Vytkl soudu I. stupně, že učinil závěr, že žalobce se nemohl kvůli trestnímu stíhání uplatnit v bankovním sektoru, aniž by uvedl, ze kterých důkazů tento závěr učinil a vypořádal se se zjištěními, která rovněž učinil a která s tímto závěrem nekorespondovaly. Jeho závěr tak považoval za nepřezkoumatelný. Za situace, kdy nebylo možno mít za vyjasněné dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce, nebylo možno posoudit formu a výši přiměřeného zadostiučinění. Uložil soudu I. stupně, aby se jednotlivými důkazy k těmto otázkám opětovně zabýval, znovu je zhodnotil a svůj závěr o tom, zda trestní stíhání žalobce bylo či nebylo příčinou toho, proč žalobci ušel výdělek v [právnická osoba], řádně zdůvodnil. 5. Soud I. stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že bylo prokázáno svědeckými výpověďmi, že žalobce byl v roce [rok] vybrán jako jediný kandidát na pozici ředitele Workoutu, před žalobcem bylo poslední kolo výběrového řízení, jeho potvrzení ve [obec]. Toto potvrzení bylo přitom vnímáno spíše jako formální, jak bylo potvrzeno výpovědí Ing. Ježka a Ing. [příjmení], který se zabývá výběrovými řízeními do top managementu firem již 20 let. Soud I. stupně tak nepřihlédl k e-mailu [jméno] [příjmení], dle něhož nemělo být závěrečné kolo ve [obec] automatické. Přiklonil se zejména k výpovědi Ing. Ježka, který měl na starosti dané výběrové řízení, podporované výpovědí Ing. [příjmení] a pana [příjmení], který věděl o tom, že žalobce byl doporučen do [obec] jako jediný kandidát. Rovněž měl soud I. stupně za prokázané, že žalobce nebyl nakonec doporučen s ohledem na informaci od něj, že je proti němu vedeno trestní stíhání. Vedení trestního stíhání žalobci znemožňovalo dosáhnout pracovního uplatnění v bankovním sektoru na odpovídající pozici v top managementu, jak potvrdili slyšení svědci, a to i přesto, že oficiální pravidla hovoří pouze o tom, že by neměl být kandidát pravomocně odsouzen. Soud I. stupně tak uzavřel, že bylo prokázáno, že žalobce nebyl přijat na pozici ředitele Workoutu v [právnická osoba] jen s ohledem na to, že bylo proti němu vedeno trestní stíhání. Nárok žalobce na náhradu ušlého zisku však neshledal opodstatněným s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4879/2015, v němž Nejvyšší soud vyslovil závěr, že nelze dovodit přímou odpovědnost státu za jednání svobodně uvažujících osob, které věděly, či vědět měly dle zásady presumpce neviny, že ze samotného zahájení trestního stíhání nelze dovozovat, že se osoba stíhaná dopustila trestného činu, či jiného právně, či morálně závadného jednání, ale přesto se řídily předsudkem, jež hovoří protichůdně. Opačný přístup by takové jednání motivované předsudkem legitimizoval. Soud I. stupně se tak zabýval otázkou, zda zahájení trestního stíhání mohlo být samo příčinou pro vyřazení žalobce z předmětného výběrového řízení a dalších vývěrových řízení do top managementu bank. Poukázal na to, že vyřazení bylo závislé na vůli toho, kdo jej vybíral, který byl v zásadě neomezen ve svém rozhodování, a nebyl ani povinen důvody sdělovat. Samotné zahájení trestního stíhání žalobce bylo přitom z hlediska práva skutečností nerozhodnou pro výběrové řízení, jak měl soud I. stupně za prokázané dle pokynů v bankovním sektoru viz bod 15. a 16. Poukázal přitom na to, že nelze popřít, že zahájení a vedení trestního stíhání vrhá na obviněného negativní světlo, poškozuje jeho pověst (mnohdy na významně dlouhou dobu) a zasahuje do jeho osobního a profesního života, za uvedené důsledky stát odpovídá však pouze jakožto za nemajetkovou újmu. Nelze však dovodit přímou odpovědnost státu za jednání svobodně uvažujících osob, které věděly či vědět měly, že ze samotného zahájení trestního stíhání nelze dovozovat, že se osoba stíhaná dopustila trestného činu či jiného právně či morálně závadného jednání, ale přesto se řídily předsudkem, nerespektovaly zásadu presumpce neviny. Požadavek na náhradu škody v podobě ušlého zisku tedy zamítl s tím, že za uvedené důsledky stát odpovídá pouze jakožto za nemajetkovou újmu. 6. Při určení výše odškodnění za tuto nemajetkovou újmu soud I. stupně vycházel z povahy trestní věci, z délky trestního řízení a dopadů do osobnostní sféry žalobce, v daném případě trvalo trestní stíhání cca 3 roky a 9 měsíců, žalobce tak byl vystaven negativním následkům trestního stíhání po dobu nikoliv zjevně nepřiměřenou, žalobce byl obviněn z trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku, trestná činnost žalobce měla spočívat zjednodušeně řečeno v tom, že jako člen představenstva ČEB odsouhlasil poskytnutí úvěru, který nesplňoval předepsané podmínky, čímž měla vzniknout škoda [částka] mil. USD. Soud I. stupně vycházel z toho, že majetková trestná činnost není veřejností vnímána zvlášť zavrženíhodně jako např. násilná trestná činnost apod., žalobci hrozil trest odnětí svobody až 8 let nebo propadnutí majetku, žalobce nebyl stíhán vazebně, věc nebyla projednávána před soudem, což objektivně snižovalo nemajetkovou újmu žalobce, na druhé straně její intenzitu zvyšovalo to, že trestní stíhání se týkalo jeho profesní sféry. Ohledně medializace případu poukázal na konstantní judikaturu, dle níž je medializace prostým důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení, státu nelze vytýkat, že princip presumpce neviny byl narušen sdělovacími prostředky, pokud nedošlo u orgánů činných v trestním řízení k vybočení z mezí povinnosti informovat. 7. Po posouzení všech těchto kritérií dospěl soud I. stupně k závěru, že byla prokázána nemajetková újma obvyklá pro všechny poprvé trestně stíhané osoby a že došlo k zásahu do profesního života žalobce, jako odpovídající formu odškodnění tak shledal finanční plnění. Při určení jeho výše vycházel z toho, že další dva spoluobžalovaní byli odškodněni částkou [částka], žádné závažné profesní důsledky trestního stíháni však v jejich případě nebyly prokázány. Daný případ tak považoval za významně odlišný právě z důvodu poškození pověsti žalobce v profesní o